Čelisti

15. února 2008, 21:36 - Petr Nováček
15. února 2008, 21:36

Mnozí komunisté se docela dobře sžili s kapitalismem

Být to tehdy, a ne dnes, všude by vlály státní vlajky, průčelí budov leckdy značně sešlá by tonula v rudé výzdobě a transparenty vyvedené též v barvě rudé by hlásaly, že na počest „Vítězného února“ splníme úkoly vytyčené kdovíkolikátým sjezdem KSČ. Nejspíše by to byl sjezd jednadvacátý, nebýt listopadu 1989, jenž pětiletou periodicitu komunistických sjezdů přerušil. Především však učinil z komunistické strany, dosud „vedoucí síly“ socialistické společnosti s výsadním postavením dokonce zaručeným tehdejší ústavou, po desetiletích opět stranu vystavenou konkurenci stran ostatních.

To byla historická změna, poněvadž poslední volební soutěž, byť za účasti toliko šesti stran povolených v rámci takzvané Národní fronty, se uskutečnila v květnu 1946. Komunisté se ziskem necelých 40 procent hlasů tehdy zvítězili, ale výsledek příštích voleb, plánovaných na jaro 1948, si už raději pojistili převratem v únoru před šedesáti lety.
Říkalo se mu Vítězný únor a formálně proběhl v souladu s tehdy ještě v podstatě prvorepublikovým právním řádem. Faktické provedení Vítězného února se však velmi podobalo puči. Proč? Až na dvě výjimky se k demisi ministrů nekomunistických stran nepřidali sociální demokraté, a protože tím pádem těsná většina ministrů zůstala ve funkcích, komunisté odmítli demisi celé vlády a předčasné volby a trvali pouze na jejím doplnění. Za tím účelem KSČ vystavila prezidenta Edvarda Beneše takovému tlaku zkomunizovaných odborů, armády, bezpečnosti, Lidových milicí a Akčních výborů, až 25. února 1948 nakonec Klementu Gottwaldovi doplnil vládu podle jeho představ. Parlament byl dodatečně postaven před hotovou věc teprve později, kdy již emigrovaly nebo z něj byly „vyakčněny“ některé „zrádné živly“. Brána k totalizaci Československa byla otevřena dokořán.
Dnešní Filipova KSČM o sobě tvrdí, že není tak hloupá, aby opakovala chyby své předchůdkyně KSČ. Lze jí to i věřit. Mnozí komunisté a jejich parlamentní a jiní představitelé se s kapitalismem docela obstojně sžili a návrat před listopad není v jejich osobním zájmu. KSČM ale zdědila po své předchůdkyni vedle tragických chyb a omylů také ideologii způsobilou k rafinované inovaci a rovněž jistý taktický arzenál. Obojí se jí dnes hodí.
Jako neprivilegovaná strana se může docela úspěšně vydávat za mluvčí „neprivilegovaných vrstev“, pokud občanů frustrovaných dopady nutných sic, leč pro „neprivilegované vrstvy“ bolestivých vládních reforem bude dostatek a jejich důvěru si nezískají strany jiné. Směs namíchaná z levičáckého idealismu, sociálního rovnostářství a obyčejného populismu může být navíc vábivá i pro část nejmladší generace, jež si na předlistopadovou skutečnost nepamatuje a v současných poměrech není příliš úspěšná. Z ozvěn diskuse před blížícím se 7. sjezdem KSČM je zřejmé, že její „osvícenější“ část právě na ideologicko-programovou inovaci spoléhá a spatřuje v ní prostředek, jak v budoucnu získat pro stranu, jejíž průměrný věk je kolem sedmdesáti let, nové členy a voliče.
Zatím jich má komunistická strana ještě dost na to, aby byla relevantní politickou silou. Po volbách v roce 2006 disponuje v Poslanecké sněmovně šestadvaceti a v Senátu třemi mandáty. Vojtěch Filip je místopředsedou sněmovny a nebýt zběhnutí poslanců Miloše Melčáka a Michala Pohanky od ČSSD, Jiří Paroubek měl právě za pomoci komunistů stejnou šanci vytvořit vládu levicovou jako Mirek Topolánek středopravou. Komunisté by si také bývali netroufli minulý týden provokativně nominovat do prezidentského klání Janu Bobošíkovou, kdyby hlasy svých devětadvaceti volitelů nebyli s to Klausův a Švejnarův souboj významně zkomplikovat a svoji sílu tímto způsobem demonstrovat veřejnosti. Cože jí to vlastně sdělili? Inu zhruba toto: Jsme opět zde. Listopad nelistopad a časem budeme opět chtít svůj podíl na moci!
Sami jej komunisté nezískají. Vědí to, a proto tlačí ČSSD ke koordinovanému společnému postupu. Jejich nápad s „paktem o neútočení“, na nějž Paroubek v rozjitřené atmosféře před druhou prezidentskou volbou pozitivně zareagoval, směřuje prý k nastolení slušnosti ve vzájemných politických vztazích. Slušnosti je na české politické scéně opravdu pomálu, leč „pakt o neútočení“ by asi jen byl synonymem cílevědomé spolupráce obou levicových stran třeba již v podzimních krajských a senátních volbách. Eliminovat středopravé většiny v Senátu a v krajských zastupitelstvech a konečně tam či onde instalovat levicového hejtmana jsou svůdné představy, jež komunistickou otevřenou náruč mohou pro ČSSD učinit přijatelnou. Ostatně komunisté ve chvílích svého „osvícení“ přes půl století utíkají ke Gramsciho teorii o dobytí moci současným tlakem „shora“ i „zdola“. „Nahoře“ se činí v Parlamentu, leckde „dole“ si obstojně vedou v obcích. Dosud převážně „modrý“ krajský meziprostor však brání tomu, aby Gramsciho čelisti jako v únoru 1948 sklaply. Máme se třást hrůzou?
Nikoli. Čeští komunisté dnes nemají za zády žádného strýčka Stalina, pána půlky světa. I kdyby předseda ČSSD na „levou frontu“ s KSČM zadělal, byl by to hlavně jeho problém, a nikoli konec demokracie v zemi, jež je členem NATO a Evropské unie.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče