České sirky po anglicku

16. července 2007, 00:00 - ROBERT ŠIMEK
16. července 2007, 00:00

HENRY J. SIMLICK Za zakladatele českého sirkařství je dnes považován Vojtěch Scheinost. Ten již roku 1839 začal s výrobou fosforových zápalek v rodné Sušici. Po něm se ale v Pošumaví objevila celá řada dalších sirkařů, mezi kterými nechyběl ani anglický podnikatel Henry J. Simlick.

HENRY J. SIMLICK Za zakladatele českého sirkařství je dnes považován Vojtěch Scheinost. Ten již roku 1839 začal s výrobou fosforových zápalek v rodné Sušici. Po něm se ale v Pošumaví objevila celá řada dalších sirkařů, mezi kterými nechyběl ani anglický podnikatel Henry J. Simlick.

Sirkařská výroba patřila koncem 19. století na Šumavě již k tradičním průmyslovým odvětvím. Neomezovala se pochopitelně jen na Sušici, ale rychle se rozvíjela i v okolních obcích a městečkách. Mezi nejvýznamnější producenty zápalek se proto brzy zařadily Dlouhá Ves u Sušice, Nová Huť, Strašín, Kvilda a také původně hornické a sklářské město Kašperské Hory (německy Bergreichenstein).

V něm byly sirkařské podniky dokonce dva. Majitelem jednoho z nich byl Bernard Fürth, vnuk spoluzakladatele nejznámější továrny v Sušici (více v Profitu č. 6/2005). Závod v Kašperských Horách vznikl roku 1873 v objektu bývalého dominikánského kláštera jako pobočka hlavního provozu a fungoval téměř třicet let.

Ještě o rok starší byla druhá zdejší sirkárna, kterou založil anglický podnikatel Henry J. Simlick. Na svou dobu byla velmi moderní a stala se jednou z nejvýznamnějších továren v celém Pošumaví.

NA PSTRUŽÍM POTOCE

Angličan Henry J. Simlick (jeho druhé křestní jméno není známo) přišel do Kašperských Hor začátkem sedmdesátých let 19. století ze sousedního Bavorska. Zlákala ho přitom zejména levná pracovní síla a obrovské množství kvalitních surovin. Pro obyčejné sirky zde bylo dřevo smrkové, pro dražší salonní zápalky dokonce dřevo olšové.

Továrnu založil roku 1872 v bývalé brusírně skla při Pstružím potoce v Amáliině údolí (Amalienthal) zhruba kilometr jihovýchodně od centra města. Jednalo se o poměrně velký závod s vysokým komínem a množstvím zařízení, které poháněl výkonný parní stroj. Práci zde postupně našlo přibližně 120 dělníků.

Velkou výhodou podniku byla také dobrá dopravní dostupnost. Údolím Otavy totiž již vedla nová silnice do Annína a Kašperských Hor a další cesta spojovala továrnu i s Novou Hutí a Vimperkem.

Nálepky Simlickovy sirkárny nesly často motiv kohouta nebo tetřeva a některé z nich patří provedením mezi naše nejkrásnější. Vlastní produkce se totiž neomezovala jen na obyčejné, tzv. zednické sirky v papírových sáčcích, ale vyrábělo se zde i zboží luxusnější, například zápalky švédského typu „nepředstižitelné jakosti“ (Simlick’s un-übertroffene Zündhölzchen) či salonní zápalky (Salon Zündhölzer) s velkým formátem krabičky. Některé typy označoval podnikatel také jako „bezhlučné“, tedy neprskající při hoření, či „větruvzdorné“, vhodné pro venkovní užití.

Oblibě se těšila zejména balení s obrázkem kohouta, objevovaly se ale také zápalky s ochrannou známkou poletujícího motýla nebo zápalky s heslem „Ze Šumavy pocházím, Šumavě jsem prospěšný“. To vše doplňovaly ještě velice populární „vtipné nálepky“, tedy žertovné obrázky s různými texty.

TŘI VELKÉ POŽÁRY

Do smíchu ale Simlickovi příliš nebylo roku 1883, kdy jeho továrnu zachvátil poměrně rozsáhlý požár.

Hned 11. ledna následujícího roku navíc přišel další, který dílo zkázy dokonal a zničil mimo jiné i celou sušárnu sirek.

Výrobu se sice podařilo v krátké době obnovit, „červenému kohoutovi“ se ale zřejmě v podniku zalíbilo a další požár na sebe nenechal dlouho čekat. Propukl koncem května 1886 a místní tisk o něm napsal, že to byl oheň takových rozměrů, že v deseti minutách zachvátil strojnické oddělení i veškeré zásoby dřeva.

Jen díky včasnému zásahu místních hasičů nelehla popelem úplně celá továrna, škody byly ale přesto obrovské. Simlick byl navíc v té době upoután na lůžko s vážnou nemocí, která se i vinou tohoto požáru ještě zhoršila. Podnikatel krátce po uhašení budov v červnu roku 1886 zemřel a byl pochován za účasti ohromného počtu dělníků na místním hřbitově.

KRUTÁ VDOVA

Podnik byl v troskách, zanedlouho se ho však podařilo opět uvést do provozu. Jeho vedení převzala Simlickova manželka, která však mezi dělníky již zdaleka takovou oblibu neměla. Zatímco Simlicka velebili za jeho laskavý a dobrosrdečný přístup, jí vytýkali, že se o blaho zaměstnanců nestará a někdy je dokonce i týrá.

Situace došla tak daleko, že se nelichotivé články na adresu majitelky začaly objevovat také v tisku. V časopisu Svatobor z roku 1889 vyšla například stížnost na překračování zákonem stanovené pracovní doby. Vdova Simlicková je zde vylíčena jako tyranka, která ještě zhoršuje již tak těžké pracovní podmínky dělníků.

Zda byla kritika v novinách oprávněná či nikoliv, se dnes již nedozvíme. Jisté je jen to, že se podniku postupně přestávalo dařit a situaci ještě zhoršila nevyjasněná sebevražda jejího ředitele Františka Sonnbergra roku 1890.

BLOCH NÁSTUPCE Počátkem 90. let 19. století koupil podnik hartmanický obchodník a podnikatel Nathan Bloch a firma dostala název „H. J. Simlick’sNachfolger“ (H. J. Simlicka nástupce). Továrna sice hned roku 1894 počtvrté vyhořela, nový majitel byl ale řádně pojištěný a mohl bez velkých problémů brzy pokračovat ve výrobě.

Že se jednalo o podnik stále životaschopný dokládá fakt, že si Nathan Bloch zanedlouho koupil i nedaleký velkostatek Zuklín, za který zaplatil celkem 40 tisíc zlatých! Vznik akciové společnosti Solo roku 1903 však znamenal konec výroby zápalek i pro něj. Obrovskému molochu, který pohltil desítky malých sirkáren, se zkrátka nedalo konkurovat a Kašperská továrna proto musela změnit sortiment.

Bloch se začal zabývat hlavně obchodem se dřívím a v podniku se nově vyráběly tyčky k žaluziím. Jejich produkce pokračovala až do konce druhé světové války, kdy byla továrna znárodněna. Další výroba se ukázala jako neperspektivní, slavný podnik byl proto již koncem 50. let minulého století armádou rozebrán. Z jeho cihel pak vznikl dnešní kulturní dům v Kašperských Horách.

HENRY J. SIMLICK (ZEMŘEL 1886) O narození a mládí anglického podnikatele Henry J. Simlicka nejsou žádné zprávy. Do Čech přišel teprve roku 1872 a v Amálině údolí nedaleko Kašperských Hor založil továrnu na výrobu zápalek. Firma dostala název „H. J. Simlick Dampf Zündwaaren Fabrik“. Podnik byl vybaven moderními stroji a pracovalo v něm okolo 120 zaměstnanců. Výroba přitom zahrnovala běžné zboží i nejrůznější luxusní typy, např. salonní zápalky z olšového dřeva. Nejčastějším motivem na krabičkách byl červený kohout. Ten se však továrně vymstil v podobě několika po sobě jdoucích požárů. Po tom třetím a nejhorším Henry J. Simlick 1. června 1886 zemřel.

Prameny: Pošumavské sirkárny, www.sumavanet.com, město Kašperské Hory

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče