V URČITÉM ÚHLU POHLEDU VYHLÍŽÍ REALITA, V NÍŽ ŽIJEME, PŘINEJMENŠÍM BIZARNĚ. ZNAČNOU MĚROU SE NA TOM PODÍLÍ MÉDIA. A KAŽDÝ EXTRÉM MŮŽE BÝT ŠKODLIVÝ. TO JE V KOSTCE POSELSTVÍ NOVÉHO FILMU DAVIDA ONDŘÍČKA JEDNA RUKA NETLESKÁ.
Film: Jedna ruka netleská, ČR, 2003
V URČITÉM ÚHLU POHLEDU VYHLÍŽÍ REALITA, V NÍŽ ŽIJEME, PŘINEJMENŠÍM BIZARNĚ. ZNAČNOU MĚROU SE NA TOM PODÍLÍ MÉDIA. A KAŽDÝ EXTRÉM MŮŽE BÝT ŠKODLIVÝ. TO JE V KOSTCE POSELSTVÍ NOVÉHO FILMU DAVIDA ONDŘÍČKA JEDNA RUKA NETLESKÁ.
Nevkusná televizní reality show, drsné společenství byznysmanů blížící se mafii, pro někoho cejch smolaře, pro jiného život v přepychu a s gorilami v zádech - to je svět Ondříčkových hrdinů pohybujících se v téměř umělé realitě. Stejně jako v jeho debutu Šeptej a v úspěšných Samotářích stojí v popředí příběhu zvláštní, jakoby vyvrácené typy lidí hledající životní styl a smysl své existence v problematických hodnotách. Zápletka je banální - smolař Standa si odkroutí část vazby za nelegální aktivity a přichází za někdejším šéfem, aby inkasoval odměnu za to, že vzal vinu na sebe. Do cesty se mu však připlete nový nežádaný kámoš a všechno pokazí. Peníze jsou v tahu, oba mají za sebou tvrdou lekci od „bosse“. Nakonec se společně se dvěma dívkami rozhodnou přijít podivným černým obchodům na kloub. Film je silně stylizovanou výpovědí o dnešním světě a lidských vztazích: klade - pro někoho možná příliš komplikovaně - otázku, co je běžné a co mimo normu. Prostředky, které autoři zvolili, jsou patřičně černé, občas se blíží parodii na mafiánské filmy, akční snímky či kultovní thrillery. Už jen stylizace postav bosse Zdeňka, jeho gorily nebo totálního nešiky Ondřeje mnohé napovídá. Potíž je v tom, že právě ona bizarnost stylizace, na níž tvůrci prokazatelně vsadili (a nejspíš se jí i sami bavili), občas nabourává srozumitelnost autorské myšlenky. Navíc trochu brzdí švih vyprávění. Zatímco u Samotářů princip drsně černého humoru bavil, u třetího Ondříčkova filmu se místy stává manýrou, která vede diváka k pohodlnosti. Osvědčené dialogy ze Samotářů opakující tatáž slovní spojení nebo lapidární otázky a odpovědi tu místy působí jako klišé, které jsme už někde slyšeli. Naštěstí se film hemží i skvělými nápady. Zločinecký svět Zdeňka a jeho despotických sklonů divák vnímá v kontrastu se skleníkovým životem jeho dětí a jejich pokřivením daným výchovou úzkostlivé matky. Scény, v nichž holčička věší své panenky za nohy do smyčky, zatímco bratr se strojí jako něžná dívka, jsou skutečně půvabné. Za samostatnou zmínku stojí i kreace Jana Třísky v roli Standova otce, zejména pak v taneční scéně odzbrojující dojemným humorem, nebo hitlerovské sólo Ivana Trojana. Herecké výkony jsou vůbec předností posledního Ondříčkova filmu, který scénář napsal s Jiřím Macháčkem a v některých případech ho ušil na tělo konkrétním hercům. Samozřejmě Macháčkovi a rovněž I. Trojanovi, s nimiž se zjevně shodl už v Samotářích. Diváky příjemně překvapí výkon zatím neokoukaného Marka Taclíka, skvělý výkon v roli manželky gangsterského bosse odvedla Klára Pollertová-Trojanová. Připočteme-li k tomu vynikající hudbu Ondříčkova tradičního spolupracovníka Jana P. Muchowa, lze říci, že Jedna ruka netleská nabízí netradiční černou zábavu, jež stojí (i se zmíněnými vadami na kráse) rozhodně za vidění.
ČLÁNKY DO MAILU