Čalounictví se člověk učí celý život

10. května 2004, 00:00 - TOMÁŠ JOHÁNEK
10. května 2004, 00:00

ŽÁDNÁ ZAKÁZKA PRO MĚ NENÍ MALÁ, ŘÍKÁ ČALOUNÍK MARTIN MĚCHURAŽivit se kvalitní řemeslnou prací v době, kdy lidé často preferují nižší cenu nad úrovní provedené práce, není jednoduché. Jedním z těch, kdo se touto cestou vydal, je Martin Měchura.

ŽÁDNÁ ZAKÁZKA PRO MĚ NENÍ MALÁ, ŘÍKÁ ČALOUNÍK MARTIN MĚCHURA

Živit se kvalitní řemeslnou prací v době, kdy lidé často preferují nižší cenu nad úrovní provedené práce, není jednoduché. Jedním z těch, kdo se touto cestou vydal, je Martin Měchura.

Název: Čalounictví Měchura

Forma podnikání: fyzická osoba

Datum vzniku: 1996

Předmět podnikání: čalounictví

Klíčové osobnosti: Martin Měchura - majitel

Cíl: odvádět kvalitní práci bez ohledu na velikost zakázky

Začínal jako řadový zaměstnanec čalounické dílny, kde se postupně vypracoval na jejího vedoucího. „Když to tam šlo od desíti k pěti, nebyla práce ani peníze na materiál, rozhodl jsem se, že si udělám něco svého, kde to budu moci dělat podle svých představ,“ vzpomíná dnes na dobu před osmi lety Martin Měchura. Jako vedoucí dílny prý byl pod tlakem jak ze strany zákazníka, tak majitele dílny a nemohl realizovat své představy.

DOBRÉ REFERENCE NEJLEPŠÍ REKLAMOU

Když se rozhodl jít vlastní cestou, musel nejprve sehnat slušnou dílnu za rozumné peníze a následně pak pořádnou práci. „Nejde o to mít nějakou práci, ale mít takovou práci, aby uživila,“ tvrdí. Nějaká práce je prý vždy, ale náklady na ni často přesáhnou příjmy. Při shánění prvních zakázek využil i inzerce, nejvíce se mu ale osvědčily reference známých. „Na to dám dodneška, na doporučení jsou nejlepší zákazníci,“ říká dále. Od drobných oprav zejména starožitného nábytku se postupně vypracoval k velkým zakázkám pro hotely či zahraniční velvyslanectví v Praze. Přesto ani dnes pro něj není žádná zakázka malá, aby si ji dovolil jen tak odmítnout. „Samozřejmě, občas zápasím s kapacitou dílny. Momentálně máme zakázky na dva měsíce dopředu,“ pokračuje. Jeho dílna se postupně rozrostla na čtyři stálé zaměstnance a další chodí pomáhat nepravidelně. Právě s počtem jeho spolupracovníků souvisí další problém, který musí řešit. Není totiž dostatek kvalitních řemeslníků, kteří by uměli opravit jak křeslo, tak například realizovat velké zakázky pro hotely či velvyslanectví. „Každý skutečně dobrý čalouník má umět všechno, a ne například jen opravovat pouze moderní nábytek,“ domnívá se Měchura.

NEDOSTATEK SCHOPNÝCH ŘEMESLNÍKŮ

Podle jeho slov je skutečně unikátní sehnat dobrého řemeslníka, kterému by se chtělo pracovat starými metodami a uvádět starožitný nábytek do skutečně původního stavu. Obecně prý platí, že řemeslníci ubývají, protože každý raději s řemeslem praští a jde dělat někam skladníka, prodavače nebo něco jiného. „Je také rozdíl mezi čalouníkem a skutečným čalouníkem.“ „Těch, co umí dělat opravdu všechno, je strašně málo. A týká se to zejména rekonstrukce čalounění starožitného nábytku,“ říká Martin Měchura. Většina mladých čalouníků je vyučena na molitanu, umí udělat molitanovou matraci nebo křeslo, ale péra ze starožitného nábytku nezvládnou. Měchura už také rezignoval na to, aby vychovával své nástupce. „Loni jsem si sem vzal učedníka. Tomu se nechtělo dělat, a tak to svedl na něco úplně jiného,“ vzpomíná na neblahé zkušenosti. Poměrně často se také setkává s tím, že si takzvaní „žadatelé o práci“ přijdou pouze pro razítko, aby dostali podporu v nezaměstnanosti. „Je to těžké, každý, kdo chce něco umět, se musí snažit. Nelze nikoho nutit, když to sám dělat nechce,“ pokračuje Měchura. Podle jeho slov i čerstvě vyučení řemeslníci chtějí raději sedět někde u počítače, než aby dělali pořádné řemeslo. Čalounictví je přitom jeden z těch oborů, kde se člověk učí celý život. „Když je někdo vyučený, myslí si, že umí všechno. Každý slušný sebekritický čalouník si ale přizná, že se učí celý život. Já to přiznávám,“ upozornil.

NĚKDY POMŮŽE NÁHODA

„Kvalitní řemeslo je zárukou úspěchu,“ říká Měchura a připomíná že k úspěchu mu pomohla i náhoda. Majitel firmy renovující historická vozidla si u Měchury nechal opravit čalounění v karavanu. Na konci sezony pak přijel s tím, že chce předělat celý karavan. „Poté se zeptal, zda bychom zvládli udělat VW brouka. Říkal jsem, že zvládli,“ vzpomíná čalouník. Dnes tvoří čalounění starých veteránů jednu z hlavních činností řemeslnické dílny. Nikoliv ale jedinou. „Snažíme se, abychom pořád dělali všechno, s tím jsem začínal a to chci dělat dál. Nechci se soustředit ani na jedno - ani na auta, ani na hotely, ani na velké zakázky - chci prostě dělat všechno,“ zdůrazňuje Měchura. Přitom právě oprava veteránů, jejichž cena se často šplhá do milionových částek, vyžaduje maximální um. Měchurovo čalounictví je obnovuje pro zákazníky do velmi žádaného a skutečně původního stavu. „Snažíme se například maximálně využít původní pera, která jsou daleko lepší než dnes vyráběná, dále používáme africkou trávu, koňské žíně, nikoliv pouhý molitan,“ popisuje Martin Měchura opravu aut. Podle jeho slov totiž molitan nedokáže nahradit původní materiál a nejen čalounění auta, ale ani čalounění nábytku nevypadá tak, jak by vypadat mělo. Vedle kvalitní práce ale existuje ještě jeden důvod, proč i zahraniční majitelé veteránů dávají přednost pražskému čalouníkovi například před německým. A to jsou peníze. „V Německu existuje několik dobrých dílen, které se orientují na tuto oblast. Jejich ceny jsou ale nekřesťansky vysoké,“ připouští Měchura.

**OBTÍŽNÁ HONBA ZA MATERIÁLEM

Důsledné lpění na starých technologiích a využívání výhradně původního materiálu má také jednu negativní stránku: často se výrobní materiál velice špatně shání. „Je tu problém v tom, že tento materiál se používá stále méně, a tak jeho výroba je velice drahá,“ vysvětluje čalouník. Pokud tedy nastane možnost koupit někde materiál za rozumnou cenu, nakupuje ho obvykle ve větším množství. Koňské žíně se třeba obstarávají ze starých matrací, pro vycpávací materiál se jezdí do továrny. „Zkrátka, teď po těch letech se čalounictvím již uživím, ale za začátku se pořád jen investovaly peníze - do zařízení dílny, do nákupu materiálu a podobně,“ říká Měchura, který si nyní dopřává „luxus“ - alespoň jeden víkendový den chce strávit doma s rodinou.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče