Chráněná eurodílna

26. listopadu 2010, 16:50 - Pavel Páral
26. listopadu 2010, 16:50

Pavel Páral

Václav Klaus minulý týden ve svém vystoupení k budoucnosti společné evropské měny na zasedání Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE asi nikoho nepřekvapil. To, že euro přežije, ale bude to stát obrovské náklady, které zastaví ekonomický rozvoj Evropy, říkal už mnohokrát. Stejně jako to, že opatření přijímaná v rámci evropského boje s krizí eura vedou k omezování svobody a demokracie ze strany bruselských elit. Nakonec každý pozorovatel vývoje v eurozóně dnes musí vidět, že ke změně pohledu nemá prezident důvod. Odhodlanost udržet společnou měnu je vysoká a cena tohoto odhodlání se stále zvyšuje. Mimochodem i poněkud neobratnou a nejednotnou politikou předních evropských státníků. Když německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že investoři do státních cenných papírů budou muset nést část rizika, vyvolala na trzích poprask, který vedl k poklesu eura a růstu úroků u dluhopisů Irska, Španělska a Portugalska. Její požadavek je jistě oprávněný, protože výše úrokové přirážky je ohodnocením rizika, že závazek nebude splacen. Merkelové poznání však přichází poněkud pozdě.
Většina investorů už dávno ví, že přes všechny proklamace bude muset Řecko projít restrukturalizací dluhu. A věděli to i v době, kdy se státy eurozóny skládaly na půjčky Řecku a jejich vlády opakovaly, že balkánskou zemi padnout nenechají. Část financování státního dluhu Řecka tak byla přesunuta z beder soukromých investorů na hřbet daňových poplatníků. A to daňové poplatníky jistě netěší. Založení stabilizačního fondu, který má garantovat dluhopisy problémových zemí, pak vlastně bylo signálem trhům, že bohatí sousedé problémovým zemím pomohou natolik, aby dluhy dokázaly splácet. Po výroku Merkelové se zdá, že tomu tak není a že květnový slib sice neurazil, ale neměl by být brán příliš vážně.
Současná irská krize nakonec ukazuje, že to s tou solidaritou mezi dobře hospodařícími státy a krizí zasaženou periferií Evropy opravdu není valné. Irsko totiž není Řecko a podstata jeho problému spočívá v potřebě jednorázových gigantických výdajů na sanaci bankovního sektoru. Pomoc Irsku je tak vlastně spíše pomocí věřitelům irských bank. A těmi jsou především soukromé evropské banky, pro něž by byl pád největších irských peněžních ústavů katastrofou. Záchrana Irska z kapsy evropského stabilizačního fondu a peněz Mezinárodního měnového fondu je pak vším jiným než postupem podle aktuálního návodu Merkelové na přenesení části nákladů na soukromé investory. A Německo bylo ve svém tlaku na Irsko, aby pomoc přijalo, velmi asertivní.
Jenže s německou kancléřkou evidentně silně nesouhlasí nemalá část evropských politiků. Například Jean Claude Juncker, předseda takzvané euroskupiny seskupující země platící eurem, vzápětí po vystoupení Merkelové obvinil Německo, že ztrácí solidaritu s Evropou a zpochybňuje věrohodnost EU i jejích členských zemí.
Přesvědčení, že Německo musí platit ostatním a ti musí být chráněni před důsledky svého předchozího hospodaření, je vlastní velké části evropských elit a je pilířem všech pokusů o federalizaci evropských rozpočtů. Stejně jako Junckerova zvrácená teze o německém sociálním dumpingu, jehož podstata prý spočívá v tom, že Němci za posledních deset let zvedli průměrný plat jen o dvanáct procent, zatímco Junckerovi Lucemburčané o pětačtyřicet. Jestliže ale tahle junckerovská řízená likvidace vlastní konkurenceschopnosti má být novou evropskou společnou politikou, je nutné položit si otázku, kdo bude tu chráněnou dílnu mezi Atlantikem a Vihorlatem živit a co se bude ve fiskálně federalizované Evropě přerozdělovat. Lázeňský poplatek od čínských turistů?
Síla odhodlání udržet euro se tak rozmělňuje v národních sporech, které v krizi vyplouvají na povrch. Ochota reformovat vlastní ekonomiky po německém vzoru je v západní části unie téměř nulová. Ne že by bylo třeba se obávat, že současná politická garnitura bude riskovat rozpad eurozóny. Na to do projektu společné měny a skrytě federální Evropy investovala příliš politického kapitálu. A i to Německo dá svůj díl do společné kádě po vzoru táborských husitů, byť bude menší, než si eurooptimisté představují. Co se ale bude dít, až současná generace politiků odejde do penze a u moci stanou ti, kteří o skvělém nápadu na placení stejnými bankovkami své národy nepřesvědčovali? Ti, kdo se k moci dostanou opět především díky slibům nového růstu a nové prosperity? Co pak udělají se společnou evropskou měnou, která nyní růst a prosperitu pohřbívá?

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Polil vás v hospodě číšník? Kdo to zaplatí?
Návod, jak zatočit s neplatiči alimentů
Jak se vám zvýší splátka hypotéky při refinancování?
8 mýtů, kterým při placení sociálního pojištění nevěřte
Týkají se vás nedoplatky na daních? Pozor, exekutoři už je začali vymáhat
Auta
Video: To nejlepší z Goodwood Revival 2017
Také Toyota Auris (ne)míří do terénu. Verze Freestyle přidává plasty, ale nic dalšího
Už i Hyundai přechází na uhlíková vlákna, prozrazuje nový patent
Mazda představila svou Škodu Kodiaq. Sedmimístná CX-8 ale do Evropy nemíří
Hyundai i30 N se už vyrábí. Do konce roku vznikne pouze 1450 exemplářů
Technologie
Na nereferenční Radeony RX Vega se může čekat až do půlky října, výrobci nemají čipy
Některé počítače HP se po servisní aktualizaci Windows 10 spouští až 10 minut
Tohle by mohla být revoluce. Pi Charger slibuje první opravdu pohodlné bezdrátové nabíjení
Ovladač od Nvidie způsobuje problémy s Nočním osvětlením [Windows Insider]
Naděje v kauze drahých pamětí. Výrobci DRAM konečně investují do zvýšení kapacit
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít