Bydlení slibované do několika týdnů nebude

09. září 2002, 00:00 - Text a foto Petr Vrabec
09. září 2002, 00:00

Vláda neříkala lidem úplnou pravdu, za milion se dům nepostaví Lidé postižení povodněmi potřebují bydlet. Rychle bydlet. Vládní kabinet proto přispěchal s jistě dobře myšlenou akcí Domy velké vody. Jenomže, jak už to tak u rychlých, snadných a zejména levných projektů bývá, celé to má několik pořádných háčků.

Vláda neříkala lidem úplnou pravdu, za milion se dům nepostaví

Lidé postižení povodněmi potřebují bydlet. Rychle bydlet. Vládní kabinet proto přispěchal s jistě dobře myšlenou akcí Domy velké vody. Jenomže, jak už to tak u rychlých, snadných a zejména levných projektů bývá, celé to má několik pořádných háčků.

Pro ty, kteří potřebují nový dům, jsou nepříjemné především dvě věci. Za prvé lidé postižení povodněmi si budou muset na nové bydlení někde v provizoriu počkat minimálně do jara příštího roku. Za druhé: docela určitě takové bydlení nepřijde na proklamovaný jeden milion korun. I člověk průměrně obeznámený s problematikou výstavby nových domů totiž ví, že postavit u nás normálně obyvatelnou nemovitost přijde bez pozemku přinejmenším na necelé dva miliony. Stejně tak dobře je známo, že dovolit si finančně a z časového hlediska takhle mimořádně náročnou akci může menší procento obyvatel České republiky. Protože celá řada lidí není schopna přijít a složit stavební firmě dva miliony na dřevo, většinou žádá o hypoteční úvěr. Ten dostane jen bonitní klient, který je navíc schopen zaručit se za hypoteční úvěr nemovitostí, obvykle v hodnotě 143 procent čerpané částky. Představme si člověka, který žije na vesnici a jeho dům spláchne velká voda. Přichází stát a tvrdí, že přímo on poskytne bezúročnou půjčku sto padesát tisíc a bude garantovat u hypotečních bank úvěr se dvěma procenty úroků. Nikde se už ale nehovoří o tom, že, povodeň nepovodeň, bude muset klient prokazovat svou schopnost milionový úvěr splácet celých dvacet let. Což je, podle přepočtů bank, složité pro průměrnou tříčlennou rodinu se skoro třicetitisícovým platem netto. A co bude s těmi, kteří mají sice slušný příjem, ale dejme tomu deset let do důchodu? Stejně tak se nikde nehovoří o tom, nakolik budou brát hypoteční banky jako zástavu domy v místech, kudy se prohnala velká voda. Lidé totiž z pochopitelných důvodů hodlají stavět tam, kde několik desítek let bydleli. V zátopovém pásmu. A možná jeden z největších problémů, který bezpochyby negativně ovlivní rychlost výstavby, jsou státní orgány. Kdo ví, jak to chodí na katastrálních úřadech, stavebních úřadech, u správců inženýrských sítí a tak dále a tak dále, musí se vyjádřením politiků, že bydlet se bude moci do několika málo týdnů, tiše a potutelně smát. Státní orgány slibují vstřícnost a pružnost. To ale naráží na jeden významný faktor. Na úřadech povětšinou sedí lidé, kteří dokáží mnohem lépe dávat dohromady výmluvy, že něco nejde než skutečně vzít za práci. Do toho se dají očekávat nápory na úředníky jen v určitých regionech a jejich kolegové z oblastí, které zatopeny nebyly, jim nemohou nijak pomoci. A protože na jedné straně budou stát přetěžovaní úředníci a na straně druhé lidé, kteří mají teď pocit, že vše se musí dělat přednostně jen pro ně, dá se v kancelářích a frontách na chodbách úřadů spíš než vstřícnost očekávat silná nervozita.

Na cestě za pomocí…

Abychom ale nehovořili pouze teoreticky, vyrazili jsme se lidí ptát: jaké jsou jejich první zkušenosti, jak rychle k nim putují dotace, subvence, nakolik jim úředníci vycházejí vstříc, zda jsou banky ochotny půjčovat na nově postavené domy. Ono se totiž obvykle někde nahoře v politických patrech vymyslí nějaká zlehka prokombinovaná možnost, s níž se pak musí obyčejní lidé někde dole ztěžka poprat. Jako jeden z takových nápadů padlo, že by se dalo stavět ze dřeva. Že to jde rychle, když přijde zase nějaká ta velká voda, nemusí se nic složitě vysušovat a staticky ohledávat, stačí jen vyměnit vodou poškozené dřevěné sendviče. Takové trochu vzorové městečko stojí ve vesnici Bradlec u Mladé Boleslavi. O prodej pozemků a výstavbu se tady stará stavební podnikatel Miroslav Pýcha. Když jsme se potkali u vzorového domu z továrny RD Rýmařov, zrovna se vracel z běhání po úřadech. „Ne, prostě ne. S nima se prostě nedá dohodnout termín, aby něco klaplo,“ stěžoval si a když jsem se ho ptal na nějaké podrobnosti, mávl rukou. „To je pořád něco…“ Sedli jsme si v kanceláři, a když se pohodlně uvelebil, začal se svým nepříliš lichotivým hodnocením akce Domy velké vody. „Všechno je pravda. Jsou to relativně rychlé domy, stavěné suchým procesem. To souhlasí. Bydlet můžete za tři neděle. Ale cena jeden milion korun? To je naprostý nesmysl. Třeba RD Rýmařov udělal speciální nabídku už pro povodňovou výstavbu na Moravě. A cena domu je v té nejskromnější verzi milion tři sta tisíc korun,“ řekl Miroslav Pýcha s tím, že ať tak či onak, bude lidem scházet minimálně dvě stě tisíc korun. Ale spíš víc, protože je nutné nechat položit pro stavbu domu základovou desku a přivést inženýrské sítě. Zároveň se pozastavil nad tvrzením vlády, že poskytne obětem povodní kubík dřeva za jednu korunu. „Už ale pan premiér Špidla zapomněl dodat, že ta koruna je za kubík stojatého dřeva. Které si musíte vytěžit a vysušit.“ Jinak pochopitelně snahu začít u nás stavět ze dřeva vítá. Nakonec je to jeho byznys. Proto si nemůže bydlení ve dřevěném montovaném domě vynachválit. „Vzhledem k rychlosti stavby začnete vlastně splácet hypotéku až v okamžiku, kdy bydlíte. To u klasické stavby není, ta trvá minimálně několik měsíců. Abyste mohli stavět, musíte čerpat hypotéku a samozřejmě splácet, do toho musíte ještě bydlet někde jinde a tím se vám samozřejmě náklady na bydlení zvyšují,“ vypočetl podnikatel Pýcha přednosti výstavby dřevěného domu s tím, že o hodně levnější je kvůli výrazným úsporám tepla i samotný provoz dřevěného domu. A dlužno dodat, že navzdory zažitým předsudkům nepoznáte vedle sebe dům, který je z cihel a který ze dřeva.

Na staveništi…

Procházeli jsme se po staveništi, kde vedle stojí jak cihlové, tak dřevěné domy. U těch dřevěných jde práce nepoměrně rychleji od ruky. Kdyby si mohl člověk vybrat, bylo by to těžké rozhodování. Ovšem u nás lidé i tak věří spíš cihle. Vysvětlení je hned několik. Ten, kdo staví, má potřebu se tak jakoby připoutat k půdě, připutat k ní svůj rod a další pokolení. Tradičně se u nás stavělo, aby domy vydržely užívání několika generací. Že to je majetek, rodinný majetek. Naproti tomu dřevěné domy a chápání jejich výstavby třeba ve Spojených státech představují daleko větší posun ke spotřebě bydlení. Lidé si nechají rychle postavit dům, zaplatí jej z hypotéky. O dětech víceméně neuvažují. Protože ty, až se postaví na vlastní nohy, koupí si svůj dům, své bydlení si zařídí podle svých představ. Na staveništi v obci Bradlec staví Vladimír Kohoutek. Z cihel. Prostě více věří klasické technologii. Navíc jeho manželka pracuje ve stavební firmě, a tak se pro ně některé komponenty staly cenově dostupnějšími. „A druhá věc, na kterou jsem musel brát zřetel, byla hypotéka,“ vysvětlil pan Kohoutek svůj příklon k cihle. „Banky totiž také víc věří cihle. Na dům z cihel vám půjčí i klidně sto procent z ceny. Ale na dům ze dřeva? To jsou schopny dát třeba jenom polovinu. A protože dům vás, ať už z cihel nebo ze dřeva, přijde tak na dva miliony korun, neměl bych na to.“ Po téhle pádné argumentaci nicméně pan Kohoutek ještě dodal, že v podstatě technologie výstavby jsou v obou případech v zásadě totožné a jak cihlové, tak dřevěné domy nás stejně všechny přežijí. To Karel Redlich z Děčína, který ale pracuje právě v Mladé Boleslavi a chce se sem přestěhovat natrvalo, se rozhodl nechat si postavit dům ze dřeva. A nemůže si svou volbu vynachválit. „Já ani nestíhám to jejich tempo. Ještě obíhám třeba některé věci kolem inženýrských sítí. Tam mi řeknou: přijedeme za tři dny a nějak to dáme do kupy. A tihle moji stavaři mi řeknou: ale my budeme potřebovat, aby sem dorazili už zítra.“ Stojíme před jeho domem, který bude za dva týdny hotový a do něhož rodina plánuje přesun z Děčína na začátek října. Oba stavebníci dobře vědí, co to obnáší postavit dům. Na otázku, jestli jsou pro lidi z povodní reálné výhledy vlády, říkají, že určitě ne. „Jenom běhání po úřadech, to je na několik měsíců. Pak musí mít několik znaleckých posudků o ceně nemovitosti. A ten u dřevěných staveb bývá vážně o dost nižší, navíc v zátopové oblasti!“ vypočetl Karel Redlich první sérii potíží, na něž člověk při stavbě domu narazí. A dal jako příklad svůj dům. „Podívejte, já stavím na kopci, tady žádná povodeň nebude a stejně mi srazili odhad asi o čtyřicet procent, než kolik ten dům skutečně stojí.“ A dodal, že další rozpočet velice zatěžující položkou je položení základové desky, na kterou se dřevěný korpus usazuje. „Já jsem za to dal tři sta padesát tisíc a podle mě to jinde nebude o moc levnější. Takže k té ceně domu ještě musíte připočíst tuhle částku.“ To znamená, že stojí-li nejlevnější dřevěný dům oněch milion tři sta tisíc, je nutné počítat ještě s minimálně dalšími dvěma sty tisíci na základovou desku. Odečteme-li to od milionu, který nějakým způsobem garantuje vláda, budou muset dát lidé do kupy ještě tak dalšího půl milionu korun. Z pojištění za zbořený dům nebo z dalšího úvěru. Ten ale budou muset čerpat už za standardních podmínek hypotečních domů. A to rodinný rozpočet spolu s vysokou pojistkou domu v zátopové oblasti hodně zatíží. Jinými slovy, co na první pohled vypadá jako levné řešení, se obyčejně prodraží. A hned na začátku bylo jasné, že přijde-li normálně výstavba domu v České republice na zhruba dva miliony korun, jeho postavení se nezlevní kvůli záplavám. Navíc když všichni dodavatelé očekávají zvýšení daňového zatížení a nemohou si dovolit poskytovat příliš veliké slevy.

Na obecním úřadě…

Jednu z oblastí, kterou letošní srpnové povodně zasáhly asi nejvíc a s největšími ztrátami, je Litoměřicko a Mělnicko. Několik kilometrů od Mělníka směrem na Prahu leží středisková obec Kly, pod kterou spadá sedm dalších obcí. Statici tu odsoudili k demolici téměř polovinu ze sto dvaceti domů. Místní bydlí, kde se dá, dobrovolníci a hasiči tu ještě pořád a ještě dlouho budou odklízet trosky zbořených domů. Všude cítíte zápach páleného nábytku a hniloby, kterou přinesla rozvodněná řeka. Na obci pořád drží krizový režim, scházejí se s lidmi každé ráno a každý večer. Aby je podrobně informovali o všech krocích obecního úřadu. Když jsme chtěli slyšet jejich aktuální zkušenosti se zajištěním bydlení pro povodňové bezdomovce, naráželi jsme na trpké úsměvy. „Ze všeho nejvíc teď přemýšlíme jak to vyřešit s termínem bytová jednotka. Tady v obci to většinou byla velká stavení, kde bydlely i tři rodiny, ovšem v katastru je to vedeno jako jedna (!) bytová jednotka,“ vysvětlila jeden z nejpalčivějších problémů ohledně přidělování podpor a státních subvencí hospodářka Alice Semiánová, která je zároveň pravou rukou starosty Martina Kurce a jakousi neoficiální mluvčí úřadu. „A jakékoliv podpory, garantované úvěry a tak dále, to všechno se vztahuje na jednu bytovou jednotku. A je jasné, že rodina nový, třeba dvougenerační dům, za milion nepostaví. Dál tady taky řešíme, že na peníze má nárok ten, kdo v domě bydlel. A to nebyl vždycky zároveň i majitel. Takže nájemník dostane peníze a majitel nedostane nic. To je nespravedlivé. Stejně nespravedlivé je, že kdo si dům pojistil, nedostane buď vůbec žádnou státní podporu nebo výrazně menší než ten, kdo se nepojistil,“ vychrlila ze sebe Alice Semánová hned několik minikauziček, které přerozdělování státní pomoci provázejí. V obci Kly příliš neotáleli a okamžitě se pustili do výstavby nových domů. Od soukromého majitele odkoupili nezasíťované pole ve svém katastru, na Záboří. Na něm hodlají vystavět čtyřicet amerických dvojdomků: z cihel a se dvěma bytovými jednotkami čtyři plus jedna o zhruba sto dvaceti metrech čtverečních obytné plochy. „Stavební povolení jsme získali za čtrnáct dní, posudky k inženýrským sítím během několika dní, na katastru nám to převedli za tři dny,“ popsal první kroky projektant a organizátor celé akce Martin Spurný. Na otázku, zda budou úřady stejně rychlé i v případě individuálních stavebníků, se na okamžik zarazil, ale pak hned vystřelil odpověď. „Když budou mít potíže, pomůžeme jim s tím.“ Nicméně i přes rychlost, s jakou se lidé z Kel rozjeli, bude výstavba trvat minimálně do prosince tohoto roku, ale spíš do března roku příštího. „Dohodli jsme se s budoucími nájemníky, že tu zimu nějak přežijí v provizoriu. Nakoupíme unimo buňky, které budou stát na kraji toho pole, kde stavíme.“ Na oponenturu, že bydlet takovou dobu v unimo buňkách bude jistě hodně vyčerpávající, projektant Spurný jen bezradně pokrčil rameny. „Co se dá dělat? Musí se to nějak přežít. Je tam voda, studená i teplá, teplo, světlo. Nějakou dobu to bude potřeba vydržet.“ Dvojdomky budou v majetku obce, a to minimálně dvacet let. Po těch dvaceti letech budou mít nájemníci předkupní právo na odkoupení nemovitosti do osobního vlastnictví. Obec totiž chce finanční prostředky čerpat nikoliv ze současné akce Domy velké vody, ale z už probíhajícího dotačního titulu Státního fondu rozvoje bydlení. „Upřímně řečeno, obec bude mít vždycky větší možnosti a šance než individuální stavebníci dosáhnout na státní peníze,“ řekla hospodářka Semiánová. „Šest set tisíc dostaneme na jednu bytovou jednotku, a když podáme žádost o kolaudaci do letošního posledního prosince, měl by to být milion,“ vypočetla Semiánová, ale ví, že na stavbu domu potřebuje mnohem víc. „Za prvé máme jako obec povodňové konto, za druhé počítáme s tím, že dostaneme nějaké slevy, protože stavíme ve velkém.“ Takové jsou plány představitelů z Obecního úřadu Kly, tak chtějí zajistit bydlení pro čtyřicet tamních rodin. Ostatní se rozhodli stavět sami. Mezi ně patří rodina Vostruhova. Padesátiletí manželé se svým třiadvacetiletým synem se rozhodli postavit vlastní bydlení. Chtěli se o sebe postarat sami. „V tom obecním jsme v nájmu. Nepatří vám to a kdo ví, jak to bude třeba za pět let s nájmy. Ve vlastním to je lepší, máte víc soukromí,“ shrnula názor rodiny maminka Věra V ostruhová. Seděli jsme necelý kilometr od trosek jejich domu, na rampě obchodu s potravinami. Ten patří jejímu bratrovi. V jeho podkroví si Vostruhovi chystají provizorní bydlení. Do kterého zatím lezou po dvoumetrovém žebříku.

Na demolici…

S maminkou Věrou V ostruhovou a jejím synem Petrem jsme se potkali u stavebního podnikatele Miroslava Pýchy v Mladé Boleslavi. Vybírali si tady dům, který firma RD Rýmařov nabídla obětem povodní na Moravě. Nechtěli čekat, jak se vyvine akce Domy velké vody. Dům si vybrali, teď je čeká zásadní schůzka - s hypotečním makléřem. „Hypotéka musí být napsána na syna, protože nám už by ji kvůli věku nedali,“ řekla mi ještě v kanceláři v Bradleci Věra V ostruhová. Zatím si to sami předběžně propočítávali a vyšlo jim, že by spláceli něco kolem čtyřech tisíc korun měsíčně. Zkušenosti těch, kteří už staví, jsou ale takové, že oproti reklamním sdělením hypotečních bank je skutečnost dražší. Vostruhovi ale počítají i s tím, že zhruba čtvrt milionu dostanou z pojistky domácnosti a další peníze za pojištění domu, který je určen k demolici. „Nevíme, kolik to bude. Volali jsme na pojišťovnu, a tam nám řekli, že ani jezdit nemusí. Stačí prý, když jim pošleme fotografie. Takže nevíme,“ vysvětlil syn Petr důvod, proč ještě nemohou ve svém rozpočtu na nový dům operovat s konkrétní částkou z pojistky. Stavět budou na místě, kde stál jejich dům. Možná by prý i stavěli jinde, ale nejsou parcely. Navíc koupě pozemku by stavbu významně prodražila a kvůli obíhání úřadů i prodloužila. „Na obci nám řekli, že když budeme stavět na tom pozemku, nepotřebujeme to standardní stavební povolení,“ přidala paní V ostruhová další důvod, proč budou stavět tam, kde jim voda už jednou dům vzala. Když se zeptáte, jestli se nebojí nějaké další povodně, trochu se jí zalesknou oči a odpoví, že už snad žádná takováhle velká voda nepřijde. Až demoliční četa odklidí trosky jejich domu, začnou s výstavbou základové desky. Vostruhovi předpokládají, že by je to mohlo přijít na necelých dvě stě tisíc korun. „Musíme koukat na každou korunu,“ zauvažovala Věra V ostruhová a dodala, že přes zimu budou v podkroví potravin jejího bratra. „Tohle se nedá uspěchat. Počkáme, až si to sedne, ten beton musí taky nějakou chvilku zrát.“

Na cestě zpátky na zem…

Když jsme večer odjížděli z obce Kly, mezi polorozbořenými domy bez stržených střech byly ještě k vidění postavičky, které sem a tam pobíhaly a stále něco vynášely směrem k obrovské skládce na poli za obcí. Všude poletovala hejna komárů, ve vzduchu viselo nesnesitelné dusno před bouřkou. Bouřka také za okamžik začala, nebe prosvěcovaly blesky. Po všech těch rozhovorech, setkáních, zkušenostech a při pohledu na mračící se nebe začne být člověku těch lidí najednou líto. Začne si uvědomovat, co vlastně ty nebohé potkalo. Jaká skutečná tragédie. Uvědomí si, s jakou nadějí na alespoň mírné zlepšení své tíživé situace přijímají každou novou zprávu. Chápou se všeho, co jen trochu vypadá jako cesta ode dna. Člověk si ale vzápětí stejně neodbytně uvědomí, že i ten nejlepší český politik je pořád jenom politik. Který víc mluví než myslí a potřebuje se ukázat před kamerami, prohodit něco směrem k diktafonům novinářů. A člověku se dál hlavou honí všechna ta nejrůznější prohlášení, o tom jak se všechno a rychle dá do pořádku, málem během několika dní. A najednou si uvědomí, že ti lidé, přestože se na podobné řeči dívají stejně skepticky jako my nepostižení, si v koutku duše říkají: Co kdyby? A pak jdou a začnou si třeba sjednávat úvěr, který se jim může vyšplhat až na dvojnásobek. To ještě mají štěstí, že vůbec dostanou peníze. Jak teprve budou zklamáni ti, na které se nedostane. Přitom si vlivem vládní propagandy dnes všichni myslí, že hypoteční banky budou díky státním zárukám rozhazovat dlouhodobé úvěry na všechny strany, aniž by měly skutečnou jistotu návratu vložených investic. Lidé také „v televizi slyšeli“, že dřevo bude za symbolickou korunu. A podobných prohlášení je celá řada. Když pak chodíte po těch obcích a posloucháte tamní, jak si tu svou budoucnost mnohdy dokonce malují, dojdete závěru, že český politik je nezodpovědné individuum.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče