Chráněná eurodílna

26. listopadu 2010, 16:50 - Pavel Páral
26. listopadu 2010, 16:50

Pavel Páral

Václav Klaus minulý týden ve svém vystoupení k budoucnosti společné evropské měny na zasedání Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE asi nikoho nepřekvapil. To, že euro přežije, ale bude to stát obrovské náklady, které zastaví ekonomický rozvoj Evropy, říkal už mnohokrát. Stejně jako to, že opatření přijímaná v rámci evropského boje s krizí eura vedou k omezování svobody a demokracie ze strany bruselských elit. Nakonec každý pozorovatel vývoje v eurozóně dnes musí vidět, že ke změně pohledu nemá prezident důvod. Odhodlanost udržet společnou měnu je vysoká a cena tohoto odhodlání se stále zvyšuje. Mimochodem i poněkud neobratnou a nejednotnou politikou předních evropských státníků. Když německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že investoři do státních cenných papírů budou muset nést část rizika, vyvolala na trzích poprask, který vedl k poklesu eura a růstu úroků u dluhopisů Irska, Španělska a Portugalska. Její požadavek je jistě oprávněný, protože výše úrokové přirážky je ohodnocením rizika, že závazek nebude splacen. Merkelové poznání však přichází poněkud pozdě.
Většina investorů už dávno ví, že přes všechny proklamace bude muset Řecko projít restrukturalizací dluhu. A věděli to i v době, kdy se státy eurozóny skládaly na půjčky Řecku a jejich vlády opakovaly, že balkánskou zemi padnout nenechají. Část financování státního dluhu Řecka tak byla přesunuta z beder soukromých investorů na hřbet daňových poplatníků. A to daňové poplatníky jistě netěší. Založení stabilizačního fondu, který má garantovat dluhopisy problémových zemí, pak vlastně bylo signálem trhům, že bohatí sousedé problémovým zemím pomohou natolik, aby dluhy dokázaly splácet. Po výroku Merkelové se zdá, že tomu tak není a že květnový slib sice neurazil, ale neměl by být brán příliš vážně.
Současná irská krize nakonec ukazuje, že to s tou solidaritou mezi dobře hospodařícími státy a krizí zasaženou periferií Evropy opravdu není valné. Irsko totiž není Řecko a podstata jeho problému spočívá v potřebě jednorázových gigantických výdajů na sanaci bankovního sektoru. Pomoc Irsku je tak vlastně spíše pomocí věřitelům irských bank. A těmi jsou především soukromé evropské banky, pro něž by byl pád největších irských peněžních ústavů katastrofou. Záchrana Irska z kapsy evropského stabilizačního fondu a peněz Mezinárodního měnového fondu je pak vším jiným než postupem podle aktuálního návodu Merkelové na přenesení části nákladů na soukromé investory. A Německo bylo ve svém tlaku na Irsko, aby pomoc přijalo, velmi asertivní.
Jenže s německou kancléřkou evidentně silně nesouhlasí nemalá část evropských politiků. Například Jean Claude Juncker, předseda takzvané euroskupiny seskupující země platící eurem, vzápětí po vystoupení Merkelové obvinil Německo, že ztrácí solidaritu s Evropou a zpochybňuje věrohodnost EU i jejích členských zemí.
Přesvědčení, že Německo musí platit ostatním a ti musí být chráněni před důsledky svého předchozího hospodaření, je vlastní velké části evropských elit a je pilířem všech pokusů o federalizaci evropských rozpočtů. Stejně jako Junckerova zvrácená teze o německém sociálním dumpingu, jehož podstata prý spočívá v tom, že Němci za posledních deset let zvedli průměrný plat jen o dvanáct procent, zatímco Junckerovi Lucemburčané o pětačtyřicet. Jestliže ale tahle junckerovská řízená likvidace vlastní konkurenceschopnosti má být novou evropskou společnou politikou, je nutné položit si otázku, kdo bude tu chráněnou dílnu mezi Atlantikem a Vihorlatem živit a co se bude ve fiskálně federalizované Evropě přerozdělovat. Lázeňský poplatek od čínských turistů?
Síla odhodlání udržet euro se tak rozmělňuje v národních sporech, které v krizi vyplouvají na povrch. Ochota reformovat vlastní ekonomiky po německém vzoru je v západní části unie téměř nulová. Ne že by bylo třeba se obávat, že současná politická garnitura bude riskovat rozpad eurozóny. Na to do projektu společné měny a skrytě federální Evropy investovala příliš politického kapitálu. A i to Německo dá svůj díl do společné kádě po vzoru táborských husitů, byť bude menší, než si eurooptimisté představují. Co se ale bude dít, až současná generace politiků odejde do penze a u moci stanou ti, kteří o skvělém nápadu na placení stejnými bankovkami své národy nepřesvědčovali? Ti, kdo se k moci dostanou opět především díky slibům nového růstu a nové prosperity? Co pak udělají se společnou evropskou měnou, která nyní růst a prosperitu pohřbívá?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče