Chtěli jsme kdysi zpívat s anděly

28. listopadu 2013, 12:00 - Miroslav Zámečník
28. listopadu 2013, 12:00

Dostat se ze stavu „a priori nedůvěry“ v rozhodování veřejné správy do stavu „důvěry“ je mimořádně obtížný přechod

Stačilo jedno makroekonomicky dobře obhajitelné rozhodnutí a Česká národní banka (ČNB) dostala možnost seznámit se se stavem mimořádně otřesené důvěry valné části české společnosti v to, že veřejné instituce rozhodují nestranně a v zájmu občanů. Znám většinu členů bankovní rady natolik dobře, že jsem si jist o naprosto absurdní povaze konspiračních teorií. Nicméně ČNB se sice nezaslouženě, ale přesto svezla na silné vlně české frustrace.

Ta je dílem ovlivněna nenaplněnými očekáváními „slunečného státu“ (periodického českého zpěvu s anděly), dílem je plodem dlouhotrvajícího slabého ekonomického výkonu. A konečně také způsobena informacemi o tristní povaze českého vládnutí, které vyplouvají na povrch a nemohou než dráždit. Souběh vzájemně zesilujících negativních faktorů snižuje český ekonomický růst a zároveň volá po katarzi. Tu ovšem nebude snadné dodat, jakkoli je potřebná.

Ekonomika poroste pomalu

Jestliže v uplynulých dvaceti letech stoupal český HDP na obyvatele (počítáno jako složený úrok, tedy CAGR) o něco méně než dvě procenta ročně, stárnutí obyvatelstva s sebou nese pomalejší perspektivu růstu než v předchozích dvou dekádách. Chtít opak znamená spoléhat na souběžné a popravdě řečeno málo pravděpodobné působení vyšší míry investic, vyšší zaměstnanosti obyvatelstva v práceschopném věku (kompenzujícího stárnutí) a vyšší dynamiky růstu souhrnné produktivity výrobních faktorů. To bude pro celkový výkon rozhodující, i kdyby si nikdo neprávem neodnesl ani jednu veřejnou korunu.

I pomalejší růst by ovšem mohl být akceptovatelný, kdyby všichni rozuměli tomu, že se menší koláč rozděluje spravedlivě. Koneckonců současnou českou ekonomickou situaci vysvětluje ze všeho nejvíc „averze na ztrátu“. Jenomže vytvořit averzi a nedůvěru je nekonečně snadnější než je odbourat, a proto kdo vytváří představy, že „stačí přestat krást a bude krásně“, vytváří iluze, jež nebude schopen naplnit. Nakonec všichni budeme žít s konsekvencemi a nebudou příjemné, protože vytvoříme zklamání „druhého řádu“.

Mimořádně obtížný přerod

Dostat se ze stavu „a priori nedůvěry“ v rozhodování veřejné správy do stavu „důvěry“ je mimořádně obtížný přechod. Většina expertů doporučuje transparentnost jako v podstatě jedinou účinnou látku, jak toho dosáhnout. Mají pravdu, nicméně je na místě korigovat očekávání v to, co mohou „přechodová stádia“ na trajektorii „od nedůvěry k důvěře“ vyvolat. Bohužel podle všech dostupných empirických zkušeností často generují „hluboce suboptimální výsledky“.

Česky řečeno další zklamání, které může být korigováno pouze trpělivým vysvětlováním toho, že ani radikální legislativa a iniciativa nezpůsobí rychlé zlepšení poměrů. Mnohem lepší by bylo seznamovat veřejnost s pravděpodobným vývojem událostí podle realistického scénáře. Typickým reaktivním a defenzivním chováním veřejné správy (i kdybychom jim zítra dali statut státních „mandarínů“) nemůže být nic jiného než trivializovaná, ale právě proto veřejně obhajitelná špatná řešení.

Několik typických situací, s nimiž je nutné počítat, protože v přechodových stádiích se jim vyhnout z definice nelze:

1. Silná preference ceny jako jediného kritéria, která zadavatele veřejných zakázek neohrožuje, protože je krátkodobě obhajitelná, a negativa se projeví až za čas. V soukromém sektoru, zvláště ve firmách, kde je vlastník „osobou v řídícím postavení“, samozřejmě nikoho nenapadne, aby si najal právníka nebo konzultanta jenom proto, že dal nejlepší cenovou nabídku. V malé zemi bývá nositelem specializovaného „know-how“ často jen několik lidí, a protože jde o potenciálně velké peníze, soukromé firmy vybírají na základě předchozích zkušeností nebo referencí subjekty, jimž věří. Vazby trvající desetiletí jsou běžné i na Západě, byť cenové relace podléhají periodickému zkoumání.

Všichni nepochybně vědí, proč tak činí. Ze zcela pochopitelných důvodů si v atmosféře nedůvěry podobné vztahy ve veřejném sektoru nemůžeme dovolit, ale stejně tak bychom neměli očekávat, že nám otevřené zadávací řízení akcentující cenu jako hlavní kritérium přinese zázraky.


2. Neatraktivnost veřejné správy včetně „státních“ firem jako zaměstnavatele. Česká státní správa i firmy s majetkovou účastí státu by potřebovaly koňskou dávku manažerského talentu. Transparentní výběrová řízení na vrcholové pozice ve veřejném sektoru jsou „axiomem“ doby, který má garantovat to, že je vybrán nejkvalitnější kandidát, a každý to může kontrolovat, nejlépe on-line. Zároveň jsou v příkrém rozporu s běžnou komerční praxí v privátním sektoru, který vybírá lidi do vrcholových pozic naprosto diskrétně, protože nechce odradit kandidáty, kteří mají vysoké náklady obětované příležitosti. A mají je kvůli tomu, že jsou dobří.

Praktickým výsledkem transparentního procesu ve veřejné správě musí být, že se do něj nepřihlásí lidé, kteří tak mohou ohrozit svoji současnou uspokojivou pozici výměnou za nijak vysokou pravděpodobnost, že skutečně zvítězí. Opakovaná výběrová řízení kvalitu uchazečů jenom snižují kvůli zvýšené nejistotě, a tím i stoupajícím nákladům obětované příležitosti. Zůstávají andělé, kterých je z definice málo, anebo uchazeči, kteří mají málo co ztratit. Ale doba si to žádá.


3. Vítězové výběrových řízení musejí počítat s tím, že vysvětlují často složitá a nepopulární rozhodnutí naprostým laikům, nikoli lidem obeznámeným s riziky a prvky nejistoty, protože je pravděpodobně na srovnatelné úrovni již podstoupili. Management ve veřejné sféře to typicky řeší alibismem a preferencí krátkodobých řešení, i když řešeními nejsou. Obzvlášť tragické to bývá v případě firem ve státním sektoru, které jsou bývalými monopolisty, vystavenými (žádoucímu) otevření trhu a konkurenci se zcela jinou strukturou nákladů a vysokou pružností reakce na poptávku.

Typickou reakcí na ztrátu tržního podílu a zhoršování výsledků hospodaření je snaha hledat viníky v předchozím managementu (to dělá skoro každý), nikoli přizpůsobit se strukturální změně. Tohle je „vyšší dívčí“ kompetence státu jako vlastníka, který miluje prokrastinaci a vyhýbá se konfliktu s odbory, dokud může. Společenská poptávka je přirozeně po trestech, nikoli po poznání ekonomických příčin úpadku. Výsledek byl vždy a všude jediný: firma, která by mohla vydělávat dobré peníze, kdyby se zavčasu přizpůsobila, je nakonec buď za „hubičku“ prodána, anebo umírá. Její lukrativní zbytky plynule vstřebá někdo jiný. Veřejnost je v každém případě pobouřena.


Zcela agonické pak bude rozhodování o riskantních investičních projektech strategického charakteru, které na desetiletí poznamenají českou ekonomiku. To je vždy ošidné. Ve firmách s dominantní majetkovou účastí, v atmosféře nedůvěry a silných tlaků zájmových skupin je to rozhodování obzvlášť těžké. Temelín II., test českého strategického myšlení v energetice za stovky miliard, je toho nejlepším příkladem. A veřejnost je zcela nepřipravena na potenciální důsledky tohoto rozhodnutí.

Levné řešení na obnovení důvěry ještě nebylo nalezeno a je třeba počítat s tím, že „přechodová stádia“ budou nákladná v podobě obětovaného růstu. Alternativy nejsou, a kdo je vidí v autoritativních vůdcích, je blbec. Kdybychom v referendu jako Švýcaři rozhodovali o přípustných násobcích platů manažerů, na rozdíl od nich bychom v afektu nyní rozhodli špatně. Čeká nás dlouhá pouť a zralým demokratickým národem budeme až na jejím konci. Ale budeme. Tím dřív, čím méně si budeme lhát o situaci, do níž jsme se dostali. I s jejími „přechodnými“ náklady.


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

Smetiště blahobytu

Bulharizace zdravotnictví na postupu

Olli vidí růst


Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče