Cechy Čechům

21. října 2011, 07:41 - Robert Šimek
21. října 2011, 07:41

Cechy vznikaly ve středověkých městech během 13. až 15. století jako řemeslnická sdružení hájící zájmy a práva svých členů. Rušeny začaly být ve druhé polovině 18. století a hlavně v 19. století, protože bránily vytváření konkurenčního prostředí a technologickému rozvoji.  

Foto: Flickr.com

Charakteristickým rysem měst bývala vždy přítomnost dostatečného počtu řemeslníků a obchodníků. Rozvoj řemeslné výroby znamenal ekonomický růst a zvyšování životní úrovně. Většina řemeslníků pracovala pro místní trh, jednotlivci se proto už od středověku začali sdružovat do organizací zvaných cechy, které jim přinášely mnoho výhod. Řemeslníci organizovaní v ceších mohli eliminovat konkurenci a diktovat spotřebitelům ceny, na druhou stranu zajišťovali plynulé zásobování své obce, což bylo důležité hlavně u potravinářských řemesel.

Pražské začátky

První zprávy o cechovní organizaci v Čechách pocházejí z Prahy. Roku 1318 si nechali stvrdit své společenství krejčí na Starém Městě a zanedlouho potom je následovali pražští zlatníci, platnéři, sladovníci a soukeníci. Roku 1337 je doloženo také společenství řezníků v Českých Budějovicích a cechy postupně vznikaly i v dalších městech. Většina z nich sdružovala řemeslníky stejné profese, v menších obcích a městech se ale občas objevovala i společenství zahrnující více řemesel. Ta přitom nemusela být vždy příbuzná, jejich spojení vyplývalo z nedostatku mistrů, a někdy dokonce vyústilo ve společný cech všech profesí v dané obci.

Řemeslníci stejných odvětví se mohli sdružovat také v ceších zahrnujících větší oblast. Takové se nacházely například v Praze, kde byly některé organizace společné pro Staré i Nové Město. Cechy se mohly spojovat také na krajské úrovni, a dokonce i v rámci celé země. K takzvaným zemským cechům patřili už v 15. století mlynáři, řezníci, sladovníci, kováři nebo kožešníci.

Od učedníků k mistrům

V rámci cechů se ustálila hierarchie mistr – tovaryš – učedník. Učedník se po vyučení stával tovaryšem a teprve po splnění předepsaných povinností mohl usilovat o mistrovské místo. Pokud se jednalo o takzvaný šenkovní cech, musel jít každý tovaryš na vandr. Bývalo zvykem, že pokud přišel do města vandrovní tovaryš, přivítali ho místní řemeslníci přípitkem, a pokud pro něj nebyla práce, byl na další cestu vybaven malým příspěvkem, takzvaným šenkem (z německého Geschenk = dar).

Učedníci a tovaryši měli pocházet z řádného manželství a „slušné“ rodiny, což vylučovalo například děti katů nebo ovčáků. Pokud patřili k poddaným, museli si navíc zajistit také povolení vrchnosti. Plnoprávným členem cechu byl pouze mistr, jehož přijetí bylo podmíněno složením mistrovské zkoušky, uzavřením manželství a získáním městského práva. V čele cechu stáli cechmistři, kteří řídili život uvnitř cechu, vykonávali odborný dohled nad řemeslem a zastupovali cech navenek. Kontrolovali kvalitu surovin i výrobků a dohlíželi, aby řemeslníci prodávali své zboží za přiměřenou cenu.

Příjmy a výdaje

Všichni členové platili do cechovní pokladny pravidelné příspěvky, nejčastěji čtyřikrát ročně. Další příjmy plynuly cechu z vlastních provozoven, krámů nebo domů. Platilo se za přijetí mistra do cechu, za složení mistrovské zkoušky, za přijetí učedníka i za vyučení. Z cechovní pokladny se naopak hradily dary konšelům a vrchnosti, platy písařů, poslů a jiných osob, které pracovaly pro cech. Další výdaje byly určeny na mši, almužny a na výpomoc řemeslníkům, kteří se ocitli v hmotné nouzi. Cechy tak plnily vedle hospodářské funkce také funkci sociální.

Existovala ale část řemeslníků, která stála mimo cechovní organizace. Byli to především domácí výrobci, kteří zhotovovali různé věci pro vlastní potřebu. Jiným typem necechovních řemeslníků byli ti, kteří z různých důvodů opustili své řemeslo a začali se věnovat jinému, na které neměli řádné vyučení. Mimo cechy stáli také dvorští řemeslníci pracující pro vrchnost a řemeslníci u vojska.

Cechy (1318–1859)

První cechy začaly v Čechách vznikat počátkem 14. století. Sdružovaly většinou řemeslníky stejné profese, eliminovaly konkurenci, určovaly ceny výrobků i kvalitu zboží. Zároveň ovšem předepisovaly technologické postupy, takže se v jednotlivých oborech jen těžko prosazovaly novinky. Inovaci musel vždy schválit celý cech, což bylo velmi složité. Tato nepružnost také nakonec vedla k jejich zániku. Roku 1859 byla všechna řemesla prohlášena za svobodná a cechovní organizace se změnily na dobrovolné spolky.

Soumrak cechů

Jednotlivé cechy měly různá pravidla, což bylo velmi nepřehledné a rozvoj řemesel tím trpěl. Roku 1731 proto došlo k vydání generálního řemeslnického patentu, který odstranil cechovní rozdíly. Ani toto opatření ale ke zlepšení nevedlo. V řemeslech se jen těžko prosazovaly nové postupy a s každou inovací musel souhlasit celý cech.

V polovině 18. století se cechovní řemesla a živnosti začaly dělit na policejní a komerční, roku 1776 k nim přibyla ještě kategorie svobodných živností. Policejní živnosti, ke kterým patřily například krejčí, kováři nebo pekaři, byly zcela pod státní kontrolou. Komerční živnosti mohly například samy udílet mistrovství a svobodné živnosti, zejména umělecká řemesla, už cechovní organizace nepotřebovaly.

Definitivní konec cechů nastal na přelomu 18. a 19. století s nástupem průmyslové revoluce. Roku 1859 byla všechna řemesla prohlášena za svobodná a vykonávat je mohl každý, kdo si zakoupil živnostenský list. Původní cechy se změnily v dobrovolná společenstva a jejich funkce byla už jen symbolická.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče