Byznys s bagatelními dluhy končí. Advokáti už pohledávky nechtějí

09. srpna 2014, 07:00 - Václav Drchal, Euro
09. srpna 2014, 07:00

Razantní snížení tarifu ukončí dosud výnosné velkopodnikání s bagatelními dluhy. Advokáti se ale ještě nevzdávají. Argumentují mimo jiné tím, že kvůli snížení jejich odměn klesne úspěšnost při vymáhání dluhů.

Bylo to krásné a jednoduché. Stačilo, aby se advokát spojil s inkasní firmou, které velký věřitel – dopravní podnik, banka, nebankovní finanční instituce, nemocnice – předal vymáhání balíku drobných pohledávek, poté ji při vymáhání zastupoval a nakonec spolu od každého dlužníka vyinkasovali na advokátních odměnách několik tisíc korun.

V tom byznysu se rok co rok točily miliardy a vůbec v něm nešlo o samotné bagatelní pohledávky, ale právě o tu odměnu za advokátní zastoupení – o přísudek. Z pohledu advokáta šlo přitom o tu nejjednodušší možnou práci – stačilo, aby sekretářka (nebo počítačový program) vepsala do formulářů jméno dlužníka a údaje o pohledávce a doručila je soudu.

Od letošního 1. července je vše jinak. Začala platit novela advokátního tarifu, kterou ministerstvo spravedlnosti výrazně snížilo odměny za advokátní zastoupení u takzvaných formulářových žalob neboli návrhů, jejichž vypracování stojí „na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech“. Týká se to pohledávek do 50 tisíc korun a snížení je to razantní – například za „formulářové“ vymožení nezaplacené patnáctisetkorunové pokuty kvůli černé jízdě tramvají dostane nyní advokát od dlužníka „pouhých“ 1300 korun místo dosavadních několika tisíc.

Týdeník Euro propočetl (viz box), jestli taková odměna může dál živit vymáhací byznys, a odpověď zní: zřejmě ne. Už se také objevili první „odpadlíci“. Například českobudějovický dopravní podnik, který dosud pohledávky za černými pasažéry prodával za 25 procent nominální hodnoty společnosti Úřad pro řešení sporů, hlásí, že „podle aktuálních informací již smluvní partner nemá o tyto pohledávky zájem“.

Co to znamená

Advokátní komora míní, že tarif nepokryje advokátům náklady, a varuje, že poklesne úspěšnost vymáhání. „Spousta drobných podnikatelů (…) se dostává do druhotné platební neschopnosti jen proto, že jim jejich zákazníci nezaplatí nebo nezaplatí včas,“ říká tajemník komory Ladislav Krym. Někteří soudci, nezisková organizace Člověk v tísni či náměstek ministerstva Robert Pelikán, který novelu prosadil (prý proti vůli ministryně Válkové), kritiku odmítají. A mají pro to argumenty.

Tak zaprvé, dlužníci, kteří zaplatí, by podle nich neměli prostřednictvím vysokých advokátních odměn sanovat výpadek způsobený těmi, ze kterých se nic nevymůže. „Zvažovat tento faktor při určení výše náhrady by znamenalo trestat solventní dlužníky,“ míní Pelikán.

A zadruhé je tu srovnání s cizinou. Z průzkumu, který před pár lety vypracovala společnost Člověk v tísni, plyne, že výše odměn byla u nás abnormálně vysoká. Například v Británii či ve Švýcarsku advokáti odměny až na výjimky nedostávali, v některých jiných zemích sice ano, ovšem vzhledem k tehdejším českým poměrům daleko nižší – například v sousedním Německu to bylo zhruba 1100 korun.

Bohatýrské časy

Odměny za vymáhání pohledávek dostávali advokáti tradičně dle advokátního tarifu, teprve od ledna 2001 začala platit takzvaná přísudková vyhláška. Podle ní měl advokát – za vymáhání oné patnáctisetkorunové pokuty – paušální nárok na 4500 korun. Zlaté časy vymáhání nastaly v roce 2006, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec zvedl tento přísudek o třetinu – na rovných šest tisíc korun. V té době přitom rodinná firma Němcových ČSAD Ingsped Praha v Karlových Varech dodávala místnímu dopravnímu podniku revizory a starala se i o vymáhání dluhů. Jednodušší případy obstarala sama, ty složitější svěřila advokátovi, přičemž od roku 2011 šlo navíc o advokátní kancelář Němec, Bláha & Navrátilová, ve které Němec působí. „Jízdné jsme poslali dopravnímu podniku, tisíc korun pokuty jsme získali my a tu odměnu advokáta – zhruba šest tisíc korun (…) jsme si rozdělili,“ popsala ředitelka Ingspedu Oldřiška Pernicová deníku Dnes, jak v praxi takový byznys fungoval.

Podobné to bylo všude. V oněch bohatýrských časech se drobný dlužník stal žádaným obchodním artiklem, firmy napojené na advokáty skupovaly pohledávky od věřitelů často za více než sto procent nominální hodnoty, sekretářky datlovaly jak o život a advokáti (ve skutečnosti jich zas nebylo tolik) bohatli z přísudků.

Nejlépe ducha tehdejší doby vyjádřil v předloňském rozhovoru pro Respekt matador hromadného vymáhání (pro pražský dopravní podnik), advokát Tomáš Sokol: „My jsme to dělali za tisícikorunu a byli jsme spokojení. Stát si vymyslel takovou odměnu, a proč bych se bránil, když je ruka páně otevřená?“

Špatně se měl jen dlužník. Pokud se ke zmíněnému přísudku připočetla odměna exekutora a další platby, mohla ho černá jízda vyjít skoro na 22 tisíc korun.

Mladí a okresní

Lehce cynické české pořekadlo říká, že chrochtat se má potichu. Jenže tovární byznys s dluhy přímo křičel – do jeho kritiky se pustily neziskovky v čele se společností Člověk v tísni a noviny začaly psát o lidech, kteří se kvůli dluhům propadli až na dno.

Proti přísudkovým žním se nejdřív postavilo několik mladých okresních soudců. Především ústecký Jan Tichý (následovaný chrudimským Hynkem Baňouchem a ostravským Jiřím Šopkem), který měl co do činění s pohledávkami, jež ústecký dopravní podnik prodal společnostem Bazcom a Loan Park.

„Zmíněné společnosti měly advokáta přímo ve svém statutárním orgánu, tedy si jistě nemusely za účelem sepsání vzorové žaloby sjednávat jiného advokáta,“ vysvětluje Tichý, proč jim přestal přiznávat odměny za zastoupení.

Pak se do věci vložil Ústavní soud a postupně změnil pravidla hry. Nejdřív řekl, že by odměna advokátovi neměla v jistých případech přesáhnout výši dluhu (tedy 1500 korun u dluhu ve výši 1500 korun), a nakonec – v dubnu 2013 – přísudkovou vyhlášku rovnou zrušil.

Byl to trochu chaos a soudci se s ním vypořádali dle svého naturelu – někteří, třeba Tichý, nepřiznávali nic, jiní šli maximálně do výše dluhu a ti poslední se vrátili k advokátnímu tarifu, což znamenalo odměnu ve výši 3900 korun.

Červencové snížení tarifu seřízlo těchto 3900 na 900 korun, a pokud připočteme odměnu za exekuční řízení, dostaneme zmíněných 1300 korun.

Ještě není konec

Je jasné, že boj o budoucnost vymáhacího byznysu ještě neskončil. Na jedné straně je tu tlak advokátní komory, na druhé tradičních odpůrců přehnaných advokátních odměn.

„Dovedu si představit, že na podzim přijdou inkasní agentury s analýzou, že se vymáhání bagatelních pohledávek nedaří, a tarif může být velmi lehce ministerstvem zase zvýšen,“ říká Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni.

Řešením je podle něj další snaha o prosazení novely občanského soudního řádu, za kterou stojí poslanci Marek Benda (ODS), Helena Langšádlová (TOP 09) a Jan Chvojka (ČSSD). Podstatou novely jsou dvě zásady – odměnu za zastoupení by advokát v případě vymáhání bagatelních pohledávek dostal jen výjimečně, naopak zaplacení určitých reálných nákladů by se mohl oproti dnešku domoci každý – i soukromník, který se do dlužníka pustí sám bez advokáta.

Byznys na hraně
Týdeník Euro spočítal, jestli se advokátům po změně tarifu ještě vyplatí vymáhat bagatelní dluhy
1500 Kč
Představme si, že inkasní agentura spoluvlastněná advokátem vymáhá pro dopravní podnik tisíc pohledávek za černými pasažéry, každou za 1500 korun. Úspěšnost vymáhání je klíčový a těžko zjistitelný údaj – u mladých pohledávek se podle zjištění týdeníku Euro peníze stihnou vymoci zhruba z 30 procent lidí, na které byla podána žaloba (ve Zlíně je to prý takřka 50 procent). Jediný dopravní podnik, který poskytl údaje o déle běžících pohledávkách, je ostravský, podle kterého se u žalob podaných v letech 1996 až 2000 pohybuje úspěšnost na úrovni 65 až 70 procent. To je však běh na neúnosně dlouhou trať, a spravedlivé proto bude počítat s 50 procenty.
2000 Kč
Další otázkou je, kolik vyplnění a odeslání formulářů – předžalobní výzvy, návrhu na elektronický platební rozkaz a exekučního návrhu – stojí. Česká advokátní komora to odhaduje na 1500 až 2000 korun – „i sekretářka chce někde sedět, mít světlo, teplo, nábytek, počítač, software“. Odhad společnosti Člověk v tísni je 50 korun plus něco navíc za poštovné. Jediný dopravní podnik, který tento údaj poskytl, je ten olomoucký, podle něhož vymáhání spřízněnou advokátní kancelář stojí 400 až 500 korun, řekněme tedy 450.
400 Kč
Nutné je také zaplatit soudní poplatek ve výši 400 korun, ten však v případě úspěchu uhradí dlužník. Podle nového tarifu dostane advokát za tři úkony v nalézacím řízení 900 korun včetně režijního paušálu. Za další dva úkony v exekučním řízení má nárok na dalších 400 korun. Dohromady tedy 1300 korun.
850 000 Kč
Náklady na tisíc pohledávek jsou: 400 (poplatek) + 450 (vlastní náklady na vymáhání) × 1000 = 850 000 korun. Příjmy při padesátiprocentní úspěšnosti jsou: 1300 (odměna) + 400 (zpět vymožený poplatek) × 500 = 850 000 korun.
0 Kč
Zisk je nula. Platí ale, že náklady budou v reálu spíš nižší, což asi přece jen během několika let nějaký zisk vytvoří. Půjde každopádně o dlouhodobý, finančně náročný podnik s nejistým výsledkem. Jen za přísudek se za těchto podmínek do formulářového velkovymáhání pustí málokdo.

Čtěte také:

Spravedlnost až od deseti tisíc výš? Jak změní novela spory o peníze

Dopravní podnik zrušil tendr na vymáhání pokut. Advokáti nechtějí přijít o náhrady

Byznys advokátů s „bagatelními“ případy končí

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče