Bůh ochraňuj středověk!

22. ledna 2010, 12:44 - Pavel Hanslíček
22. ledna 2010, 12:44

Bratři Barclayové dobývají poslední evropskou baštu feudalismu

(box na první dvoustranu)
Ráj ve vodách kanálu
Ostrov Sark v Lamašském průlivu nemá vlastní letiště, přelety nad ostrovem jsou dokonce zakázány zákonem z roku 1985. Důvod je stejný jako u zákazu automobilové dopravy – zachování pokojné místní atmosféry. Nejbližší letiště se nachází na sousedních ostrovech Guernsey a Jersey, ze kterých na Sark jezdí několikrát denně loď. Plavba zabere 45 respektive 50 minut. „Je to doslova ráj pěší turistiky. Klid, hojnost květin a mořských ptáků tvoří okouzlující prostředí, kam se budete chtít příští rok znovu vrátit,“ přemlouvá internetová prezentace k návštěvě ostrova. Nevětším lákadlem je navzdory malé rozloze malebné pobřeží o délce 65 kilometrů s řadou útesů, zátok a jeskyň, které nabízejí možnost dlouhých a klidných procházek. Za zhlédnutí stojí i sídlo vládce ostrova zvané La Seigneurie. Více informací poskytnou internetové stránky na adrese www.sark.info.
(k mapce)
Ostrov Sark
Plocha 5,45 km2
Počet obyvatel 600
Vládce ostrova Michael Beaumont (text)
Chybějí tam asfaltové cesty, pouliční lampy, a dokonce ani auta tam jezdit nesmějí. Na prašných cestách nejspíše potkáte povozy tažené koňmi. Řekli byste: ráj. Netřeba se za ním dobrodružně trmácet do některého zapomenutého kouta Sibiře či komunistických skanzenů. Ostrov Sark leží v Lamanšském průlivu a po staletích idyly už není tak docela klidným místem. Na necelých šesti čtverečních kilometrech již více než patnáct let zuří tvrdý zápas. V něm se dvojčata David a Frederick Barclayové, zámožní Britové s majetkem odhadovaným na 2 miliardy amerických dolarů, pokoušejí změnit zaběhané feudální pořádky a přinést místním šesti stovkám obyvatel demokracii. Tak trochu proti jejich vůli… Kdo má půdu, panuje.
V roce 1993 získal David Barclay ostrůvek Brecqhou o délce necelého kilometru ležící vedle Sarku. Zaplatil za něj za 2,3 milionu liber, aniž by jej kdy spatřil. Bratři se však rozhodli učinit z Brecqhou své hlavní sídlo a začali tam za 25 milionů liber budovat napodobeninu gotického hradu s dvěma sty pokoji, metr silnými kamennými zdmi, cimbuřím, jídelnou pro čtyřicet lidí, dvěma bazény a heliportem. Mezitím zjistili, že jelikož je jejich ostrůvek oddělen od Sarku pouze kanálem o šířce třicet metrů, spadá do jurisdikce většího souseda. Což znamenalo nepříjemnou povinnost podřídit se pravidlům, která na Sarku platila již od roku 1565. Ostrov ovládala instituce zvaná Chief Pleas, jakýsi místní parlament složený ze zástupců čtyřiceti místních vlastníků půdy. Zákonodárnému sboru, který se scházel třikrát ročně, předsedal vládce Sarku s titulem Seigneur. Vybíral dalších několik nevolených úředníků, jako byl hlavní soudce (senechal), soudní šerif (prevôt) či pokladník (treasurer). Ostatní členy administrativy jmenovalo shromáždění Chief Pleas. Více než pět stovek ostatních obyvatel ostrova, kteří nevlastnili žádnou půdu, se na rozhodování nemohlo jakkoliv podílet, neměli v Chief Pleas zástupce. Den po dni registrovali bratři Barlayové další neobvyklosti. Ženy se podle místních pravidel nesmějí rozvádět, právo dědit měl jen nejstarší syn (v rodinách bez synů nejstarší dcera), aby se nerozdrobil majetek, a jedinou daní byla „treizieme tax“ uvalená na prodeje majetku na Sarku a sousedním Brecqhou ve výši třináctiny kupní ceny. Pod ochranou panovnice
Právě poslední dvě pravidla vzbudila u bratrů Barclayových silnou nevoli. Byli nuceni zaplatit vládci ostrova Michaelu Beaumontovi daň 177 tisíc liber a navíc jim Beaumont nechtěl umožnit, aby Brecqhou odkázali všem svým čtyřem dětem. Proto se pokusili v roce 1996 vyjmout svůj ostrov z jurisdikce Sarku. Neúspěšně, a to kvůli odporu královny Alžběty II. Panovnice navázala na svoji dávnou předchůdkyni Alžbětu I., která ve zmíněném roce 1565 udělila ostrov v léno Helieru de Carteretovi za podmínky, že odtamtud vyžene piráty.
Sark nikdy nebyl součástí Velké Británie, nýbrž jako zbytkové území vévodství normandského byl přímo podřízen koruně (britský panovník dosud drží titul vévody normandského). Kuriózní systém se tam udržel až do počátku 21. století, protože zákony přijaté Britským parlamentem se na ostrov nikdy nevztahovaly. A pokud by se někdo domníval, že by v současnosti nikdo nemohl trvat na platnosti prastarých pravidel, hluboce se mýlí. Vládce ostrova Beaumont, jehož rodina Sark získala v polovině 19. století od potomků de Cartera, naopak požadoval jejich přísné dodržování – specifická pravidla pro majetkové transakce mu totiž zajišťovala daňový příjem. Jenže bratři Barclayové se po neúspěchu o osamostatnění svého ostrůvku rozhodli prosadit změnu poměrů přímo na Sarku. Kravál ve jménu demokracie
Tlak bratrů Barclayových provázený zájmem médií přinesl ovoce. Jednak byl zrušen zákaz rozvodů a zákonodárný sbor Chief Pleas začal pracovat na vlastní reformě. Reformátoři koketovali s různým poměrem zástupců vlastníků půdy a bezzemků ve sboru, až počátkem roku 2008 dospěli k průlomu – přijali zákon zavádějící nový parlament s třiceti zástupci, kteří měli vzejít z voleb v prosinci téhož roku. Vzplanul bouřlivý předvolební boj. Barclayové sice nekandidovali, ale do kampaně vstupovali a své protivníky označovali jako „feudální Taliban“. Voleb se zúčastnilo téměř devadesát procent oprávněných voličů a hle – přinesly bratrům trpkou porážku. Pouze dva z jimi podporovaných kandidátů byli zvoleni. Do nového parlamentu se naopak dostalo devět z dvanácti osob, o kterých Barclayové tvrdili, že ostrov přivedou do záhuby. Výsledek rozhořčil bratry natolik, že okamžitě zavřeli všechny své hotely a obchody na Sarku, čímž se z hodiny na hodinu ocitlo bez práce 140 lidí, tedy téměř čtvrtina obyvatel.
Jakmile hněv zámožných dvojčat vyprchal, otevřeli většinu svých podniků a hned také začali znova podporovat místní veřejný život. V roce 2009 sponzorovali kriketový zápas a také vánoční světla na jediné hlavní ulici na Sarku. Boj o změnu poměrů však nevzdali. Předloni zavedená ústava zakotvila, že v třicetičlenném parlamentu zůstávají dvě nevolené osoby – vládce ostrova a místní soudce (seigneur a senechal). Barclayové, dle očekávání, považují tento stav za protiprávní, a tak požádali londýnský Nejvyšší soud, aby ostrovany přiměl k rozumu. A zase neúspěšně – počátkem loňského prosince soud potvrdil přijatelnost role obou nevolených členů, vzhledem k historickým tradicím. „Není neměnným pravidlem, že všichni členové zákonodárného sboru musejí být voleni bez ohledu na okolnosti,“ řekl jeden ze soudců Lawrence Collins deníku The Guardian. Soud nepohnul k odlišnému rozhodnutí ani fakt, že vládce ostrova má možnost dočasně vetovat legislativu přijímanou ostrovním parlamentem. „Toto právo bylo označeno za úměrné i proto, že v moderní době nebylo nikdy užito,“ dodal Collins pro The Guardian. Bratři Barclayové rozsudek přijali s rozhořčením a kritizovali britskou vládu, že mrhá penězi daňových poplatníků na obranu pozůstatků středověkého zřízení. Zároveň připravují žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten by měl rozhodnout nejdříve příští rok.
Nespokojenci jsou odhodláni vytrvat. Jedna z jejich právniček Jennifer McDermonttová veřejně prohlásila: „Soudci Nejvyššího soudu vůbec nepochopili, jak jsou vládce ostrova a místní soudce mocní.“ (box)
David a Frederick Barclayovi
Identická dvojčata se narodili skotským rodičům v Londýně 27. října 1934. Již v šestnácti letech opustili školu a začali pracovat v účetním oddělení společnosti General Eletrics. Základy svému bohatství položili v 60. letech, kdy začali přestavovat staré londýnské penziony na hotely. Nyní vlastní kromě jiného například hotel Ritz na Piccadilly, několik maloobchodních společností a především několik významných britských médií včetně skotského národního deníku The Scotsman, týdeníku The European a titulů z The Telegraph Media Group (The Daily Telegraph, The Sunday Telegraph a The Spectator). V roce byli za svou podporu lékařského výzkumu povýšeni do rytířského stavu. Americký časopis Forbes loni odhadl jejich jmění na dvě miliardy amerických dolarů.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče