Chraňte si své tajnosti

02. června 2008, 00:00 - Petra Sýkorová
02. června 2008, 00:00

OBCHODNÍ TAJEMSTVÍ - K definici obchodního tajemství je třeba splnit pět podmínek. Když se to povede, dotčeným informacím poskytne zákon speciální ochranu. Zkontrolujte si, zda právní předpisy chrání i vaše tajnosti.

Nejvyšší správní soud nedávno rozhodl spor občanského sdružení s názvem V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín a Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Sdružení žalovalo úřad, který mu odmítl poskytnout jím požadované informace týkající se zjištěných nedostatků prvního bloku Jaderné elektrárny Temelín.

Orgány veřejné správy, mezi které Státní úřad pro jadernou bezpečnost patří, přitom mají povinnost požadované údaje zpřístupnit.

PODSTATA OBCHODNÍHO TAJEMSTVÍ

Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.

Pramen: § 17 obchodního zákoníku

Omezené právo na informace

Informační povinnost určuje zákon o svobodném přístupu k informacím (zákon č. 106/1999 Sb.). Zároveň ale stanoví několik výjimečných případů, v nichž úřad žadateli informace poskytnout nesmí. Jedním z nich je i situace, kdy je úřad povinen informaci, kterou má k dispozici, chránit jako obchodní tajemství. A přesně o takový případ mělo v uvedeném sporu jít.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost informace zmíněnému občanskému sdružení neposkytl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že je vlastník elektrárny (společnost ČEZ) označil za obchodní tajemství a požádal, aby nebyly poskytovány třetím osobám.

Občanské sdružení se ovšem s odpovědí nespokojilo. Úřad ji naopak považoval za zcela dostatečnou a odmítal ji jakkoliv změnit. Celá věc se tak dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu. A ten rozhodl ve prospěch sdružení. Úřadu sice nenařídil, aby požadované informace „odtajnil“, ale jeho rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost.

Věc tedy definitivně nerozřešil. Státní úřad pro jadernou bezpečnost se teď musí žádostí sdružení znovu zabývat a posoudit, zda skutečně jde o obchodní tajemství. „Správní orgán je povinen aktivně prověřit, zda informace označená podnikatelem za obchodní tajemství skutečně splňuje všechny náležitosti,“ odůvodňuje toto rozhodnutí předsedkyně rozhodujícího senátu Eliška Cihlářová.

K tomu, aby byla určitá informace posouzena jako obchodní tajemství, totiž rozhodně nestačí, že ji podnikatel takto označí. Aby se z nějaké skutečnosti mohlo stát obchodní tajemství, musí současně splňovat pět definičních znaků stanovených § 17 obchodního zákoníku. Vůle podnikatele ji utajit je přitom jen jedním z nich. „Pouhé označení informace podnikatelem za obchodní tajemství není dostačující k tomu, aby požadovaná informace nebyla žadateli poskytnuta,“ shrnuje podstatu rozsudku Nejvyššího správního soudu jeho tisková mluvčí Sylva Dostálová.

Peníze – věc veřejná

Při jednání s úřady je dobré počítat s tím, že ani vaše zákonné obchodní tajemství nemusí zůstat tajné. Zmíněný „informační zákon“ totiž v § 9 neříká jen to, že je-li požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne. V druhém odstavci doplňuje výjimku z výjimky: Při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství. „To znamená, že takovou informaci musí úřad poskytnout, i kdyby ji v konkrétním případě bylo možno považovat za obchodní tajemství,“ upozorňuje ředitelka odboru dozoru a kontroly veřejné správy ministerstva vnitra Marie Kostruhová.

Veřejnými prostředky je přitom třeba rozumět finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící veřejnoprávnímu subjektu. „Obecně platí, že na základě žádosti o poskytnutí informace o prostředcích vynaložených ze státního rozpočtu kupříkladu na opravu střechy budovy ministerstva ji bude muset ministerstvo poskytnout,“ vysvětluje Kostruhová. Obchodujete-li s úřady, měli byste se tedy připravit na to, že vaše konkurence se může poměrně snadno dozvědět, jakou cenu má vaše práce či zboží.

Výše uvedený rozsudek ale není podstatný jen pro oblast veřejné správy. Zákonné pravidlo, na které upozornil, se vztahuje na všechny právní vztahy. To značí, že nazvete-li něco obchodním tajemstvím, automaticky to neznamená, že to obchodní tajemství skutečně je a vaše konkurence se podle toho musí chovat. K tomu by bylo třeba splnit ještě další čtyři zákonné podmínky.

Povaha a hodnota

První podmínkou je předpoklad, že utajované skutečnosti jsou obchodní, výrobní či technické povahy a souvisejí s podnikem. „Předmětem obchodního tajemství tak mohou být například seznamy zákazníků, cenové kalkulace, obraty prodejen či prodejců, recepty, výrobní metody či výsledky pokusů,“ vyjmenovává advokát Jan Täubel z pražské advokátní kanceláře Allen & Overy.

Receptury si tedy podnikatel chránit může, ovšem nelze je zaměňovat s povinně zveřejňovanými údaji. „Mezi informacemi týkajícími se třeba složení kosmetického výrobku a přesnou recepturou jeho výroby je rozdíl. Tajemstvím může být právě jen receptura,“ zdůrazňuje odborný asistent katedry obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Michal Černý. Podle něj by bylo rovněž zbytečné snažit se jako obchodní tajemství chránit skutečnosti osobní povahy. Informace o tom, co a s kým dělá marketingová ředitelka firmy ve volném čase, tak obchodním tajemstvím skutečně být nemůže.

K tomu, aby informace mohla být obchodním tajemstvím, je dále nezbytná její minimálně potenciální materiální či nemateriální hodnota. Informace, která splňuje ostatní podmínky, ale přitom nemá žádnou hodnotu, se v praxi podle názorů advokátů vyskytuje jen zřídka. Podnikatel totiž nemá moc důvodů takovou informaci chránit. Teoreticky na této podmínce může ztroskotat utajování barvy, kterou si chce předseda představenstva nechat vymalovat kancelář. Zpráva o tom, že bude mít růžovozelenou pracovnu, totiž pro jeho konkurenty pravděpodobně žádný význam nemá (vedle toho, že nejspíš zešílel).

Nedostupnost a vůle

Třetí podmínkou, bez jejíhož splnění se z informací obchodní tajemství nestane, je nedostupnost. Údaje, které mohou být chráněny, nesmějí být v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné. „Pojem příslušné obchodní kruhy zahrnuje ostatní podnikatele, kteří by mohli údaje využít pro vlastní podnikání. Ale i jiné osoby, které mohou obchodní tajemství vyzradit někomu dalšímu a poškodit tak zájmy či hospodářský výsledek podnikatele,“ říká advokát David Heryán z advokátní kanceláře Šimková & Heryán.

Termín „příslušný obchodní kruh“ tedy zahrnuje dosti širokou skupinu lidí. „Pokud by se dostupnost vztahovala neomezeně na celou populaci neodborníků, běžně nedostupných informací z určité specializované oblasti by
byla asi většina. Z dikce obchodního zákoníku ale vyplývá, že dostupnost je vztažena na okruh subjektů, které se v dané problematice či oblasti pohybují. Proto mají určité zkušenosti a znalosti. S ohledem na to jim skutečnosti, které jsou řadovému občanu těžko přístupné, běžně dostupné být mohou,“ vysvětluje Jan Täubel.

Běžně dostupné ve smyslu obchodního zákoníku jsou přitom i informace, které lze získat internetovou rešerší, ze Zlatých stránek či z veřejně přístupných rejstříků a databází. „Určitý údaj obsažený ve výroční zprávě kupříkladu obchodním tajemstvím být může. Ovšem pouze do okamžiku, kdy byla zpráva uložena a uveřejněna ve sbírce listin obchodního rejstříku. Tím se totiž zpráva (a s ní i vše, co obsahuje) stane běžně dostupnou,“ podotýká Täubel.

Čtvrtým definičním znakem obchodního tajemství je již zmíněná vůle podnikatele předmětnou informaci utajit. „Tu lze vyjádřit jak jednostranným prohlášením, tak smlouvou. Může mít podobu například vnitřního organizačního předpisu podniku, ale lze ji vyjádřit i pouze faktickým utajováním, o kterém není třeba se zmiňovat,“ popisuje David Heryán. Podle něj je však nanejvýš vhodné, aby byla vůle podnikatele určitou informaci tajit vtělena do smlouvy, na jejímž základě je tato informace poskytována třetí osobě – ať už zaměstnanci, či obchodnímu partnerovi. Vyplatit se to může zejména v případném soudním sporu, kde bude muset podnikatel dokázat, že protistrana – porušitel tajemství – věděl o její existenci i o vůli podnikatele informaci nadále utajovat. Smlouva, která tyto skutečnosti zmiňuje, pak podnikateli ušetří mnoho starostí.

SOUVISEJÍCÍ TRESTNÉ ČINY

• § 127 – porušování závazných pravidel hospodářského styku

• § 128 – zneužívání informací v obchodním styku

• § 149 – nekalá soutěž

• § 151 – porušování průmyslových práv

• § 152 – porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi

• § 178 – neoprávněné nakládání s osobními údaji

• § 239 a § 240 – porušování tajemství dopravovaných zpráv

• § 257a – poškození a zneužití záznamu na nosiči informací

Poznámka: Všechna ustanovení pocházejí z trestního zákona.

S tajemstvím do trezoru

Pouhé chtění ovšem nestačí. K tomu, abychom získali to, co chceme, je potřeba něco udělat. V případě obchodního tajemství to znamená odpovídajícím způsobem zajistit utajení předmětných informací. Podaří-li se podnikateli i toto, splnil pátou podmínku a z údajů, které má k dispozici, se konečně stává tajemství podle § 17 obchodního zákoníku.

Nejjednodušším a patrně i nejjistějším způsobem, jak mít informace v bezpečí, je zavřít příslušné dokumenty do trezoru. Jenže s informacemi je třeba pracovat. Majitel obchodního tajemství by měl proto veškeré osoby, které mohou přijít do styku s chráněnými údaji, zavázat povinností mlčenlivosti. „Měl by tak učinit písemně a v daném dokumentu současně stanovit sankci pro případ porušení tohoto závazku,“ radí Jan Täubel.

K tomu, že nebude zajištěna odpovídající ochrana informací – a ty tak přestanou být obchodním tajemstvím – může dojít jednoduše. „V zasedací místnosti podniku třeba zůstanou po lajdáckých zaměstnancích ležet interní písemnosti, které nejsou označeny jako důvěrné. Čekající návštěva se tak může bez problémů seznámit s jejich obsahem. Nic jí totiž nebrání v domněnce, že se jedná jen o jakési prezentační informace,“ varuje Michal Černý. Nezajištění dostatečné ochrany podle něj ale může spočívat například také v tom, že informace uvnitř počítačové sítě nejsou chráněny heslem, či k nim nejsou nastavena odpovídající přístupová práva.

Smlouva chrání obě strany

Jedinou osobou, která je oprávněna s obchodním tajemstvím nakládat, je pak podle § 18 obchodního zákoníku podnikatel provozující podnik, ke kterému se obchodní tajemství vztahuje. Jen on může udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky. Dává-li podnikatel svolení, měl by tak vždy učinit písemnou licenční smlouvou.

„Pojem licence v podstatě znamená svolení k užití něčího nehmotného statku. V principu se dá přirovnat k nájmu hmotné věci. Zásadní rozdíl mezi nehmotnými statky a hmotnými věcmi spočívá v tom, že nehmotný statek je objektivně způsobilý k využití více subjekty na různých místech současně, což u movitých věcí není možné,“ vysvětluje Černý. Licenční smlouva by pak měla obsahovat nejen popis předmětu tajemství, ale i úpravu otázek úplaty, trvání licence, kontroly a sankcí.

Uzavření smlouvy není povinné. Bez smlouvy však v případném sporu může mít strana, která by tvrdila, že jí podnikatel souhlas s užitím tajemství udělil, potíže své tvrzení dokázat. A naopak. „Pokud podnikatel jen strpí užívání svého obchodního tajemství třetí stranou, je možné dovozovat, že přestal předmětné informace utajovat. Tím by ovšem tyto informace přestaly naplňovat znaky obchodního tajemství,“ upozorňuje Täubel.

Informace tvořící obchodní tajemství lze podle něj legálně získat a dále používat pouze se souhlasem podnikatele, kterému právo k obchodnímu tajemství svědčí. Každý, kdo se k obchodnímu tajemství dostane jinou cestou (kupříkladu od podnikatelova neloajálního zaměstnance) a následně ho nějak využije, se dopustí zákonem zapovězeného nekalosoutěžního jednání. Konkrétně naplní speciální skutkovou podstatu nekalé soutěže popsanou v § 51 obchodního zákoníku o porušení obchodního tajemství.

Prokázal-li by ovšem takový porušitel, že se k informacím dostal bez problémů například na internetových stránkách podnikatele, které nebyly chráněny heslem ani jinak, zároveň by tím dokázal i to, že vlastně o žádné obchodní tajemství nešlo – a on tudíž nic protizákonného neudělal. Protože, jak již bylo řečeno, podnikatel je povinen odpovídajícím způsobem zajistit utajení informací tvořících obchodní tajemství. Neučiní-li to, má pouze ty informace, nikoliv tajemství, které definuje a chrání obchodní zákoník.

Zbraně majitele tajemství

V čem obchodněprávní ochrana majitele obchodního tajemství spočívá? Prostředky, kterými se podnikatel může vůči porušiteli tajemství bránit, jsou uvedeny v § 53 obchodního zákoníku. V prvé řadě se podnikatel může domáhat, aby se porušitel zdržel protiprávního jednání a odstranil závadný stav. Dále lze požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.

Ohrožuje-li obchodní tajemství podnikatelův zaměstnanec, porušuje tím základní pracovněprávní povinnosti. „Podle zákoníku práce je totiž povinen střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele a nejednat v rozporu s jeho oprávněnými zájmy,“ objasňuje právnička Lucie Mlčůchová. Někteří zaměstnanci se v rámci výkon
u práce do styku se skutečnostmi tvořícími předmět obchodního tajemství dostávají. Zaměstnavatel je přitom nesmí zapomenout upozornit na to, že informace, s nimiž pracují, jsou tajné.

„Oprávnění zaměstnance nakládat s obchodním tajemstvím se přitom omezuje na úkony, které mají souvislost s plněním pracovních úkolů. Za jiných okolností může být jednání zaměstnance posouzeno též jako jednání směřující k ohrožení nebo porušení obchodního tajemství,“ zdůrazňuje Mlčůchová. Zaměstnanec si rozhodně nemůže dovolit informovat třetí osobu o skutečnostech tvořících obchodní tajemství jeho zaměstnavatele. Takové jednání by podle Mlčůchové mohlo být i důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem.

Kromě obchodního zákoníku a zákoníku práce chrání majitele i trestní zákon. Dostoupí-li následky porušení práva k obchodnímu tajemství dostatečné intenzity, lze jednání porušitele kvalifikovat i jako trestný čin.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče