Chybí už jen zdanit vzduch

28. května 2010, 16:44 - Karel Zaoral
28. května 2010, 16:44

Komentář

Volný trh v Evropě pomalu končí. V situaci, kdy politici zkoušejí rozhodovat o tom, jaké finanční deriváty se mohou na evropských burzách obchodovat a za jakých podmínek, můžeme s klidným srdcem považovat splynutí politiky a ekonomiky za dokončené. Bezbřehé sociální inženýrství, jehož americkou obdobou se nyní nakazilo Německo a Francie, narušuje soutěž ve finančním sektoru po celém světě. Po vyhlášení „daně z úvěru“, která by měla naplnit státní záchranné fondy až pěti sty miliardami eur, teď ještě zbývá zavést poplatky za vzduch a na kapitálových trzích zavládne takový „ordnung“, jaký nebozí investoři ještě neviděli. Jen na domácím dvorku se politikům stále povalují kopky hnoje.
Politické reprezentaci je všetečný nos přirozený. Snaha šťourat za každou cenu i do věcí, které fungují, však přináší obvykle tragické důsledky, mimo jiné největší finanční a hospodářskou krizi od třicátých letech minulého století. Kdo dnes věří politikům, kteří nasazují psí hlavu finančnímu sektoru, jako by vypadl z příběhu o zloději, co křičel „chyťte zloděje!“. Jenže v minulosti tu bývala alespoň částečná brzda v podobě ekonomických poradců, kteří ty největší zhůvěřilosti změkčovali, když už je politikům zcela nevymluvili. Současnost je však jiná. Tempo diktují ekonomičtí diletanti typu Sarkozy a Merkelová, kteří sice převzali myšlenku záchranného plánu od Spojených států amerických, jenže už jim nedochází, že tam, kde americký Fed dokáže silou prosadit vrácení hromadně natištěných inflačních peněz, tam bude vůči roztříštěným a naprosto nesourodým ekonomikám Evropská centrální banka zcela bezmocná. V jejich podání navíc politická stránka věci zcela potírá tu podstatně zásadnější ekonomickou. Můžeme tedy očekávat, že každé vyčerpané záchranné euro se promění v miniaturní rozbušky, jejichž součet v budoucnosti odpálí inflační průšvih jako hrom. Kromě toho samozřejmě vzroste možnost dalšího kolapsu finančního systému, neboť banky s „bezpečnostními“ fondy v zádech úměrně přehodnotí akceptovatelnou míru rizika.
Neschopnost politiků nahlédnout dále než za obzor několika měsíců potvrzuje i pružná páteř Řecka, které jako nevychované štěně zkouší, co všechno si může dovolit. Tamní premiér Jorgos Papandreu na rovinu říká, že reformy budou. Ale i on bude až do poslední chvíle zkoušet omezit jejich razanci. Je to stejné, jako kdyby pacient se snětí v ráně na noze namísto bezpečné amputace v koleni požadoval postupné odřezávání končetiny centimetr po centimetru. Papandreu se chová, jako by reformy měly Řecko snad poškodit a ne zamezit bankrotu země, spojenému se stokrát horšími důsledky. Řecko však v tomto ohledu není výjimečné. Ze všech médií se valí termíny jako úspory, škrty, snižování nákladů. O.K. Jenže o tohle se už minimálně v převážné části Evropy postarala krize. Určitým zeštíhlením si jejím vlivem prošla většina zemí. Problém současnosti spočívá v tom, že šetření a škrty, jakkoliv jsou do jisté míry chvályhodné, zůstávají stále pouze ad hoc terapií, chcete-li léčbou ryze symptomatickou. A nejen doktor House dobře ví, že symptomatická léčba je nejčastěji důsledkem selhání diagnostiky, méně často neexistencí efektivní kauzální terapie. A zde je skrytý závažný problém. Ekonomičtí experti v roli poradců politiků rezignovali na svou funkci záchranné brzdy a nechali se přelakovat do role účetních. Tam škrtnout, tomu sebrat, tam vyzobnout – každá miliarda se ve snaze opticky snížit deficity hodí. Jenže schodek je pouhým příznakem, či lépe důsledkem patologických jevů, účetním jucháním zcela překrytých. Zatímco se škrtá, chyby v systému, které deficity generují, setrvávají nedotčené. Jak se má potom eurozóna zachránit, když veškeré úsilí směřuje ke kamufláži skutečných problémů? Účetními operacemi se snižují deficity, ratingové agentury uklidňují investory, avšak zásadních vnitřních reforem nevidno. Tam kvasí nahnilé veřejné finance, onde zase likviduje ekonomiku drastická nezaměstnanost, daná přílišnou specializací na cyklický obor. Vnější hluboké distorze mezi severními a jižními ekonomikami rovněž v poklidu přetrvávají. Jenže odlišné ekonomiky bohužel nebudou schopny absorbovat protichůdné tlaky, které násilné naroubování společné měny vytvořilo. Dnešní do vzduchu vyhozená eura pouze oddálí bod zlomu, kdy bude celá EU postavená před zásadní úkol – nalézt řešení tohoto problému. Bohužel zřejmě brzy přijde doba, kdy dnešnímu marasmu budeme říkat staré zlaté časy.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče