Chávez: u konce s dechem?

05. října 2010, 15:33 - Milan Vodička
05. října 2010, 15:33

Proč prohrál volby, a proč by i přesto byla chyba ho odepisovat

Nedávno si i tak tvrdý muž, jakým bezesporu je bývalý výsadkář a nyní venezuelský prezident Hugo Chávez, od srdce pobrečel. Aspoň to napsal ve zprávě, kterou rozeslal prostřednictvím sociální sítě Twitter. Právě nechal otevřít hrobku, v níž ležely ostatky Simona Bolívara, jihoamerického El Libertadora a Chávezovy modly. Prezident chtěl zjistit, jestli jeho politického miláčka sklátila tuberkulóza, nebo jed. Možná by ho však z Bolívarova odkazu mělo zajímat něco jiného – těsně před svou smrtí roku 1830 se zeptal El Libertador svého lékaře: „Dostanu se z toho ještě?“ To je aktuální otázka i pro Cháveze. Musí mu vrtat hlavou poté, co před pár dny „zvítězil“ v parlamentních volbách – výsledek by totiž snesl označení prohra.
Zdá se, že „bolívarská revoluce“ a Chávez jsou u konce s dechem. Chávez je ale politická kočka mnoha životů, takže odepisovat ho není zrovna prozíravé.
Každopádně má problém: jedenáct let špatného řízení země mu nyní vystavilo drsnou účtenku. A s láskou Los Venezolanos, Venezuelanů, už to rozhodně není tak horké. Parlamentní volby, z nichž udělal plebiscit o sobě, dopadly vlastně špatně. Jeho strana vyhrála, ale jen administrativním trikem. Pravda je krutá: Chávez dostal míň hlasů než poražená opozice. Vyhrál proto, že včas nechal upravit volební okrsky tak, aby větší váhu měly ty na venkově, kde je silnější.
Podstatné je, že během jediného dne se překreslily mocenské siločáry země: volby, které měly být rozcvičkou pro prezidentské volby (ty budou v roce 2012), připravily Cháveze o ústavní většinu, kterou, jak sám řekl, potřebuje „pro další rozkvět revoluce“.
Z toho plynou dvě otázky. Jak se to mohlo stát? A co bude dál?

Nějak se nedaří

Země je už druhý rok v recesi, letošní propad bude činit více než pět procent, inflace dosahuje hororových 30 procent, průmyslová výroba poklesla o desetinu. Některá čísla však rostou docela strmě, třeba kriminalita. Zločinci letos zabijí téměř dvacet tisíc Venezuelanů.
Průměrný plat poklesl o patnáct procent. Někteří státní zaměstnanci (třeba armáda) sice vydělávají víc, ale koupit si za to mohou míň – ceny jdou nahoru. Je to dvojí výsledek neočekávané lednové devalvace, která na nějakou dobu nadopovala státní finance, protože za jeden petrodolar bylo náhle téměř dvakrát více místní měny.
Celkově je Venezuela ukázkový průšvih. Příčina je dobře vidět na hlavní ropné společnosti PDVSA. Než ji převzal stát, měla necelých 38 tisíc zaměstnanců. Teď je jich více než 100 tisíc. Stát si z ní navíc udělal jakousi humanitární agenturu. Rabuje její kasu, aby získal peníze na sociální projekty, které dělají Cháveze zářným vůdcem.
Privátní sektor se zmenšuje, jak jsou další a další velké firmy znárodňovány: telefonní společnosti, ocelárny, cementárny, síť hypermarketů, potravinářské závody… Má to dvojí následek: státní podniky ztrácejí výkonnost, do těch soukromých už se nikomu nechce investovat, protože co když tam sekyra udeří zítra.
A tak vlastně výsledek voleb není překvapením. Už předtím poklesla popularita Cháveze na rekordně nízkých 40 procent (co by za to dali politici v Evropě a Americe) a jeho setrvání v úřadu si přeje asi jen 26 procent lidí. Prezident to ale může vidět jako nevděk.

Postavička nové doby

Z hlediska chudiny je jeho bilance pohádková. Svezl se na příbojové vlně stoupajících cen ropy (když v roce 1999 nastupoval, stála jedenáct dolarů za barel) a za ni leccos zaplatil. Spousta peněz šla na sociální dávky, školství, sociální programy (za pomoci companěros z Castrovy Kuby) a vytváření pracovních míst. Počet Venezuelanů žijících pod čarou bídy poklesl ze skoro 50 procent v roce 1999 na 27,6 v roce 2008. Dětská úmrtnost se snížila o třetinu.
Ale bylo to úplně stejné, jako když Rusko za tučných let projídalo své zisky z vývozu ropy a nic za ně nebudovalo. Projevilo se to, jakmile světová ekonomika přišlápla brzdu.
Se svými bombastickými gesty je Hugo Chávez nepřehlédnutelnou a kontroverzní postavou světového divadla. Je symbolem nového typu politika, který se vynořil po studené válce. Ztělesňuje model autoritářského vládce, který kombinuje demokratický mandát s populistickým socialismem, teatrálním (a velmi upřímným) antiamerikanismem, nacionalismem a kalibrovanou represí. Tenhle model je docela úspěšný, jeho různé odrůdy najdeme po celém světě od Íránu přes Rusko až po Zimbabwe a Súdán. Je to jakási alternativa demokracie západního střihu, při níž je ovšem demokratická kulisa podle potřeby tunelována.
Platí to i ve Venezuele. Ne všechny věci jsou takové, jak si je představujeme: Chávez není nevinný (nemá problém zrušit nepohodlnou soukromou televizi či znechutit život opozičnímu politikovi), ale nešlape opozici na krk tak, jak je to zvykem v Íránu nebo Rusku. Protože nedělá zcela brutální fauly, například při posledních volbách nebyly žádné stížnosti, je docela obtížné se ho zbavit.

Tři králíci v klobouku

Z dálky to vypadá jako záhada: proč ten chlapík, který se nám neinformovaným jeví jako kašpar, pořád vyhrává volby? Copak jsou Venezuelci, občané nejstarší jihoamerické demokracie, totálně slepí? Anebo jsou blázni jako on?
Ne. Jen nejsou jako my. Tohle je Latinská Amerika. Aby jí člověk rozuměl, musí pochopit, že politická kultura má v genech sympatii k autoritářství a očekávání socialistických řešení (i když je vláda „pravicová“). Výsledkem je velké rozpětí mezi bohatými a chudými, což vytváří náladu pro další kolo převratů nebo revolucí. Je to perpetuum mobile. Nikdy to nekončí. A je to motor politického života Latinské Ameriky. Venezuela není výjimkou. „Venezuelci jsou jaksi přirozeně nalevo od středu,“ řekl týdeníku Economist venezuelský spisovatel a scenárista nekonečných televizních seriálů Ibsen Martínez. „Myslí si, že stát se musí o ně starat, protože má hodně peněz z ropy a protože jsou rovnostářští.“ A Chávez jim opravdu poskytuje svět, v němž se dá pořídit něco za nic.
Není to klasická diktatura. Je to autoritářský režim, který se snaží kontrolovat společnost zpoza demokratické fasády. Ale veřejné mínění pořád hraje velkou roli a lidé si udržují demokratické hodnoty.
A Chávez má v rukávu několik trumfů. Jedním je samozřejmě ropa. Venezuela má podle letošních zpráv údajně největší ložiska na světě, dokonce větší než Saúdská Arábie. Dalším trumfem, který nikdy neselže, je téměř vrozená antipatie vůči gringům. Když Chávez řekne, že Američané všechno ukradli a chtějí krást dál, že se je snaží dostat prostřednictvím sousední Kolumbie, lidé to vezmou vážně. Yanquis mohou za všechno.
A třetí trumfovou kartou je Chávez sám. Ať se vám to líbí nebo ne, ve volební kampani je vynikající. Během jedenácti let, kdy je u moci, vždy vyhrál tím, že vyzýval Venezuelce, aby se zahleděli hlavně k utopii, která leží někde vpředu a v budoucnu. V zemi, která měla (a díky Chávezovi zřejmě zase bude mít) hodně chudých, je utopie samozřejmě mocný tahák.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče