Čekání na jazzového Bolta

20. srpna 2009, 12:38 - Mgr. Pavel Pokorný
20. srpna 2009, 12:38

Menšinovému žánru chybějí géniové, kteří by jej zásadně okysličili

Jazz stále pulsuje, o tom není pochyb. Tisíce lidí si dokonce i v Česku přijdou na náměstí poslechnout koncert špičkových muzikantů, stejně jako v New Yorku, Paříži i kdekoli jinde, pokud si své příznivce nenajdou v tradičních jazzových klubech. Hudba, která má původně afroamerické kořeny a jíž dal v roce 1902 název Jelly Roll Morton, se těší celosvětové oblibě. Každý druhý dnes chce hrát „jazz“, což je těžko definovatelná forma, do níž lze vtěsnat téměř vše. Tradiční bandy, jež swingují standardy, zastánce bebopu, cool a free jazzu či všelijakých fúzí, klezmer kapely a v neposlední řadě nepřeberné množství zástupců etnické muziky – ti všichni produkují hudbu, kterou spojuje magické slůvko jazz. Žánr tloustne, jak napsal jeden známý kritik, ale žádný génius, schopný změnit jeho směr, na obzoru není. Kdo vlastně naposledy udělal revoluci v jazzu? Miles Davis? Kde je nějaký nový Satchmo nebo Bird a Dizzy? Jazz se v posledních desetiletích nevyvíjí vertikálně, ale horizontálně, bez reformátorů typu Johna Coltranea. Dle slavného saxofonisty Joshuy Redmana je dnešní jazz „silný, kreativní a živý stejně, jako vždycky byl, ale je v jiné fázi evoluce, než se nacházel prvních padesát, šedesát let“. Redman pochybuje, že bychom ještě někdy mohli být svědky takových „převratů“, jako když se swing měnil v bebop nebo hard bop v avantgardu.

HROBAŘ ČI ZACHRÁNCE? Překvapující, zcela nová hudba zvaná bebop se přihlásila o slovo během druhé světové války a je dodnes určující hnací silou moderního jazzu, přestože následovalo ještě další čtvrtstoletí inovací a radikálních změn. Od sedmdesátých let se vývoj jazzu rozptýlil do různých směrů, jimž scházela nějaká výrazná a zásadní osobnost. Jednou z hlavních tendencí je návrat k hard bopu konce padesátých let a k modální hudbě začátku let šedesátých. Jiní se přiklonili k avantgardě, k netonálním a free experimentům ze stejného období; další větev zase mixovala všechny moderní formy jazzu s rockem, world music či soudobou vážnou hudbou. Skrývá se někde v tomto mišmaši světlá budoucnost jazzu? Možná.
K jeho záhubě by naopak dle některých muzikantů mohly vést snahy skvělého trumpetisty, pedagoga a devítinásobného držitele Grammy Wyntona Marsalise. Ten se od osmdesátých let snaží dokázat, že budoucnost jazzu se dá najít v jeho kořenech a tradicích (a také má nezanedbatelné množství zastánců). „Myslím, že tam, kde začne bujet fundamentalismus, purismus, návraty ke kořenům a podobné věci, otvírá se cesta do pekel. Jazz si nedávno něčím takovým prošel, zejména v osobě Wyntona Marsalise, a naštěstí to přežil,“ domnívá se například český kontrabasista Jaromír Honzák.
Marsalis se vrací do dřevních dob jazzu, ti ostatní jen čerpají inspiraci v trochu mladších obdobích. Nemá tedy pravdu pianista Harris Lemberg, když tvrdí, že v jazzu se nic nového neděje? Koneckonců již Frank Zappa v roce 1974 prohlásil, že „jazz není mrtev, jen tak divně zapáchá“. Dle Lemberga nemá jazz kam směřovat, protože už bylo vše objeveno. „Je to muzeální žánr,“ tvrdí. „Na tom není nic špatného, člověka pořád může těšit poslech jazzu. Ale opravdu kreativní inovativní hudba se tvoří někde jinde,“ dodává.

ETNO JE JAZZ V knize The Future of Jazz z roku 1998 se deset předních amerických kritiků zamyslelo nad budoucností žánru a shodli se v několika bodech: aby jazz přežil, musí pokračovat v absorpci různých muzikálních vlivů; hudba vzniklá v Evropě bude jazzu budoucnosti dominovat; rasový problém bude nadále sporné téma; hudební školy opouštějí skvěle technicky vybavení muzikanti bez individuality. Uplynulo více než deset let a jazz vskutku nasává zejména etno hudbu plnými doušky. Díky všeobjímajícímu jazzu spolu bez problémů komunikují hudebníci z Brooklynu, Kapského města, Šanghaje či Ankary. Jazz už zdaleka není jen euroatlantickou záležitostí a rasové bariéry se skutečně bortí. Zájem zahraničních studentů o jazzové vzdělávání stoupá. Nejprestižnější Berklee College of Music v Bostonu navštěvuje polovina studentů, kteří se v Americe nenarodili, a zájem je i o jazzové programy na univerzitách v Istanbulu, Trondheimu, Portu nebo v Paříži. Jak říká Jamaaladeen Tacuma, bývalý basista Ornettea Colemana, „etnická hudba pracuje na tom, aby se stala jazzem“. A ten je proto více barevnější. Zdá se, že hrdý podtitulek slavného dokumentu Jazz režiséra Kena Burnse, který zní Příběh americké hudby, zřejmě přestává platit. Američané se učí hrát brazilskou, africkou či indickou hudbu, zatímco zbytek světa zkoumá, jak ten zpropadený Miles dokázal zahrát to nádherné sólo.

HERCI A JAZZMANI Miles Davis kdysi v jednom interview na otázku, jak vidí budoucnosti jazzu, odpověděl: „Tak je tady Herbie, Tony Williams, Wayne Shorter. Vlastně každý, kdo hraje teď, je budoucnost. Když nikdo nebude nic dělat, nebude žádný jazz.“ Trošku pesimistické, stejně jako názor slavného pianisty Keitha Jarretta, který na něj navazuje. „Jestli je pravda, že přítomnost rovná se budoucnost, tak já vidím jazzové muzikanty jako herce, jež imitují jiné styly, hrají role, nehledají vlastní pravdy a vůbec netuší, oč běží.“ A dodává: „Je tady miliarda hráčů, kteří si myslí, že jsou jazzmani, a přitom nejsou.“ Jarrett asi ví, o čem mluví… Saxofonista Sonny Rollins pro změnu propojuje jazz s ekonomickou realitou. „Estetická budoucnost jazzu je spojena s ekonomickou budoucností, protože pokud mladí lidé zjistí, že se jazzem neuživí, že je na zadních stránkách novin, tak je nebude zajímat. Když bude mít žánr podporu veřejnosti, tak se o jeho budoucnost nebojím,“ myslí si Rollins. Optimismus ohledně jazzu neskrývá bývalý Davisův spoluhráč Herbie Hancock, jenž sice „nikdy neočekával, že by na tom jazz mohl být dobře po finanční stránce, ale když přijdou špatné časy, tak nepřestává plnit svou funkci a přežije“. Ještě světlejší zítřky prorokuje jazzu erudovaný Billy Taylor, který je přesvědčen, že „jazz je nejdůležitější hudbou 20. století, takže v tom současném z něj jako ze základu budou všichni vycházet“. Kdo má pravdu? A proč ne všichni? Jazz přece snese ledacos, je to takový jam všeho možného. Pro jedny je to muzeum, dle jiných stagnuje, další vidí světlo na konci tunelu… a někdo považuje bebop za hudbu budoucnosti. Já bych si dovolil souhlasit s legendárním kytaristou Jimem Hallem, který je přesvědčen, že „duch této hudby nezemře, dokud bude svět existovat“.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče