Cestovatelem po Ostbloku, léta osmdesátá

 Zámečník 28. května 2015, 13:30  -  Miroslav Zámečník
28. května 2015, 13:30

V příštím čísle týdeníku Euro rozebereme postoj Čechů k přijetí eura, který odmítá pravidelně přes 80% obyvatel, což je mimořádně vysoké číslo. Na máločem se Češi shodnou tak jako na lpění na české koruně, která je součástí národní identity. Tolary, koruny, laty a litasy v zemích, které euro na rozdíl od nás přijaly, tak k srdci nepřirostly.

Pozoruhodné je to zejména ve srovnání se Slováky, s nimiž od roku 1918 s přestávkou za druhé světové války sdíleli společný stát i měnu až do měnové odluky v únoru 1993. Dalším pozoruhodným fenoménem je, s jakou nevolí přijali Češi „kurzový závazek“, který zavedla ČNB v listopadu 2013 na úrovni 27 korun za euro.

Přestože na grafu vývoje kurzu koruny k euru je krásně vidět, že od roku 1999 do roku 2006 byla koruna často podstatně slabší než dnes (jednu dobu taky byla za 38,40 za euro), v paměti utkvěl mimořádný spotřebitelský komfort, který Češi v cizině zažívali v létě 2008, kdy se euro dostalo pod 24 korun, a opět se k téhle hranici přiblížilo v létě 2011.

Teď nebudu vykrádat časopis, pouze bych poukázal na jeden „měkký“ faktor, který musel sehrát roli v obojím: Češi jsou velcí cestovatelé. Řekl bych, že jsou na zahraniční turistiku zdaleka nejvíce fixovaný postkomunistický národ, a jako takový pochopitelně bude na kurz své měny mnohem citlivější než obyvatelé zemí s podstatně nižším sklonem k cestování.

Češi v podstatě stáli u zrodu cestovního ruchu na Jadranu, který byl ovšem za starého režimu vysoce ceněnou destinací

Jak tvrdí zakladatel jedné z největších cestovek ve střední Evropě, Exim, Tunisan Ferid Nasr, je velký rozdíl mezi Čechy a Poláky, kteří jezdí jednou za dva tři roky, ale mezi Čechy a Němci (rovněž velkými cestovateli) najdete jedinou odlišnost- kupní sílu.

Je to v každém případě znak určitého životního stylu-urbanizované průmyslové civilizace, lidí, kteří měli nárok na dovolenou, nemuseli plánovat žně a také trochu peněz. Historická data dokazují, že dovolená u moře je český masový fenomén po dvě generace. Celkový počet zahraničních turistických výjezdů se v letech 1965-1980 zešestinásobil a překročil deset milionů ročně. V drtivé většině případů se jednalo o Maďarsko, bývalou NDR a Bulharsko, případně Rumunsko.

Do Bulharska jezdily od 70. let stovky tisíc „Čechoslováků“, včetně rodin lépe placených dělnických profesí, často s podporou odborů. Velké průmyslové podniky té doby měly u Černého moře vlastní rekreační areály, v kterých se mohlo v chatkách a pod stanem v jednom turnusu najednou „odrekreovat“ několik set lidí. Strava a pivo dovezené z Čech, ceny mírné, moře teplé. Dodnes na to pamětníci z litvínovské rafinérie nebo ostravské Nové huti se slzou v oku vzpomínají.

Turistika do kapitalistické ciziny byla nedostupná: zatímco v éře doznívajícího Pražského jara v roce 1969 se výjezdy na Západ podílely téměř čtvrtinou (často to byla jednosměrná cesta do emigrace), už následující normalizační rok 1970 srazil tento podíl na pouhých pět procent a tak to vydrželo téměř do konce režimu.

Milujeme Jadran- ve stoje i v lehu

Nejméně jednu českou gymnaziální učitelku za sezónu musely na Jadranu sežrat žraloci už před druhou světovou válkou, jinak by nebylo v okurkové sezóně o čem psát. Češi v podstatě stáli u zrodu cestovního ruchu na Jadranu, který byl ovšem za starého režimu vysoce ceněnou destinací, kde žadatel musel získat devizový příslib na tehdejší jugoslávské dináry a výjezdní doložku.

Jugoslávci se sice k Čechům chovali přátelsky, mně třeba s výpravou ptáčkařů a herpetologů u Dojranského jezera v jihovýchodní Makedonii velmi vlídně zabránili (neúmyslnému) překročení hranice do Řecka. Nicméně byli jsme pro ně zdrojem jistého pohrdavého pobavení. Typický Čech v šortkách a froté ponožkách v sandálech, který musel obracet každý dinár, kuchtil v kempu z dovezených zásob, a často se pokoušel prodat nějakou tu nafukovací matraci z Gumotexu Břeclav nebo nějaký jiný hit, se od Italů, Rakušáků a západních Němců nechal poznat na desítky metrů. Z té doby také nejspíš pochází průpovídka o tom, že „Češka si nejdřív lehne, a potom sedne“, což mnohé chorvatské mladíky ukrutně přitahovalo.

Chudáci jedni nezkušení, málo zcestovalí-nikdy nebyli v takovém východním Německu, natož pak v mnohonárodnostním sovětském impériu…

Zatčen v jeskyni

Ale i jinak bylo cestování v Ostbloku spojeno s často barvitými zážitky. Dvakrát mě sbalili policajti za černé kempování, jednou v Budapešti, jednou v Bulharsku na severním pobřeží, kde jsem s partou spolužáků po maturitě tábořil dva týdny v krasové jeskyni v přírodní rezervaci s přímo luxusním výhledem na moře. Tak krásný, a v přepočtu za tři stovky na týden, jsem už nikdy neměl. Akorát tam na cvičné střelby přijelo bulharské dělostřelectvo…

Polská lekce z mezinárodního obchodu

Nejlepší praktické cvičení v mikroekonomii na téma cenová arbitráž v mezinárodním obchodě mi dali ve vlaku z Varny do Budapešti polští pendleři, kteří vezli džíny, falešná trička Lacoste a cigarety Kent z Turecka. Už tehdy mohli Poláci- na rozdíl od nás- jezdit, kam chtěli, pokud dostali vízum a sehnali si nějak peníze. Tohle je jak: do Turecka pašovali kožešiny z polárních lišek, ruské vojenské dalekohledy, zkrátka cokoli, co se dalo na Velkém bazaru v Istanbulu prodat.

Ty kentky, to je obzvlášť zajímavý „special case“, protože v Ceaušeskově konzumně zcela vyprahlém Rumunsku bylo držení tvrdé měny trestné a jedna krabička bůhvíproč zrovna téhle značky se dala prodat za nehorázné peníze v rumunských lei. Sloužila totiž nejen jako „status symbol“, ale fakticky jako paralelní měna. Pevná jako dolar, akorát legální.

Úplně spaření přiběhli na poslední chvíli před odjezdem vlaku z bukurešťského nádraží moji polští spolucestující, v civilu učitelé na střední škole, s taškami narvanými strašlivými rumunskými ponožkami z nějaké uměliny. Užasle jsem se jich ptal, co s tím aušusem budou dělat.

„To by ses divil, v Budapešti je prodáme na bleším trhu za forinty. A forinty máte vy Češi na příděl, takže je v Praze vyvekslujem za dobré, tvrdé západoněmecké marky“. Byl to bizár, ale oni o pár let později dováželi z Číny laciný textil po kontejnerech. A Češi jezdí na tržnice do Polska dodnes.


Čtěte další komentáře autora:

Největší tajemství

Práce v 21. století

Mezi brutem a ďasem

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Konec vesnických prodejen? Vyřeší jejich ztrátovost dotace?
"Bude to dobrý rok," banky a stavební spořitelny počítají výsledky v polovině roku 2017
Papíry jsme jim nevytiskli aneb o reálném založení chovné stanice
Připojištění na dovolenou? Nutnost nebo zbytečnost?
Poroste rychleji USA nebo eurozóna? MMF upravil předpovědi
Auta
První autonomní Kamaz bude nasazen během fotbalového…
Po Francii chce prodej aut se spalovacím motorem zakázat také Velká Británie
Galerie na středu: Na tyto tříválce vám nestačí ani půl milionu
Německo chce neupraveným autům z aféry Dieselgate odebrat registraci
Patentové skici odhalují malý dvoumístný sporťák značky Honda
Technologie
Aukro chystá změny. Na konci měsíce začne migrace a služba bude desítky hodin nedostupná
AMD se díky kryptotěžařům a Ryzenu dostalo v druhém čtvrtletí do zisku – tedy skoro
Objevily se výsledky Radeonů RX Vega v 3DMarku. Start prodejů přesně za dva týdny?
Skype 5.4 pro Linux přidává podporu pro skupinové videohovory
Nvidia už má Tesly s čipy Volta, rozdala první karty výzkumníkům umělé inteligence
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít