Britské hry skončily. Vydrží nadšení?

16. srpna 2012, 11:07 - Martin Čaban a Petr Třešňák
16. srpna 2012, 11:07

Olympijská pochodeň v Londýně zhasla a Británie sklidila zaslouženou chválu za hladký a organizačně zvládnutý průběh her. Když olympijská euforie trochu opadla, začaly se objevovat komentáře hledající hlubší souvislosti olympijského spektáklu. Zatímco rakouský list Die Presse ironicky hodnotí snahu tamních politiků o vylepšení příští olympijské bilance, britský Guardian dumá nad tím, zda lze olympijský triumf domácích závodníků promítnout do ekonomiky.

Die Presse: Přichází Usain Darabos

Žádná olympijská medaile pro takovou velmoc, jako je Rakousko? To nejde. A proto je řada na ministrovi sportu.
Norbert Darabos, vedlejším povoláním ministr obrany, zastává místo sportovního zmocněnce od února 2009. Měl tedy dost času získat představu – a nedělat nic. To dodává jeho ostrým slovům na autoritě právě tolik jako ona krémová tréninková bunda, kterou si v poslední době obléká při televizních rozhovorech.

Od olympijského propadáku nezná Darabos slitování, hodlá zakročit a měnit celé struktury. Asi podle kohoutího principu: tři roky se dívat, jak roste kopka hnoje na dvoře, a na konci zlostně kokrhat, že to páchne až do nebes. Ale i v této souvislosti je přehnané mluvit o hnoji. Přirozeně nás zaplaví patriotická radost, když Rakušan zvítězí, ale pro rozvoj společnosti je nakonec jedno, jestli sportovec získá na olympiádě zlatou, stříbrnou, bronzovou nebo bramborovou. Nápad dojít k úspěchům sociálně inženýrským způsobem, to až příliš připomíná NDR. Špičkové výkony nelze objednat. Bylo by absurdní nazývat londýnský debakl „momentem Sputnik“ a upínat všechny síly k Riu.
Jak by to vlastně fungovalo?

Pošleme příští týden tisíc nejrychlejších žáků Rakouska do tréninkového kempu na Jamajce? Ne, vizionář Norbert Darabos, který svého reformního génia uplatnil již v armádě, načrtl cestu na Olymp. Prosazuje do škol hodinu tělocviku týdně navíc. Pak už to půjde samo.

Al Jazeera: Proč je olympiáda důležitá

Rok 2008 začal v Keni několika dny, které se řadí k těm nejtemnějším obdobím v historii země.
Soused otočil hněv a zbraň na souseda. Násilí, kolaps infrastruktury, migrace. Země to přežila.
Mimo jiné proto, že Keňa si z Pekingu odvezla 14 medailí, z toho šest zlatých, čímž se stala nejúspěšnější africkou zemí v olympijské historii.

Byl to moment národní jednoty, která zchladila hlavně. Olympiáda je důležitá. Pro devadesát procent světa je život docela hrozný. Během dvou olympijských týdnů však může příslušník jakéhokoli národa pominout realitu a zcela podlehnout klamné představě, že národy jsou si rovny. Vše je v pořádku, když vychrtlík z Nairobi může získat zlato. Vzpomeňme na vynikající sportovní rivalitu, jež vycházela z politického klinče USA a SSSR. Olympiáda má jistě i své nemoci.

Většina her se konala za platnosti segregačních zákonů, oslavovanou štafetu s pochodní vymyslel Hitler, první polovina her patří bílým (plavání, gymnastika), teprve druhá zbytku světa, tedy atletice, v níž dominují Afričané a zástupci karibské oblasti. Kdo sleduje přenosy v Americe, musí si zvyknout, že nepřetržité pokrytí mají jen sporty, v nichž je možné snímat všechny partie ženského těla z maximální blízkosti. Při tom všem ale mějme na paměti, že ještě výraznějším symbolem her jsou Jesse Owens, který porazil Hitlera, či Kipčoge Keino, africký vítěz zlaté medaile v době, kdy africké ekonomiky kolabovaly.

The Guardian: Ekonomika potřebuje víc

Premiér řekl: „Práce britského týmu je hotová,“ a dodal, „nyní je na řadě celá Británie.“ Co tím myslel?
Působení olympijských žní na národní psychiku Cameron hodnotí slovy jako „vynalézavost“, „radost“, „přátelství“, tolerance“, „vděčnost“ a „inspirace“.

Říká si tím o zlato v soutěži o nejabstraktnější vyjádření, ale také má pravdu. Londýnské hry splnily účel – malému počtu lidí obstaraly velké peníze. Ale může být taková schopnost generalizována pro celou ekonomiku?
Noviny jsou plné souhlasu, jen nikdo neříká, jak na to.

Národní mozek se ještě nevrátil z narkotických výšin. Budování silnější ekonomiky na fyzické síle je nebezpečný nesmysl, jak ukázaly nacistické i komunistické vlády. Úspěch olympiády Cameron přisuzuje soutěžnímu duchu a dobrovolnictví, které podle něj mohou změnit zemi k lepšímu. Můžeme ale Cameronovu „inspiraci“ hrami pro běžný život někde vidět? Může premiérův „duch dobrovolnictví“ vést sportovní hvězdy k tomu, aby vynucovaly zákony? Převezme armáda roli pochůzkářů, když se na to zdá tak vhodná? Soutěživého ducha už jsme prokázali v oblasti finančních služeb a ano, můžeme se pokusit naostřit národní břit, jen kdyby Cameron řekl jak. Představa, že světoví importéři začnou dovážet zaostalé britské zboží jen proto, že viděli Londýn v televizi, je naivní. Vždyť i na těchto hrách vydělaly nejvíce americké firmy.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče