Cestou švýcarské konfederace

19. října 2011, 12:43 - Johanna Grohová
19. října 2011, 12:43

Sestavit vládu už nebude nemožné. Dohoda počítá i s větší decentralizací

Nikdy nesmíte promarnit příležitost spojenou s vážnou krizí, prohlásil před několika lety šéf kabinetu prezidenta Baracka Obamy. Belgie si zřejmě toto doporučení vzala konečně k srdci: bude mít novou reformu státu a díky tomu i po šestnácti měsících snad i regulérní vládu.
Dohoda o „nové Belgii“, jak ji okamžitě označily média, vznikla po roce a půl beznaděje, že se Vlámové nespokojení se statem quo vůbec kdy dohodnou s frankofonními Valony na společné vládě. Je však možné, že kdyby nebylo hluboké dluhové krize, ani belgičtí politici by zatím cestu k přelomovým kompromisům nehledali. Dohodnutá série státních reforem, označovaných za nejvýznamnější od druhé světové války, má uvolnit směr k větší decentralizaci moci. Belgie se tak podle všeho vydá cestou švýcarské konfederace, kde vládnou samosprávné kantony. A země se tak snad konečně dočká plnohodnotné vlády.
Belgie ji neměla skoro 500 dní, čímž si suverénně zajistila světový rekord nejdelšího bezvládí v historii. Když však v létě stávající premiér v demisi Ives Leterm oznámil, že bere místo u organizace OECD sídlící v Paříži, začalo se mluvit o krysách opouštějících potápějící se loď. Belgický král Albert II. přerušil svoji dovolenou na francouzské Riviéře, vybral nového vyjednávače, francouzského socialistu Elia di Rupo, a opakovaně apeloval na politickou dohodu. Žádal o záchranu rozklížené země, v níž bohatší a lidnatější Vlámové už nechtějí „sponzorovat“ Valony závislé na financích ze severu.
Nakonec namísto politiků zafungovaly trhy. „Všechny strany věděly, že bez řádné vlády by mohl přijít vážný ekonomický dopad,“ poznamenal Benoit Rihoux, profesor politických studií na Katolické univerzitě v Lovani.

Začala to Dexia

Belgie patří s dluhem kolem 100 procent HDP po Řecku a Itálii mezi nejzadluženější země v eurozóně. Ovšem s tím rozdílem, že největšími věřiteli jsou vlastní obyvatelé, a nikoli cizí investoři. Kvůli tomuto zadlužení musí belgický stát vynakládat nemalé prostředky, aby si jeho dluhopisy udržely stejnou atraktivitu jako ty německé. Což znamená, že už ho to stojí o více než dvě procenta navíc. Aby nebylo problémů málo, projevila se řecká krize přímo v Belgii tak, že stát musel v říjnu znárodnit část francouzsko-belgické finanční skupiny Dexia. Banka hospodařila tak nezodpovědně, že si zaplevelila své portfolio nebezpečnými dluhopisy za 700 miliard dolarů, a to nejen z Řecka, ale i odjinud.
V důsledku toho mezinárodní ratingová agentura Moody’s pohrozila, že sníží dosavadní stupeň úvěrové spolehlivosti Belgie, který je Aa1. Odůvodnila to tím, že stát bude muset v dohledné době výraznými sumami sanovat Dexii, a tím zvýší veřejné zadlužení. Další velké ratingové agentury Standard & Poor’s a Fitch přiřadily v uplynulém roce svým hodnocením Belgie na stupni AA+ negativní výhled, což znamená, že rating by se mohl snížit. Obě upozornily, že politická nestabilita zhoršuje šance na snižování rozpočtového deficitu.
Vedle ekonomických důvodů mělo svůj podstatný podíl na dohodě i politické rozhodnutí vlámských křesťanských demokratů, kteří se nakonec rozhodli z vyjednávání o reformě státu vynechat vlámské nacionalisty. Pro křesťanské demokraty pak bylo nutností dospět k dohodě s ostatními stranami. V případě krachu jednání by situace zřejmě dospěla k předčasným volbám, kde by nepochybně nacionalisté zřejmě ještě více zabodovali.

Vítěz v pozadí

Belgie je vskutku zvláštní a po mnoha směrech dysfunkční země, která okouzluje svojí pohodovostí, kdy sice nic moc nefunguje, ale nikdo se ani nezlobí. Letité spory způsobené rozdílnými ekonomickými výkony regionů, kulturní odlišností a historickými komplexy nicméně dospěly do situace, kdy se vážněji než kdykoli předtím debatovalo o rozpadu země v srdci Evropy. S výjimkou Belgičanů žijících v Bruselu, se rozdělení zdálo nově realistické i lidem na jihu, ve Valonsku. „Už to není jen přání Vlámů, i Valoni se začali ptát sami sebe, jestli chtějí prodlužovat tuto agónii, která nikam nevede,“ říká Sandrine Branová žijící ve valonském Mons. Politický pat vznikl po volbách v červnu 2010, kdy se volání ze strany bohatších Vlámů po větší autonomii, a tedy i menším přerozdělování peněz na federální úrovni odrazilo ve vítězství separatistické strany Nová vlámská aliance (NV-A) ve Flandrech. V chudším Valonsku naopak bodovali socialisté, v nichž tamní voliči vidí garanci udržení federální „solidarity“.
Dohoda, v kterou už málokdo doufal, je nakonec úspěchem právě vlámských separatistů, ač se jí neúčastnili a ani nezískali požadovanou míru autonomie. Dosáhli ale v pořadí již šesté reformy státního uspořádání, tedy pokračujícího oslabování vazeb mezi dvěma regiony a federální vládou.
„Hlavním vítězem je politik, který chybí na rodinné fotografii vyjednávačů, nacionalistický lídr Bart De Wever, kterému se podařilo všechny přesvědčit, že Belgie v současné podobě nedává smysl,“ zhodnotil výsledek vyjednávání frankofonní deník Le Soir.

Přesun kompetencí i peněz

Prozatím se tedy rozpad odkládá, ale fungování Belgie se změní a pocit rozdělení mezi jednotlivými jazykovými skupinami se zřejmě ještě více prohloubí. „Zítřejší Belgie bude jiná než ta včerejší,“ prohlásil po dosažení dohody Elio di Rupo, který jako hlavní vyjednávač bude zřejmě i příštím premiérem, po dlouhé době frankofonním. Dohoda celkem osmi politických stran umožní převést velký podíl kompetencí a peněz z federální vlády na regiony. Ty by tak měly mít právo vybírat s jistým omezením vlastní daně a získat kontrolu nad citlivými oblastmi, jako jsou například platby za péči o děti, zdravotní péči či dopravní pravidla na silnicích. V řeči peněz to znamená, že zhruba 17 miliard eur (čtyři procenta HDP) se přesune z federální úrovně na regionální. Poprvé tak budou mít regiony k dispozici více peněz než federální vláda v Bruselu.

Lidem mimo Belgii zkratka BHV nic neříká. Je ale symbolem vlámsko-valonských sporů. Obvod Bruxelles-Hal-Vilvoorde (BHV), ležící na okraji Bruselu, byl dosud veden jako dvojjazyčný. Ač leží ve vlámském regionu, v čím dál větší míře v něm žijí frankofonní Bruselané, kteří chtějí volit své strany a posílat děti do škol, kde se mluví francouzsky. Na to Vlámové vždy rezolutně opáčili: toto jsou Flandry, tady se mluví vlámsky.
Tento prohlubující se spor trvá už od roku 1963 a nedokázalo ho vyřešit několik belgických premiérů v řadě. K dohodě došlo až nyní: tamní volební obvod bude rozdělen a některé okrsky dosud považované za dvojjazyčné budou vlámské. Zároveň zůstanou zachována práva frankofonních Belgičanů, kteří se ocitnou ve vlámských obcích nově utvořeného okresu v okolí Bruselu. Na tomto v podstatě titěrném detailu pak mohl vyrůst podstatně zásadnější zbytek celé dohody o reformě státu.
Vlámský deník De Standaart k tomu napsal: „Je to typicky belgická dohoda, která se zrodila ze dvou zcela protichůdných vizí, z nichž jedna chce společný stát co nejvíce zmenšit, a druhá z něj udržet co nejvíce. Výsledek proto vypadá jako přikrývka sešitá z různých odstřižků.“ Otázkou je, na jak dlouho toto uspořádání vydrží. „Bude stačit k uzavření míru na deset dvanáct let,“ poznamenala šéfka vlámské socialistické strany Caroline Gennezová.

Složité šachy

Problém dohody je, že je typicky po belgicku velmi složitá, protože „usmiřuje nesmiřitelné“, jak řekl Di Rupo. „Dohoda odpovídá na vlámské volání po změně a silné touze po stabilitě ve Valonsku,“ dodal.
Nová vláda, která zahrne celkem šest stran, ale musí teprve vzniknout. Její hlavní úkol bude dohoda o rozpočtu na rok 2012 a o programu reforem pro zemi v hlubokých ekonomických problémech. Česká zkušenost ovšem ukazuje, že ani „pouhé“ tři strany v jedné vládě nezaručují přímočaré dohody nad nezbytnými věcmi. Mnohé nyní záleží na tom, jak efektivní příští vláda bude zejména v očích Vlámů. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Vlámové si nutně nepřejí rozdělení země, chtějí ale lepší vládnutí a méně přelévání peněz z regionu do regionu.
Nicméně politik a milovník Cicera, nacionalista Bart De Wever jednou řekl: „Okamžitý rozpad země není mým cílem. Nemusí být, protože Belgie se jednou sama vypaří… Belgický národ nemá dlouhodobě budoucnost.“

Belgie dnes a zítra Nyní: Belgie je federativní stát, rozdělený územně na tři regiony (Vlámský region, Valonský region a Region Brusel –hlavní město) a jazykově na tři společenství (Vlámské, Francouzské a Německojazyčné). Každý region a každé společenství má svoji vlastní vládu a parlament. Výjimkou je Vlámský region a Vlámské společenství, které mají společnou vládu a parlament se sídlem v Bruselu.

Po dohodnutých změnách:
• Federace stanoví základní sazbu daní, ale regiony k ní budou moci přisadit další. Jeden z regionů by tak neměl poskytovat výrazně větší daňové výhody než sousední.
• Volební obvod Bruxelles-Hal-Vilvoorde bude rozdělen, některé okrsky budou považovány namísto dvojjazyčných za vlámské.
• Dvojjazyčný federální region Brusel má dostat navíc do rozpočtu přibližně 460 milionů eur. • Spolu s finančními záležitostmi dojde i k přesunu více kompetencí z federální vlády na regiony.
• Od roku 2014 budou volby na regionální a federální úrovni jednou za pět namísto čtyř let.
• Pravidla dopravního provozu přejdou na regiony, například omezení rychlosti na menších silnicích bude v gesci regionů.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče