České problémy v USA

03. února 2010, 13:17 - Jefim Fištejn
03. února 2010, 13:17

Americký prezident Barack Obama označil rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřijatelné

Máme ve zvyku vnímat některé společenské nešvary jako typické projevy „české malosti“. Jako něco, co se „na Západě nemůže stát“. Dejme tomu výrok Ústavního soudu. Může se na Západě přihodit, aby jej významný politik zpochybnil a slíbil při první příležitosti zvrátit? To se však stalo v USA koncem ledna, kdy Nejvyšší soud označil klíčové ustanovení zákona o financování volebních kampaní za neústavní. Americký prezident Barack Obama, jenž se nedávno pokusil ovlivnit složení Nejvyššího soudu, aby si jej názorově přiblížil, prohlásil, že verdikt je „naprosto nepřijatelný“. A slíbil pomocí prezidentských výnosů a Kongresem schválených zákonů přinutit soudní moc k poslušnosti. O co vlastně jde?
V roce 1936, kdy Franklin D. Roosevelt usiloval o znovuzvolení na druhé funkční období, se v Oválné pracovně Bílého domu objevil tehdejší předseda hornických odborů John Lewis. V ruce držel šek na 250 tisíc dolarů a po boku měl fotografa, který měl toto gesto podpory zachytit pro veřejnost. Prezidentu Rooseveltovi se to zdálo poněkud žinantní a poprosil odboráře o méně okázalý způsob sponzorování. Vzápětí odbory převedly na Rooseveltův volební fond půl milionu dolarů – částku, jež byla na tehdejší poměry značně opulentní. Historka je zajímavá, protože odhaluje, že už tehdy bylo americkým politikům trapné přebírat korporátní dary z ruky do ruky, přestože žádné zákonem stanovené zákazy dosud neexistovaly.
První zákon regulující financování volebních kampaní byl v USA schválen až v roce 1972. A v roce 2002 jej doplnil McCain-Feingoldovův dodatek. Současné rozhodnutí Nejvyššího soudu padlo ve věci Sdružení občané versus federální volební komise. Během posledních prezidentských voleb nevládní organizace Sdružení občané zaplatila výrobu filmového dokumentu, který útočil na Hillary Clintonovou. Jeho promítání na veřejnosti však zastavilo rozhodnutí okresního soudu, protože byl v rozporu s McCain-Feingoldovým dodatkem. Dle něj totiž reklama či antireklama kandidátů placená korporátními penězi nesmí být zveřejňována později než 60 dnů před konáním voleb. A právě toto omezení je dle nálezu Nejvyššího soudu v rozporu s prvním ustanovením americké Ústavy, jež zaručuje svobodu projevu.
Obama se rozzlobil na Nejvyšší soud, protože dle jeho názoru „otvírá stavidla“ penězům velkého byznysu. A ty nyní zaplaví americký volební systém a znemožní zvolit opravdu důstojné kandidáty. Na první pohled má pravdu. Copak může prostý občan se svým těžce vydřeným „niklákem“ konkurovat velkopodnikatelům sedícím na žoku s penězi? Pravdu však má jen na první pohled. Za prvé každý zákon je trochu děravý a korporace znají mnoho kliček, jak financovat kampaně prostřednictvím „bílých koňů“. Za druhé americký volič nikdy slepě nehlasuje pro toho, kdo vynaložil na kampaň nejvíce peněz. Kupříkladu senátor John McCain, který v posledních republikánských prezidentských primárkách zvítězil, byl na začátku klání nejchudší a často neměl ani na zaplacení hotelu. Za třetí nyní zrušený zákon vůbec nezajišťoval rovnost hlavních politických rivalů. Je obecně známo, že většina hollywoodských showmanů straní demokratům a výroba filmů tvoří základ jejich podnikání. A dle libosti produkují tendenční filmy, jako byl Fahrenheit 9/11, jenž šel do distribuce čtyři měsíce před prezidentskými volbami 2004 a opustil plátna v lednu 2005. Pokud si však podobnou agitku objedná banka nebo ropná společnost, dostane se do rozporu se zákonem. V 19. století taková omezení neexistovala. Nikoli však proto, že by to byla doba „divokého kapitalismu“. Neexistovaly totiž dnešní sdělovací a komunikační prostředky, a proto nebylo nutné jejich působení omezovat zákonem. Kandidáti předstupovali před voliče osobně, k debatám přijížděli zdaleka a zpravidla s celou rodinou. Konkurující si kandidáti se hádali celý den s přestávkami na modlitbu, oběd, koncert a ohňostroj. A farmář, který se s nimi osobně setkal, pak týdny vyprávěl sousedům, jak vypadají, jak se chovají a co si myslí. Dnes tvoří nejvyšší výdajovou položku na volební kampaně platba za vysílací čas. Každá vteřina je drahá. Na pomalé povídání nejsou peníze. Volební videoklipy nabízejí divákovi namísto zevrubných výkladů působivé slogany. To je důvod zprofanování volebního procesu. USA jsou dnes téměř jedinou zemí svobodného světa, v níž kandidáti na volené funkce nemají bezplatný a rovný přístup k vysílacímu času v médiích. Až ho budou mít, nebude třeba žádných sofistikovaných zákonů omezujících reklamu a ještě sofistikovanějších fíglů, jak je obcházet.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče