Česká prezidentská bolest

03. listopadu 2014, 12:00 - Petr Holec
03. listopadu 2014, 12:00

Dvacátého osmého října to nebyl na Pražském hradě hezký pohled. Šourající se prezident Miloš Zeman s čůrky potu na hlavě a mlžným pohledem zde státními medailemi vyznamenával tak nesourodou skupinu lidí, že vedle ní dává logický smysl i řeč Tomia Okamury. Nejbizarnější korunu však rituálu nasadil jeden z vyznamenaných za státní zásluhy, režisér a autor milého dokumentu o Zemanovi Robert Sedláček.

Ten řekl, že na státní slavnost přenášenou ČT přišel v mikině, aby večer trochu „znesvětil“. V tom případě nejvíc znesvětil sám sebe.

Každoroční ceremonie se státními vyznamenáními, jež stále více připomíná akt prezidentské svévole a vzdoru než hrdou slavnost, však pouze zakrývá vážnější problém: totiž že nevíme, co s prezidentem – podle ústavy nejvyšším státním činitelem. A zvlášť poté, co jsme mu sice ubrali na pravomocech (a další plánujeme jasněji definovat, čímž mu dál zúžíme politický prostor), současně jsme mu ale dopřáli přímou volbu, takže se může zaštiťovat hlasem lidu. Chceme hradního ceremoniáře, nebo aktivního politického hráče?

Ironii dilematu i jeho efekt mi nejlíp popsal člen volebního štábu Vladimíra Dlouhého, s nímž jsem absolvoval část kampaně pro sběr kandidátských podpisů. Nejen jeho marketéři si zoufale lámali hlavu, jak potenciálního prezidenta s těžko vysvětlitelnými pravomocemi prodávat lidem: zvolí vás někdo, protože slíbíte, že každý rok navštívíte Zemi živitelku, položíte 1000 smutečních věnců a sem tam se veřejně opijete nebo vyzvete k zabíjení teroristů? Těžko, to zvládne i průměrný TV bavič.

Rozumná politika

I proto vede personifikovaná prezidentská volební kampaň k ještě lživějším slibům voličům, než bývá zvykem ve sněmovních volbách, kdy nepřímo volíme premiéra. Ten pak, na rozdíl od prezidenta, aspoň občas řídí zemi, když mu to vicepremiér Andrej Babiš dovolí. Prezident ji pouze reprezentuje. Což je další ironie české politiky. I první republika byla parlamentní demokracií, každý si ale pamatuje prezidenta Masaryka. Skoro nikdo nezná jména jejích premiérů.

A když už jsme u něj: i Masaryk v podstatě opovrhoval parlamentem a ve veřejných projevech vyzýval, ať neděláme politiku hospodářskou nebo jinou, ale prostě „rozumnou“; prostě to zařiďme, řečeno moderním reklamním sloganem. Svým způsobem dnes Babiš vlastně jen vykrádá Masaryka, jen bez jízdy na koni a nabádání k pravidelné hygieně těla i ducha. Václav Havel a Václav Klaus na tradici silných prezidentů pouze navázali, byť každý po svém.

Problém je, že naši prezidenti často bývají v konfliktu se slabými vládami, a zvlášť expremiéři Václav Klaus a Zeman zvyklí řídit zemi. Oba sice klidně natáhnou ústavu, když je trochu víc pohltí vlastní politické ambice, ani Zeman si ale zatím netroufl na plnohodnotný ústavní puč. Epizodou s úřední vládou kamarádů a oddalováním jmenování Bohuslava Sobotky premiérem, protože ho nemá rád, k němu sice úspěšně našlápl, pak však i on upadl do krásy každodenní prezidentské bezvýznamnosti.

Příště Sámer Issa

I proto se nyní utápí v demonstracích bezzubé politické moci: ve středu se vyzná z lásky k ruskému ministru zahraničí, v pátek pošle české grippeny do Pobaltí – proti Rusům. Trochu Zemana podezírám, že to všechno dělá jen kvůli nám, novinářům. Jsme totiž jediní, koho to zajímá. Přesto právě on nejvíc demonstruje český prezidentský paradox: vyvolali jsme v lidech zdání, že volí nejdůležitějšího politika v zemi, načež z něj chceme mít nejlépe placeného kladeče smutečních věnců.

Místo přidávání legitimity přímou volbou a současně ubírání pravomocí, bychom se spíš měli rozhodnout, jestli prezidenta vůbec potřebujeme. Protože koho vyznamená za státní zásluhy za rok? Sámera Issu?


Čtěte také:

Kdy padne ANO?

Mám svůj názor. Ten Babišův

Ohňostroj pražské marnosti

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče