Český sport - čekání na spasitele

29. září 2010, 05:56 - Dalibor Dostál
29. září 2010, 05:56

Před dvaceti lety byl v Česku sport výkladní skříní komunistického režimu. Nyní dostává v přepočtu na obyvatele třetí nejnižší peníze v celé Evropské unii. Předvolební sliby o zvyšování dotací pro tělovýchovu smetly úsporné škrty.

Foto: ČTK

Ještě před letošními sněmovními volbami se sportovci v Česku dožadovali lepšího financování ze strany státu. Jenže v době, kdy vláda přikročila k razantním úsporným opatřením a snižuje platy státním zaměstnancům, podporu stavebního spoření či příspěvky pro rodiny s nejmenšími dětmi, znějí úvahy o navyšování peněz pro sportovce trochu jako sci-fi.

Úspěchem bude, pokud se ve výdajích státu na sport nebude škrtat. Ministerstvo školství, jehož podíl na financování sportu je ze všech státních institucí největší, tvrdí, že se bude snažit pro rok 2011 zachovat na tělovýchovu stejné peníze jako pro letošní rok, tedy 1,9 miliardy korun. Údaj v rozhovoru pro nový Profit potvrzuje i předseda ČSTV Pavel Kořan.

To je ovšem o stovky milionů korun méně, než dostával sport ještě před několika málo lety. Například v roce 2008 šly z rozpočtu ministerstva 2,2 miliardy. Že financování sportu není ideální, potvrzuje i ministr školství Josef Dobeš. „Za poslední roky je sport na 57 procentech financování,“ říká ministr. „Ve sportu už není prostor pro krácení státní podpory, naopak oblast sportu musí být v příštích dvou letech podpořena minimálně ve stávajících objemech,“ dodal ministr Dobeš.

**Na chvostu Evropy**

Podle analýzy, kterou si ministerstvo nechalo zpracovat, scházelo loni sportu 1,1 miliardy korun. Po roce 1990 se pak musel vyrovnávat s prudkým poklesem financí. Dna dosáhl v letech 1997 a 1998, kdy výdaje na sport činily méně než polovinu procenta výdajů ze státního rozpočtu v porovnání s rokem 1989.

To, že českému sportu chybějí peníze, přitom není jen pocit místních politiků a sportovců. Potvrzují to i údaje, které má k dispozici Evropská unie. Podle studie Bruselu jde v České republice na sport ročně z veřejných zdrojů jen deset eur na obyvatele, tedy zhruba 260 korun. Z celé sedmadvacítky jsou na tom hůře jen dvě země - Bulharsko a Malta. Na sousedním Slovensku jsou výdaje na sport třikrát vyšší, naprosto nedostižné se tuzemským sportovcům musí zdát podmínky jejich kolegů ve Francii. Tam jde na sport 185 eur na obyvatele, tedy asi 4800 korun, a Francie je v tomto ohledu nejštědřejší na celém kontinentu.

Podle studie vytváří sportovní prostředí v zemích Evropské unie až 3,7 procenta HDP a zaměstnává až 5,4 procenta pracovní síly. Studie rovněž ukázala, že sport přináší státu více peněz, než do něj stát dává. Ani Česko není v tomhle ohledu výjimkou. „Sport objektivně formou daní odvádí do rozpočtu více, než z něho dostane,“ říká místopředseda Českého olympijského výboru pro ekonomiku a marketing Jiří Kejval. Statistika to potvrzuje. Sportovním trhem v České republice například v roce 2008 proteklo na 60 miliard korun, ze kterých stát získal formou daní do svého rozpočtu až 11 miliard. Celkové výdaje veřejného sektoru, a to včetně obcí, krajů a podobně, na sport přitom činily

7,7 miliardy korun.

Sport nepřináší státu jen příjmy na daních, ale daleko více prostředků erární kase šetří úsporou dalších nákladů. Potvrzují to i závěry ekonomického fóra v Davosu. Ty uvádějí, že jeden dolar investovaný do sportu ušetří čtyři dolary investované do zdravotnictví. Sport je také dobrou prevencí před drogovou závislostí.

Chybějící peníze od státu přitom nejsou jediným problémem, s nímž se musí sport vyrovnat, tím dalším je klesající přívod financí od nejsilnější tuzemské loterijní společnosti. Zatímco ještě v roce 2004 dala Sazka sportovním svazům 895,6 milionu korun, loni to již bylo jen 174,3 milionu. Právě loňský výsledek však byl mimořádně nízký – ještě o rok dříve šlo totiž svazům 452,7 milionu korun a letos jen za první čtvrtletí 234,8 milionu korun.

Kromě financování činností sportovních svazů, které jsou akcionáři Sazky, totiž musí loterijní společnost v posledních letech splácet miliardové půjčky na výstavbu 02 Arény. Do její stavby se Sazka pustila před mistrovstvím světa v hokeji v roce 2004, které pořádala Česká republika. V projektu se začala angažovat poté, co původní projekt finského investora skončil u ledu, stát ani pražský magistrát na financování rozsáhlé stavby neměly peníze a Česku hrozila ostuda s nesplněním závazků spojených s pořádáním světového šampionátu.

Ovšem ani s financemi od Sazky, které by sportovci od loterijní společnosti dostávali nebýt haly, tedy zhruba s jednou miliardou korun ročně, by se tuzemská tělovýchova v penězích netopila. „To, co chybí, jsou peníze od státu,“ říká šéf Sazky Aleš Hušák.

Snižování výdajů na sport a zaostávání za většinou zemí Evropy se stále více projevuje ve výsledcích českých sportovců. Triumf českých hokejistů na letošním světovém šampionátu sice připomněl úspěchy tuzemských reprezentantů z minulých let, ovšem jinak jsou medailové žně pro borce hájící české národní barvy rok od roku hubenější. Nad rozpačitými výsledky českých sportovců se po olympiádě v Pekingu v roce 2008 pozastavil například tehdejší premiér Mirek Topolánek.

**Střídání generací**

Propad financování ze strany státu přitom není jediným důvodem, proč se výsledky českých sportovců zhoršují. „V současnosti končí generace sportovců, kteří byli úplně nebo alespoň částečně vychování v systému podpory sportu, který tu fungoval před rokem 1989,“ říká sportovní manažer a dlouholetý sportovní novinář Tomáš Nohejl. Právě promyšlenému systému práce s mládeží vděčila Česká republika za takové hvězdy, jako byl hokejista Jaromír Jágr, fotbalista Pavel Nedvěd nebo atlet Roman Šebrle. Nástup nové éry ve sportu představují například rychlobruslařka Martina Sáblíková nebo lyžařka Šárka Záhrobská. To jsou ale sportovci, které k výborným výkonům dovedli obětaví rodiče.

Zřetelný ústup ze slávy zaznamenává především český hokej, a to i přes zázračné vítězství na letošním mistrovství světa. Jen o něco málo lépe na tom jsou fotbalisté. Jenže hráči, kterým je teď kolem pětadvaceti, se zdaleka neprosazují tak dobře jako příslušníci končící fotbalové generace. Podobná situace je nebo zakrátko bude i v dalších sportech, kde se reprezentaci dlouhodobě dařilo na mezinárodní úrovni. „Ženský basketbal nemá adekvátní nástupce. Neříkám to rád, ale to je realita. Dorostenecká družstva se neprosazují tak jako dřív. Myslím si, že až po mistrovství skončí současná generace, bude to obrovský sešup,“ míní Jiří Hamza, dlouholetý generální manažer basketbalového týmu žen Žabovřesk Brno, nyní prezident organizačního výboru Mistrovství světa 2013 v biatlonu. (Více o právě probíhajícím basketbalovém mistrovství se dočtete v rubrice Sport).

Zatímco země východní Evropy po pádu komunistického režimu od systematické práce s mládeží ustoupily, země jako Francie nebo Itálie ho převzaly. „Centralizace spočívá v tom, že talentové dostanou nadstandardní péči. Pokud u nás sport nebude znovu řízený centrálně státem, tak to nemá smysl. Bude to plácání se od ničeho k ničemu,“ dodává Hamza.

**Konec zázraku**

Otázka přitom je, jakou roli na sportovním poli chce vlastně Česko hrát. Tuzemští sportovci, ale i fanoušci si za minulá desetiletí zvykli, že právě díky sportu se malá, desetimilionová země mohla na mezinárodní úrovni zviditelnit. Bez enormního finančního a organizačního úsilí ze strany státu to však do budoucna nebude možné.

I z porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie je zřejmé, že současný nízký přísun peněz od státu je pro tuzemský sport dlouhodobě neudržitelný. Kde chce však ministerstvo školství vzít v době škrtů finance? Část peněz by měla přinést novela zákona o loteriích.

Již v loňském roce na jaře navrhoval tehdejší ministr školství Ondřej Liška zvýšit odvody společností vydělávajících na hazardu na dvacet procent. Sportu to mělo přinést zhruba 600 milionů korun navíc. Jakým způsobem bude v této oblasti hledat zdroje současná vláda, zatím není jasné. Záležet bude na závěrech pracovní skupiny, která by měla na návrhu nového loterijního zákona pracovat.

Krátkodobě by měly k podpoře sportu přispět také příjmy z reklam v České televizi. Z té měly podle původních plánů zákonodárců komerční bloky úplně zmizet, nakonec však reklama ve veřejnoprávní televizi zůstala, aby pomohla pokrýt finančně náročnou digitalizaci televizního vysílání. Poté, co bude v roce 2011 digitalizace na většině území České republiky dokončena, mohly by být příjmy z reklamy využity právě na podporu sportu. Někteří politici chtějí kromě toho zvýšit výdaje na sport z preventivních programů zdravotních pojišťoven.

Ministerstvo školství chce rovněž připravit nový komplexní zákon o podpoře sportu, který by řešil oblast sportu v širším kontextu, včetně zajištění jeho financování.

**Pozor, padá omítka!**

Sportovní kluby přitom potřebují vyřešit ještě jeden vážný problém – kromě nedostatku peněz se potýkají s příliš velkým majetkem. Právě ten je jim paradoxně stále více na obtíž. V 90. letech byla totiž na sportovní kluby převedena podstatná část sportovišť. To, co se zdálo být původně jako vynikající řešení, se po letech projevuje jako další rána, s níž se musí čeští sportovci vyrovnat.

Provoz a hlavně údržba sportovních hal, tělocvičen a stadionů totiž vyžaduje obrovské peníze. Haly a areály mají podle odhadů hodnotu více než 50 miliard korun. Tomu odpovídají náklady na jejich údržbu.

Většina sportovních klubů na to však potřebné peníze nemá, a tak zařízení chátrají. V zahraničí je přitom obvyklé, že nákladná sportoviště patří městům, obcím nebo státu. Jenže správci obecních pokladen a státních peněz mají v současnosti jiné starosti než přebírat zodpovědnost za stovky zchátralých sportovních areálů, jejichž obnova by si vyžádala další obrovské peníze.

Naopak, radnice v tuzemsku jsou v tak špatné ekonomické situaci, že ani převedení sportoviště na město není zárukou zajištění jeho přežití. Příkladem mohou být Říčany u Prahy, kde před čtyřmi lety museli ukončit provoz zimního stadionu, protože radnice neměla na opravy.

Potíží, které stát musí v oblasti sportu řešit, tedy rozhodně není málo. Navíc odborníci upozorňují, že by kvůli tělovýchově neměli politici zapomínat na další problémy. V zemi, která má u řady civilizačních nemocí nejvyšší úmrtnost v Evropě a kde znečištění některých oblastí snese srovnání snad jen s Čínou, si kromě sportu říkají o vyšší podporu také další důležité obory, jako je zdravotnictví nebo ochrana životního prostředí. A dlužno dodat, že po právu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče