Čaj o páté

08. dubna 2009, 15:34 - Jefim Fištejn
08. dubna 2009, 15:34

Nepravděpodobnost proměny G20 ve funkční „světovládu“ nezbavuje její summity smyslu

Nebylo třeba jezdit za devatero hor – vše se dalo vyřídit telefonem, e-mailem, skypem nebo facebookem. A právě takto se na formulacích závěrečného sdělení summitu G20 v Londýně ve skutečnosti pracovalo. Neobjevilo se v něm nic, co by vpředvečer summitu neomílal světový tisk – tato krize je největší výzvou moderní doby, ovlivňuje životy žen, mužů a dětí, její globální podstata vyžaduje globální řešení, prosperita je nedělitelná, rozvoj má být udržitelný a každá obnova se má zajímat o potřeby pracujících. Z odstavce o záměrech účastníků summitu uvedu jen slovesa: obnovit, obrodit, posílit, nalézt a reformovat, stimulovat, odmítnout, vybudovat. Váží se k nim podstatná jména, jako jsou důvěra, růst, pracovní místa, úvěry, finanční regulace, reforma finančních institucí, světový obchod a investice, protekcionismus, prosperita a tak dále. Nic, co by nebylo v souladu se zdravým rozumem.
Deník Wall Street Journal opatřil text deklarace poznámkami, jež vysvětlovaly, jaký návrh prosadil konkrétní účastník summitu. Posílení regulací je kupříkladu vkladem Francie a Německa, finanční injekce Mezinárodnímu měnovému fondu a regionálním rozvojovým bankám ve výši zhruba bilionu dolarů pak výsledkem naléhání Američanů. Zkrátka přišly jen Čína a Rusko s nápadem vytvořit novou rezervní měnu namísto dolaru. Na první pohled se zdá, že na otázku na obálce německého týdeníku Der Spiegel Může G20 spasit svět? účastníci londýnského summitu odpověděli sloganem z Obamovy volební kampaně: Yes, we can! Připustit však jen na vteřinu, že skupinka státníků, byť s těmi nejlepšími úmysly, může vyřešit živelní katastrofu nadlidského rozměru, znamená zadělat na zítřejší vážné problémy.
Summity velmocí nebyly mocným rozhodovacím nástrojem ani v lepších časech, natož pak v krizových. Jsou však důležité coby seance kolektivní psychoterapie. Dvacítka se nedávno na prvním summitu v USA domluvila na boji s protekcionismem. Tuto domluvu však svorně a prakticky okamžitě porušili všichni její signatáři – z příčin zcela objektivních. Každá země má vlastní nezaměstnané a ohrožené podniky a nespokojení obyvatelé neviní ze svých problémů účastníky G20, ale národní vlády. I kdyby závěrečné komuniké londýnského „čaje o páté“ nakonec bylo méně „kulaté“ a obsahovalo konkrétní a závazná opatření, jeho skutečná proveditelnost zůstane pochybná. Například v Evropské unii koordinace a provádění konkrétních rozhodnutí jsou navzdory poměrně vysokému stupni integrace a existenci jakési nadvlády – Evropské komise – mimořádně zdlouhavé. Dvacítka je pestrým společenstvím naprosto nezávislých států z různých kontinentů s nesourodými politickými režimy a, což je nejdůležitější, s protichůdnými hospodářskými zájmy. Některé státy jsou dodavateli, jiné zase spotřebiteli energetických surovin. Finanční možnosti Číny a Argentiny jsou nesrovnatelné.
Spojené státy americké nikdy nedovolí žádným nadnárodním orgánům kontrolovat své trhy. Leda, že by opravdu zbankrotovaly – to by však rezoluce G20 byla bezpředmětná. Francie a Německo sice horují pro přísnější globální finanční dohled, ale zároveň doufají, že se jim podaří zvládnout krizi vlastními silami a jen nerady pomáhají menším zemím, jež jsou více zasažené finančními otřesy. Všichni účastníci summitu sice hovoří o nutnosti globálních řešení, ale ve skutečnosti budou rozhodnutí národních vlád uspokojovat především zájmy jejich hospodářských subjektů bez ohledu na opatření jiných států – i kdyby se ubírala stejným směrem.
Naprostá nepravděpodobnost, že se G20 jednou promění ve funkční „světovládu“, však nezbavuje podobné sešlosti smyslu. Nejen neklidným podnikatelům, ale i řadovým občanům totiž názorně předvádějí, že jejich lídři neustále vedou dialog. Kdyby nic jiného, obdobné „čaje o páté“ pomáhají zlepšit atmosféru, v níž se krize odehrává. Všichni včetně politiků samých by si určitě vroucně přáli, aby byl během setkání nalezen spásný všelék, jenž by byl schopen zaplašit noční můru beznaděje. Na zemi však neroste. Ani v politice, ani v ekonomice neexistuje žádná kýžená definitivnost. Musí však být zachován proces dialogu, který takovou nedosažitelnou definitivnost má ve výhledu. Pro začátek je důležité nic nenalhávat ani sobě, ani ostatním. Zvěst o dalších rozměrných finančních injekcích může sice nadchnout investory a vytlačit vzhůru burzovní ukazatele a ceny energetických surovin, ale euforie, jež není založená na jasném vědomí skutečného stavu, netrvá dlouho. Náhlé uklidnění po agónii nemusí nutně znamenat uzdravení nemocného. K úspěchu všech bohulibých opatření by bylo třeba pochopit a nahlas vyslovit jednoduchou pravdu: Po dnešních velkorysých výdajích bude nutně následovat zítřejší utahování opasků. Toto konstatování však v závěrečném sdělení londýnského summitu G20 nápadně chybí.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče