Černé uhlí načerno. Ukrajinci těží v neoficiálních dolech, aby přežili

18. července 2015, 06:17 - Daniel Deyl / Euro
18. července 2015, 06:17

Komsomolec Donbassa patří k největším černouhelným dolům ukrajinské Doněcké oblasti. Jeho horníci jsou zvyklí dostávat slušné peníze. Plat 500 dolarů měsíčně sice není úplně podle hesla „já jsem horník, kdo je víc“, jaké platilo v sovětských dobách, ale na poměry dnešní Ukrajiny to není špatné. Problém je v tom, že důl stojí; nebo spíš sotva stojí.

Před půl rokem se na něm podepsaly boje mezi místními proruskými separatisty (a ruskými „dobrovolníky“) proti ukrajinské armádě: nejde elektřina, vnitřní stavební struktury zničily vojenské nálože, vchod do dolu je zpola zasypaný. Obnovení těžby nepřipadá v úvahu; vyžadovalo by masivní investice, do kterých se za války nikdo nechce pustit.

Podobně je na tom mnoho z více než stovky dolů v Doněcké a Luhanské oblasti. Shodou okolností právě tam, kde vládnou separatisté, je soustředěno zhruba 70 procent těžby veškerého ukrajinského černého uhlí.

To je průšvih obrovských rozměrů: před válkou se doly staraly o celou pětinu ukrajinské ekonomiky. Dnes je produkce zhruba třetinová, a aby toho nebylo málo, Kyjev si sám zakázal se separatisty obchodovat.

Mnoho propuštěných horníků má z praxe znalosti (i ukradenou techniku), které jim postačí k vrtání až stometrových dolů

Onen průšvih má několik rovin. Zaprvé tisíce lidí přišly najednou o topení i o práci. Zadruhé uhlí krutě schází ukrajinské energetice. Až do roku 2013 bylo zvykem, že více než polovina domácí uhelné produkce šla do výroby elektřiny.

Celosvětový trend konverze uhelných elektráren na plynové na Ukrajině neplatí; naopak, funguje to obráceně. V roce 2012 dostala vláda – tehdy ještě za režimu prezidenta Viktora Janukovyče – od Číny úvěry v celkové hodnotě 3,7 miliardy dolarů na výstavbu nových uhelných elektráren a nákup technologie výroby uhelného plynu. (Byla to součást Janukovyčova plánu na postupné omezování závislosti země na ruském plynu.) V roce 2013, jenž je posledním, za který jsou k dispozici statistiky, vyráběla Ukrajina 38 procent své elektřiny právě z uhlí.

Bez řešení

Kyjev má k dispozici několik řešení, jedno horší než druhé. Prvním z nich je dovoz uhlí ze zahraničí. Ukrinterenergo, státní firma zahraničního obchodu, také loni podepsala smlouvu se společností British Steel Mont Trading na nákup celkem půldruhého milionu tun uhlí z Jihoafrické republiky.

První dodávky proběhly loni v říjnu, ale poté – z důvodů, o nichž se média zmiňují jen jako o „politických“ – prohlásil Kyjev jihoafrické uhlí za nevyhovující. Dalším dodavatelem by mohl být Kazachstán.

Uhlí z tamní těžební oblasti Ekibastuz by však muselo absolvovat cestu přes Rusko a nejspíš i válkou stižený východ Ukrajiny, což by i tak nákladnou záležitost dále prodražilo, o jejím nejistém výsledku nemluvě. Druhou možností je nákup přímo elektrické energie – ovšem nejpravděpodobněji z Ruska, což je pro Kyjev jako z deště pod okap.

A konečně třetí možnost je platit dnešním de facto vládcům Doněcka a Luhanska, separatistům, tedy těm, proti nimž Kyjev vede válku a jež chce od obchodu se zbytkem země izolovat. (Bylo by to lehce absurdní, ale nikoli nemyslitelné: v Sýrii se děje přesně totéž, když Islámský stát prodává část své těžby ropy režimu prezidenta Asada.)

Podle ukrajinské verze listu Kommersant se to také děje: vláda nechává z Doněcka na západ země jezdit vlaky plné uhlí a dělá jakoby nic. Ani to však náhlý deficit v produkci doněckého a luhanského uhlí nemůže pokrýt.

A tady přestávají fungovat běžné počty; hlavní roli v tom hraje Ugol Ukrajiny, státní velkoobchod, jenž kupuje a prodává uhlí na tamní energetické burze.

Zahraniční pozorovatelé, mezi jinými britský týdeník The Economist, s údivem sledují, že Ugol Ukrajiny dodává na trh podstatně více uhlí, než kolik se vytěží na západě země (především v Dněpropetrovské a Záporožské oblasti) plus to, co by odpovídalo třetinovému podílu původní doněcko-luhanské těžby.

Čern(ouheln)ý humor

Vysvětlení je prosté: ve válečných oblastech se obrovsky rozmohla těžba načerno v neoficiálně vybudovaných a neregulovaných dolech, v originále „kopankách“. Samo o sobě to není žádná novinka; kopanky fungují už od poloviny devadesátých let, kdy se původní sovětská produkce smrskla z téměř 170 milionů tun ročně na necelých osmdesát.

Tehdy se všude možně objevily stovky drobných dolů, často hlubokých jen dva metry. „Mám vlastní mrkev, vlastní zelí a vlastní důl,“ komentoval to pro list The New York Times jeden z obyvatelů města Snižne v Doněcké oblasti, který měl kopanku rovnou na zahradě.

Nová je skutečnost, že dosud bezvýznamné kopanky nabyly na důležitosti. Už nejde o lidi, kteří kopou z nouze, aby si mohli sami topit.


Přečtěte si: Oligarchové, hejbejte se! Elita Ukrajiny utekla, ta nová chystá privatizaci


Mnoho propuštěných horníků má z praxe znalosti (i ukradenou techniku), které jim postačí k vrtání až stometrových dolů. Podle britské BBC těžbu načerno ovládl organizovaný zločin – což pomáhá vysvětlit fakt, že doněcké a luhanské separatistické „úřady“ nové doly snadno a rychle registrují.

Jako vždy je řeč o ceně. Státní důl vytěží tunu uhlí až za sto eur; soukromí těžaři, jako je DTEK oligarchy Rinata Achmetova (viz mapa), jsou na tom lépe, ale pod osmdesát eur se dostávají i oni jen zřídka.

Nové kopanky však fungují bez jakýchkoli regulačních omezení: žádné zdravotní pojištění, žádná bezpečnostní opatření, žádné odbory (horníci si zde vydělají polovinu toho, co v regulérním dole), takže jejich náklady nepřekračují padesát eur na tunu, píše Kyiv Post. (Údaje se zde různí, ukrajinský Kommersant mluví dokonce o 20 až 25 eurech na tunu.)

Ukrajinské uhlí v číslech
31 800 milionů tun rezerv černého uhlí (sedmé nejrozsáhlější zásoby na světě)
700 metrů je průměrná hloubka dolu
189 tun uhlí vytěží průměrně jeden horník (v Polsku je to 761 tun)
38 procent veškeré elektřiny vyrábějí uhelné elektrárny
55 procent veškerého vytěženého uhlí jde na výrobu elektřiny
65 milionů tun je roční produkce černého uhlí v roce 2013
115 milionů tun je plánovaná roční produkce v roce 2030
3,7 miliardy dolarů půjčila v roce 2012 Ukrajincům Čína, aby mohli plynové elektrárny nahradit uhelnými
46 procent veškeré produkce obstarala v roce 2013 firma DTEK nejbohatšího Ukrajince Rinata Achmetova
2,336 miliardy tun zásob hnědého uhlí (Oleksandrija, Mokra Kalyhirka) je nadějných, dosud však Ukrajina těží jen 200 tisíc tun ročně
5 až 10 milionů tun ročně, přes 10 procent celkové produkce, se vytěží načerno
80 až 100 eur stojí vytěžení tuny uhlí ve státních dolech
300 lidských životů si vyžádá každoročně těžba uhlí načerno (přibližný údaj z let 1998 až 2013, loňské a letošní číslo bude patrně o mnoho vyšší)

Poměry v kopankách vypadají podle toho; čte se o nich jako z románu Sinclaira Lewise. Server Voxukraine.com zmiňuje jako běžný případ Andrije Konurova, čtyřiačtyřicetiletého horníka z doněckého městečka Torez. Loni na podzim přišel o práci a nechal se za zhruba třetinu mzdy najmout v dole provozovaném načerno.

Fáral sto osmdesát metrů pod zem v kovovém barelu navlečeném na staré ocelové lano, jež navíjel a odvíjel motor z lady. Za měsíc byl mrtev. Jeho zaměstnavatelé se ani neobtěžovali dát jeho rodině vědět, co se stalo; na naléhání matky předložili úmrtní list, v němž stálo, že zemřel na srdeční selhání.

Stejný úmrtní list s týmž datem poté dostaly další dvě rodiny; jestli je ve skutečnosti nedostatečně zabezpečený důl zasypal, nebo je zabil unikající metan, se už nikdo nedozví. „Funguje to tady hůř než za cara,“ řekl serveru jeden z jeho kolegů.

Český čtenář si může pamatovat uhelnou krizi ze supermrazivého začátku roku 1979. Na zdi chomutovského hřbitova se tehdy objevil veršovaný ekonomicko-politický komentář: „Buďte rádi, že jste ztuhlí, komunistům došlo uhlí.“


Čtěte také:

Separatisté v Donbasu se dají na export uhlí, pomůže jim ruský přístav

Těžbu uhlí na Ukrajině omezují boje, loni spadla o pětinu

Tři sta miliard pro Kyjev. Zajistí si oligarcha díky investicím svobodu?

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče