Brněnské vilobití

05. listopadu 2008, 14:22 - Petra Hlaváčková
05. listopadu 2008, 14:22

Bude architektonická památka opravena dříve, než spadne?

Perex místo podtitulku
Když tyto prostory a všechno, co v nich je, nechám na sebe působit jako celek, potom shledávám zřetelně: to je krása – to je pravda. Pravda – můžeme na ni mít různé názory, ale každý, kdo tyto prostory vidí, pozná dříve nebo později, že zde je opravdové umění. Tak mluvil v roce 1931 o své brněnské vile podnikatel Fritz Tugendhat. Za pravdu mu během let dali mnozí architekti i kunsthistorici. Ovšem nyní toto „opravdové umění“, jedna z nejvýznamnějších staveb moderní architektury v Česku, již po několik let marně čeká na záchrannou rekonstrukci. Nedávno vyvrcholily soudní spory týkající se výběru projektu na její obnovu.

O vyhlášení soutěže na opravu vily Tugendhat rozhodl brněnský magistrát krátce po jejím zapsání na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO v roce 2001. Tam se dům ocitl vzhledem ke svému významu v dějinách moderní architektury. Jedinečné konstrukční řešení vily pomocí subtilních nosných pilířů totiž umožňovalo volné zacházení s prostorem a bylo prvním využitím nosné ocelové konstrukce u stavby rodinného domu. Stav této významné funkcionalistické památky postavené v letech 1929 a 1930 podle návrhu německého architekta Ludwiga Mies van der Rohe začínal již v době zápisu na seznam UNESCO vzbuzovat značné obavy. „Vážným problémem se staly statické závady zahradní terasy domu se schodištěm,“ uvádí vedoucí pracoviště vily Tugendhat architektka Iveta Černá. Dodává, že ležatá kanalizace pod touto částí vily je v havarijním stavu již od počátku osmdesátých let, což je příčinou vylévání dešťové vody do podzákladí a narušení nosné funkce základů nosných pilířů. Aktuálně závažným problémem jsou i dožívající izolace ploché střechy a teras a špatný stav vnitřní elektroinstalace a kanalizace.
V roce 2004 bylo v soutěži na projekt obnovy vily vybráno Sdružení pro vilu Tugendhat vedené firmou Omnia projekt. Výsledek tendru byl ale zpochybněn architekty Ludvíkem Grymem, Janem Sapákem a Jindřichem Škrabalem, kteří se umístili na druhém místě. Upozorňovali na to, že firma Omnia nesplňuje požadavky týkající se prokazování odborné kvalifikace k architektonické obnově památky. Vycházeli z předpokladu, že soutěže na takto vysoce specializovanou zakázku se může zúčastnit pouze fyzická osoba s potřebným vzděláním, a ne právnická osoba, která má jako v případě vítězné firmy pouze kvalifikované subdodavatele. V roce 2006 vyhověl krajský soud v Brně žalobě těchto architektů a potvrdil, že firma Omnia skutečně nesplnila soutěžní podmínky, a má být tedy ze soutěže vyřazena. Soud tím zrušil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který shledal její průběh v pořádku. Antimonopolní úřad proto podal kasační stížnost na rozhodnutí brněnského krajského soudu, jež bylo podle něj v rozporu se zákonem. Tehdy platný zákon o zadávání veřejných zakázek totiž ve skutečnosti umožňoval prokazování potřebné kvalifikace pomocí subdodavatelů způsobem, který Omnia zvolila.
Do případu se tedy vložil Nejvyšší správní soud. Ten na základě rozdílného právního názoru nakonec dal opět za pravdu architektům a soutěž označil za neplatnou. Využití subdodavatelů pro získání odborné kvalifikace, jaké zvolila Omnia, totiž podle názoru (a tehdy platného zákona) nebylo možné. Brněnský magistrát tedy musí firmu Omnia, od níž již zakoupil za devět milionů korun hotový projekt na obnovu vily, nakonec ze soutěže vyřadit. Tento spor mezi soudy a Antimonopolním úřadem je názorným příkladem toho, jak důležité je přesné formulování podmínek soutěže o veřejnou zakázku. (Naposledy jsme se o tom mohli přesvědčit při sporech kolem Kaplického návrhu stavby Národní knihovny.) Dokládá také nekvalitu a nejednoznačnost některých českých zákonů.

Vítězný návrh na rekonstrukci vily od firmy Omnia ovšem obsahoval několik sporných aspektů. Orgány památkové péče upozornily na to, že na základě vítězného projektu měla být vila staticky zajištěna pomocí betonových injektáží, což by znehodnotilo jedinečné konstrukční řešení domu postaveného na pilířích. Právě díky použití subtilních pilířů s křížovým profilem mohl architekt Mies van der Rohe upustit od masivního stavění a zcela podle zásad funkcionalismu věnovat venkovní stěnu domu jen velkým skleněným tabulím. Pilíře jsou zapuštěny hluboko do terénu a jejich naprosté zafixování pomocí betonu by narušilo celkové originální konstrukční řešení vily, která je prvním soukromým domem v dějinách architektury postaveným za pomoci nosné ocelové konstrukce.
Na návrh Národního památkového ústavu letos v březnu musela firma Omnia projekt na statické zajištění vily upravit. Zajištěny měly být pouze patky několika poškozených pilířů a ne celý konstrukční systém domu. Dále byla kritizovaná celková výše nákladu na rekonstrukci, vítězný projekt počítal s částkou pohybující se kolem 160 milionů korun. Architekti Sapák, Grym a Škrabal tvrdili, že památka může být plnohodnotně opravena za mnohem nižší částku.

Značně složitá situace kolem výběru projektu na rekonstrukci vily trvající několik let se koncem roku 2006 ještě více zkomplikována. Potomci manželů Tugendhatových požádali město Brno a ministerstvo kultury o navrácení vily na základě zákona o zmírnění některých majetkových křivd obětí nacistického režimu. Ten umožňoval vrácení uměleckých děl jejich původním majitelům. Vila Tugendhat je považována za vrcholné dílo funkcionalismu, zákon se tedy na ni také měl vztahovat. Navrácena však nakonec nebyla, protože vlastníkem objektu je město Brno, vrátit jej ale může jen stát. Ministerstva kultury a financí a Úřad pro zastupování státu ale odmítly památku od Brna převzít. Potomkům Tugendhatových bylo vydáno pouze jediné umělecké dílo zdobící interiér vily, a to socha Kráčející torzo od Wilhelma Lehmbrucka. Počátkem února 2007 byla socha nabídnuta v aukci společnosti Sotheby`s a prodala se za 1,14 milionu liber. Tento krok nových majitelů sochy vyvolal pobouření u části odborné veřejnosti i v některých médiích. Potomci přitom prodali vlastní majetek, navíc socha byla před navrácením uložena v depozitáři Moravské galerie a veřejnosti nebyla přístupná. Ve vile stále pouze její replika, která tam také dodnes zůstala. Kráčející torzo navíc nebylo prohlášena za kulturní památku, takže vývozu za hranice nic nebránilo. Tugendhatovým byl vrácen i původní mobiliář vily, který ale v současné době nesmí opustit Českou republiku, protože byl okamžitě po uznání jejich vlastnických práv zapsán jako movitá kulturní památka.

Současný špatný stav vily Tugendhat už znepokojuje i zahraniční odborníky. Sdružení italských architektů v této souvislosti oslovilo organizaci UNESCO, která v nejbližší době může vznést na město Brno dotaz, proč jsou opravy stále odkládány. „Rada města Brna rozhodne v následujících týdnech nebo měsících, jestli vypíše nové výběrové řízení na vypracování projektové dokumentace,“ uvedl tiskový mluvčí brněnského magistrátu Pavel Žára. V úvahu přichází i možnost, že na řadu přijde projekt architektů Sapáka, Gryma a Škrabala, kteří se umístili na druhém místě. Plánované uzavření vily a zahájení její rekonstrukce, naposledy plánované na konec roku 2008, se tedy již po osmé odkládá na neurčito.

box
Nelehká existence jedné vily
Červenec 1928 – Sňatek příslušníků rodin brněnských textilních podnikatelů Grety, roz. Löw-Beerové (1903 Brno – 1970 St. Gallen) a Fritze Tugendhata (1895 Brno – 1958 St. Gallen). Z manželství se narodily děti Ernst, Herbert, Ruth a Marie Daniela. Září 1928 – Návštěva německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe v Brně. Mies si prohlédl stavební pozemek, jenž Gretě daroval její otec Alfred Löw-Beer. Šlo o parcelu v horní části pozemku nad rodinnou vilou Löw-Beerů v ulici Drobného 22.
Červen 1929 – Brněnská stavební firma bratří Artura a Mořice Eislerových zahájila stavbu vily.
Srpen 1930 – Stavba vily dokončena a zaměřena významným americkým architektem Philipem Johnsonem.
Prosinec 1930 – Tugendhatovi se stěhují do vily. Paní Greta byla ve třicátých letech činná v Lize za lidská práva. Ve vile se každoročně konal turnaj v bridži pro osmdesát až sto lidí, jehož výtěžek byl věnován nadaci.
Květen 1938 – Tugendhatovi prchají před nacisty do švýcarského St. Gallenu. Odvážejí si i část nábytku. Ve vile zůstává jen rodinný šofér-správce domu.
Říjen 1939 – Vila je zabavena německou tajnou státní policií.
Leden 1941 – Tugendhatovi odjíždějí do venezuelského Caracasu.
Leden 1942 – Vila se stává majetkem německé říše.
1942 – 1945 – Vilu užívá Walter Messerschmidt (ředitel Klöcknerwerke v Brně), jenž v ní měl byt i kancelář a provedl její první stavební úpravy.
Duben 1945 – Vila je devastována oddílem vojáků maršála Malinovského při osvobozování Brna. Zničeny byly zbytky původního vybavení vily, v hlavní obytné místnosti byli ustájeni koně, část nábytku byla použita na podpal.
Červenec 1945 - Zavedena národní správa vily.
1945 – 1950 – Vila sloužila jako soukromá taneční škola Karly Hladké. Paní Hladká zajistila vyklizení a základní opravy vily, po pobytu Rudé armády.
Říjen 1950 – Vila byla převedena do vlastnictví Československého státu, správu nad ní převzal Státní ústav léčebného tělocviku.
1955 – Ve vile vzniklo rehabilitační středisko Fakultní dětské nemocnice určené pro děti s vadami páteře.
Prosinec 1963 – Vila byla prohlášena za nemovitou kulturní památku.
Únor 1964 – Vypracován návrh na opravu a využití stavby pro kulturní účely.
Listopad 1967 – Paní Greta Tugendhat poprvé od svého odjezdu v roce 1938 navštívila Brno. Byla pozvána brněnským architektem Františkem Kalivodou, který se snažil zorganizovat rekonstrukci vily. Komunikoval i se zahraničními experty, kteří by mohli spolupracovat na opravách domu.
Prosinec 1968 až leden 1969 – Krajské středisko státní památkové péče v Brně uspořádalo výstavu životního díla Ludwiga Miese van der Rohe v brněnském Domě umění. Výstava se dále konala v Chicagu a v Západním Berlíně.
Březen 1976 – Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů vypracoval projekt na rekonstrukci vily Tugendhat
1981 až 1985 – Obnova a rekonstrukce vily Tugendhat, jejímž investorem byl odbor vnitřních věcí Národního výboru města Brna.
1985 až 1993 – Vila sloužila jako reprezentační a ubytovací zařízení městské samosprávy. Září 1987 – Architektu Kamilu Fuchsovi, který se svým týmem vytvořil projekt obnovy vily Tugendhat, byla na Světovém bienále architektury v Sofii udělena zvláštní cena.
Srpen 1992 – Ve vile je podepsána dohoda o rozdělení Československa Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. 1993 – Rada města Brna rozhodla o kulturním využití vily.
Červenec 1994 – Vila je převedena do správy Muzea města Brna. Její interiér je postupně vybaven replikami původního Miesova nábytku a jako památka moderní architektury je zpřístupněna veřejnosti.
Srpen 1995 – Vila je prohlášena Národní kulturní památkou.
Prosinec 2001 – Vila Tugendhat je zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Box
Zkrátka se povedla
Rozlehlá vila, která na svažitém pozemku brněnských Černých polí vznikla, je díky svému konstrukčnímu, prostorovému a technickému řešení jedinečným uměleckým dílem. Poprvé v dějinách architektury byla použita ocelová nosná konstrukce při stavbě rodinného domu. Subtilní pilíře na křížovém půdorysu umožňují umístění skleněné stěny v hlavním obytném prostoru prvního patra, který je tímto způsobem propojen s okolní přírodou. Díky koncepci „plynoucího prostoru“ je místnost rozčleněna na jednotlivá zákoutí (jídelna, pracovna s knihovnou, salon s klavírem) pouze pomocí závěsů, půlkruhové dýhové zástěny a onyxové stěny, důraz je kladen na vzdušnost a pocit volnosti pohybu obyvatel domu. Jedinečné je i vybavení interiéru, jehož nábytek pochází také z dílny architekta vily Miese van der Rohe. Použil vzácné a exotické materiály jako italský travertin, onyx ze severního Maroka, druhy dřev palisandr a zebrano a makasarský eben. Některé kusy nábytku (křesla typu Barcelona a Tugendhat či židle typu Brno) se v Německu vyrábějí dodnes. Ohlas stavby v evropském odborném tisku byl značný. Vzbuzovala pozornost architektů i teoretiků, vedly se polemiky o tom, jestli ve vile s tak otevřenou koncepcí vnitřního prostoru lze vůbec bydlet. Tugendhatovi tento aspekt domu horlivě obhajovali a odmítali názor, že by prostor působil příliš chladně a neosobně a že by se nedal zabydlet. Okna se v letních měsících díky důmyslnému technickému řešení mohla zapustit do podlahy, a vila tak byla se zahradou propojena úplně. V suterénu byla navíc moderní vzduchotechnika, která mohla pomocí několika mechanických zařízení vzduch čerpaný z ulice ochladit, zahřát, zbavit prachu a díky balvanům z mořského dna také obohatit jódem. Paní Greta tvrdila, že nikde se jí nedýchalo tak lehce, jako ve vile Tugendhat.
Na rozdíl od nadšených reakcí v zahraničním tisku byla vila v českém prostředí přijata dosti chladně. Většina moderních architektů se v této době pod vlivem levicových tendencí zabývala spojením moderního stavění se sociální otázkou a takto okázale luxusní sídlo je spíše provokovalo. Architekt Jaromír Krejcar přirovnal její důležitost k „jednání obecní rady v Zapadlé Lhotě o zřízení primitivní kanalizace ve vsi.“ Reakcí na toto vyjádření byl text inženýra Miloslava Prokopa obhajující Miesovu stavbu, jehož vyznění je i dnes velmi aktuální: „Stavebník, který v uvedeném případě určitě nestavěl levně, mohl jistě vystavět třeba barokní vilu. Jistě by nebyl pochválen. Další možnost – vystavět dnes již vyzkoušený průměr, který by nepřinesl nic nového. Nebo konečně – nestavět vůbec. Který postup za dnešních poměrů je tedy nejlepší? Myslím, že ten, který volil.“
Generální rekonstrukce z let 1981 až 1985 byla později (po listopadu 1989) často kritizována. Dnes je však již zřejmé (díky výzkumné činnosti pracovníků Muzea města Brna, jejichž nejnovější poznatky vyšly v časopise Průzkumy památek 1/2008), že tato obnova vilu prakticky zachránila. Díky prozíravým postupům a opatrné snaze architektů, kteří různými diplomatickými kličkami obcházeli nesmyslná nařízení investora, se podařilo v přijatelné podobě vilu uchovat.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče