Česká podnikavost za polárním kruhem

17. září 2007, 00:00 - Filip Černoch
17. září 2007, 00:00

Jak vypadá podnikatelsky opravdu náročná zakázka? Levně zhotovte vědeckou výzkumnou stanici, přes půl světa ji dostaňte na místo, kam prakticky nevede komerční doprava, a tam ji bez těžké techniky zprovozněte. Kdo by odolal?

Polární stanice J.G.Mendela

Jak vypadá podnikatelsky opravdu náročná zakázka? Levně zhotovte vědeckou výzkumnou stanici, přes půl světa ji dostaňte na místo, kam prakticky nevede komerční doprava, a tam ji bez těžké techniky zprovozněte. Kdo by odolal?

Antarktida, země vonící dobrodružstvím. Snad každý někdy zatoužil dotknout se tohoto kontinentu opředeného tajemstvím, slyšet křupání sněhu pod lyžemi, cítit mrazivé bodání větru, vzpomenout si na dětská přání a jako Amundsen zvolat – na pól!

Alespoň částečně se to podařilo týmu realizujícímu na antarktickém ostrově Jamese Rosse šedesátimilionovou zakázku Masarykovy univerzity na vybudování výzkumné stanice. Její stavba probíhala v letech 2005 až 2006 a letos v zimě už stanice hostila první vědce.

Hledá se polární stavitel

„Celý projekt znamenal jednu výzvu za druhou. Například výběr projektanta. V Česku není firma s potřebnou praxí, takže tady převážily moje zkušenosti z předchozích pobytů na asi devíti různých polárních stanicích,“ komentuje start celé akce hlavní projektant stanice Alois Suchánek.

Neméně komplikované bylo i hledání realizátora stavby, neboť se do výběrového řízení přihlásilo pouhých pět firem. „A projekt předložily dokonce jen společnosti dvě. Podmínky byly prostě příliš náročné. Pro vítěznou PSG International mluvily zkušenosti s prací v polárních oblastech za minulého režimu, třeba se stavbami a rekonstrukcí objektů pro ruského giganta Nadymgazprom na Sibiři,“ vysvětluje Suchánek.

Právě zkušenosti hrály při promýšlení tisíců různých detailů budoucí stavby velkou roli. „Například zásobování energií. Snahou bylo jít maximálně ekologickou cestou a část energie tedy měly dodávat větrné elektrárny. Jenže všichni případní dodavatelé počítali s tím, že stožáry budou zasazeny do betonových patek, což je pochopitelně v tamních podmínkách neuskutečnitelné. Nakonec jsme stožáry přichytili k jednotlivým obytným kontejnerům,“ popisuje Suchánek jedno z mnoha použitých inovativních řešení.

Netradiční je i umístění budov na dřevěné železniční pražce tak, aby pod nimi mohl volně cirkulovat vzduch. „Starší stanice jiných států většinou stojí na kovových pilotech zaražených do trvale zmrzlé půdy, které dobře vedou teplo. Jejich teplejší části se pak různě propadají, praskají a lámou se,“ hodnotí praktický nápad geolog Daniel Nývlt, který na stanici také pobýval.

Zaberte, nebo poletí do moře!

Jako kardinální problém se nakonec ukázalo přemístění asi tří set tun stavebních dílců a veškerého vybavení stanice na místo určení. Většinu dopravy na Antarktidu totiž z Jižní Ameriky zajišťují chilské a argentinské armádní lodě, komerční doprava je minimální. Stavební tým se navíc potýkal s neuvěřitelnou smůlou.

„Námi najmutá loď Antarktic Dream totiž nebyla ve slíbeném termínu vůbec připravena k plavbě. Přímo v Jižní Americe jsme tedy nasmlouvali druhou loď, která ale při cestě pro nás najela na útes. Tou dobou už na nás přitom na ostrově samotném čekalo šestičlenné přípravné družstvo, které tam vysadil vrtulník. Jeho členové se pomalu začínali smiřovat s možným přezimováním,“ popisuje dnes už s úsměvem nečekané problémy projektant Suchánek. Kritickou situaci nakonec zachránila horečná aktivita českých diplomatických zastoupení, kterým se podařilo většinu vybavení „propašovat“ na chilský ledoborec směřující požadovaným směrem.

Komplikované bylo i samotné vyloďování. „Kvůli pozvolnému břehu držel kapitán loď na motorech asi čtyři sta metrů od pevné země a my čelili problému, jak tam po měkkém písku dostat osm desetitunových kontejnerů. Naše připínací kolové podvozky nefungovaly a všechno nabralo hrozný časový skluz. Kapitán už chtěl pomalu náš náklad vyházet do moře,“ popisuje Suchánek. Pro stavebníky to znamenalo znásobení úsilí a nepřetržitou 36hodinovou pracovní šichtu, prokládanou jen občasnými hrnky kávy.

Maximální nasazení každého jednotlivce dokazuje i příklad řidiče buldozeru, pro kterého ani vážné zranění nebyl důvod k přerušení práce. „Při odplachťování nákladu si nožem zajel do stehna. Ale jen si to stáhl páskou a pokračoval. Až když po něm zůstávaly krvavé stopy na palubě, musel na lodní ošetřovnu, kde se musel podrobit vnitřnímu i vnějšímu šití,“ popisuje pracovní atmosféru vykládky Alois Suchánek.

Na jeho místo tak nastoupil sám šéf přepravní firmy Czechoslovak Ocean Shipping Dušan Jamný (jeho profil najdete v Profitu 36/2006). „Slíbili jsme, že náklad dopravíme až na staveniště, tak jsme ho tam prostě dopravit museli,“ shrnuje Jamný. A s podobným přístupem mohli stavitelé počítat u celého týmu. „Ten byl vybrán naprosto skvěle. Horolezci, vodáci, prostě chlapi, kteří nefňukají, když musí třeba spát v zimě ve stanech,“ nedá Suchánek dopustit na stavaře, pro které byla zajímavá práce důležitější než pevné dodržování zákoníku práce.

Stavíme podle rozumu

Sestavení a zprovoznění celé stanice nakonec trvalo právě jen plánované dvě letní sezony 2005 a 2006. Nad její technickou vyspělostí a úrovní poskytovaného komfortu dnes přitom žasnou i návštěvy z okolních zařízení polárních velmocí typu Argentiny či Velké Británie. Kromě řady technických zvláštností se stanice může navíc pochlubit i jedním unikátem, pro českého podnikatele jen těžko uvěřitelným. Počet razítek nezbytných pro celou stavbu by se totiž dal spočítat na jedné ruce.

„Velmi složité je vyjednat si samotné povolení v  mezinárodní vědecké oblasti Antarktidy něco postavit. Pokud vám ale zodpovědní úředníci z mezinárodního výboru schválí vědecký záměr a ekologický dopad jednotlivých zařízení, je vyhráno. Pak už stavíte jen podle možností a rozumu. Nějaký katastrální nebo stavební úřad, to vůbec neexistuje,“ popisuje Suchánek.

Nejde o zisk, spíše o reklamu

Český podnikatelský výlet na pole polárního stavebnictví tak skončil nad míru úspěšně, pro realizační firmu navíc znamenal velmi cennou zkušenost. „I přes řadu unikátních a velmi úspěšných technických řešení budeme podobnou zakázku organizovat jen stěží. Určitě už ne pro českého zájemce, vědecké velmoci zase pracují s jinými rozpočty. Ale my jsme do toho nešli kvůli nějakému zisku, který je tady navíc pochopitelně zanedbatelný,“ konstatuje Viktor Hýbner z realizátorské společnosti PSG International.

„Úspěšné dokončení stavby nám přineslo jiné výhody. Prakticky všechny naše zakázky směřují do zahraničí a tam se realizace podobně náročného a složitého projektu cení. Ukázalo se to třeba u nedávné zakázky jedné turkmenistánské firmy na kompresorová zařízení,“ pochvaluje si Hýbner.

V každém případě české stavebnictví a hlavně česká šikovnost tak mají na dálném jihu více než slušnou reklamu, která by navíc měla minimálně 20 až 30 let vydržet.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče