Bratři Campanové

19. dubna 2010, 16:09 - Tibor Michaels
19. dubna 2010, 16:09

Jako ramena Amazonky

Je tomu jen pár let, co se u příležitosti výstavy s názvem Super Design, která se konala v Covent Garden, zastavovaly v britské metropoli užaslé hloučky před pompézním bílým křeslem připomínajícím spíš trůn. Šlo o vskutku fantaskní, bohémský kus, který už byl takřka na hranici s moderním sochařstvím a ze kterého zároveň čišela dravá radost ze života. Jinými slovy šlo o typický exemplář značky Campana.

Klikatá pouť
Tvůrci této značky – bratři Humberto a Ferdinando Campanové – reprezentují z hlediska mezinárodního designu poněkud opomíjený kontinent: Jižní Ameriku, přesněji řečeno fantazii, barvy, formy a materiály typické pro Brazílii. Bratrské duo patří mezi designérské hvězdy, jež není snadné jednoznačně zařadit. V jejich případě se totiž hranice mezi designérem a umělcem do značné míry stírá. Kategorii umění se blíží charakterem své tvorby, ale i životním a pracovním krédem, které se odráží v jejich originální tvorbě, rozpoznatelné na první pohled. Příkladem budiž jejich hravé křeslo vystlané plyšovými krokodýly, které sklidilo mimořádný úspěch právě na londýnské výstavě. Jejich aligátoři se zase objevili na klasickém puloveru francouzské firmy Lacoste. Starší ze sourozenců Humberto se ke kariéře designéra dostal velkou oklikou. Původně se chystal na právnickou dráhu, později – už s právnickým titulem v kapse – začal studovat průmyslový design v rámci oboru sochařství na Museo Brasiliano. Mladší Fernando jej následoval, hned co získal diplom stavebního inženýra. V 80. letech už pracovali společně, koncem desetiletí je pak zaregistrovala také širší veřejnost. Exponáty určené pro jejich první saopaulskou výstavu vznikaly z různých odřezků nábytku a jiné průmyslové veteše; stejným způsobem později spatřil světlo světa i jeden z jejich nejúspěšnějších modelů – křeslo Favellha.
V devadesátých letech bratři uspořádali několik úspěšných výstav také v Evropě a italské nábytkářské firmy, spolehlivě větřící všechno inovativní, talentovanou dvojici ihned zaznamenaly.

Brazilsko-italská fúze
Tak započala cesta bratří Campanových k nábytkářskému průmyslu. Předtím totiž vyráběli výhradně originální, ručně tvořené modely. Od devadesátých let však navrhují nábytek také pro značky Edra nebo Alessi, přičemž zejména spolupráce s Edrou se prozatím jeví jako velmi úspěšná.
Přestože pracují valnou část roku v Evropě, stále si drží i své studio v Sao Paulu a zatím to nevypadá, že by měli v úmyslu přetrhávat brazilské kořeny. Naopak svorně tvrdí, že právě ony jsou pro ně ze všeho nejdůležitější, slouží jim nejen jako zdroj inspirace, ale také jako zásobárna energie. „Brazilské zázemí nám umožňuje věci zkoumat, nořit se hlouběji do procesu tvorby jednotlivých předmětů a experimentovat s novými výrobními postupy i materiály,“ prohlašují. „Naše kontakty v Itálii nám spolu s celým tím ,Made in Italy´ úspěchem v nábytkářském průmyslu zase umožňují uskutečňovat představy, které vznikly doma.“ K velkým mezinárodním úspěchům patří například model nesoucí název Boa: jde o snadno tvarovatelnou pohovku, kterou lze přeměnit na prostor o rozměrech menšího obýváku. Základní ideou a motivem je tvar jakéhosi obřího plaza, což ovšem u dvojice brazilských sourozenců, odchované namísto poklidných procházek v ZOO školními exkurzemi do amazonské džungle, nijak zvlášť nepřekvapí. Pohovku lze přizpůsobit pro pět až šest posedávajících či polehávajících osob.
Je nepochybné, že jejich nonkonformní výtvory, určené zákazníkům, kteří tančí životem v rytmu bosanovy, ovlivnily současný design nábytku podobně jako třeba práce Patrizie Urquiolaové, které mají sice o něco evropštější charakter, i ty však nesou jistý latinskoamerický punc. Během uplynulé dekády sklidily velký úspěch také další exponáty bratrského tandemu; mezi jinými modely Azul, Sushi či Anemone, které spolu s mnoha dalšími dnes už patří mezi klasické kousky avantgardního italského výrobce nábytku, továrny Edra.

Paradoxy
Nonkonformní, uvolněný, neřku-li demokratický styl bratří Campanových je v Evropě paradoxně dostupný pouze zástupcům movité elity. Když na tento fakt přijde řeč, krčí návrháři rameny: „Doma se pokoušíme být demokratičtější a navrhujeme například boty cenově dostupné úplně všem a jsme přítomni i u určité části výrobního procesu. Jak jen to lze, snažíme se podílet také na tradici manufaktury.“
Po šestadvaceti letech spolupráce lze Humberta a Ferdinanda prohlásit za sehranou dvojici, jakkoli u nich nebývá nouze ani o zvýšený hlas a dohady, neodmyslitelně spjaté s latinskoamerickým temperamentem. „Ještě štěstí, že s námi v našem saopaulském studiu pracuje tolik asijských kolegů,“ poznamenává k tomu Fernando. „Jejich zenový životní postoj jim pomáhá snášet naše časté rozepře.“ A když už je řeč o jihoamerickém kontinentu, zeptali jsme se návrhářů, jak se v Brazílii projevily důsledky hospodářské krize. „Nám se zdá, že jinak než například v Evropě. Našinci nevnímali pouze zápornou stránku věci, ale pokusili se také nějak reagovat. Tvůrci s kreativním duchem, za které považujeme i sami sebe, tak činili zejména pomocí zvýšení pracovního nasazení i novými nápady a přehodnocením dosavadního přístupu. S jistou opatrností to lze formulovat tak, že v dané krizi se jim podařilo nalézt také jisté nové možnosti.“

Nejsme minimalisté
Bratrské duo si pevně stojí za svým zábavným, pestrým a originálním stylem. Je charakteristický i pro jejich nejnovější modely, jako je například pohovka Cipria, taktéž z produkce továrny Edra. „Pohráli jsme si s barvami a tvary“, říkají tvůrci, „a snažili se přizpůsobit celý koncept bytu menších rozměrů. Jednotlivé díly položené vedle sebe působí jako měkké plyšové skvrny, pestrá kazeta se šminkami či kopečky nějaké obří zmrzliny.“
„Milujeme eklektičnost, tak příznačnou pro tenhle svět,“, tvrdí sourozenci, „jsme Brazilci a chceme jimi zůstat a skutečnost, že naše výtvory oceňují především v Evropě, nás nemůže nijak ovlivnit. Nejsme minimalisté, strohý styl je nám cizí a tak to také zůstane. My Brazilci jsme odjakživa maximalisté – zbožňujeme barvy a tvary, které se rozlévají do všech stran stejně jako nesčetná klikatící se vedlejší ramena nezkrotné Amazonky. Zpočátku nás náš evropský úspěch dokonce poněkud překvapoval; prorazit v samotné kolébce designu bylo jako dovážet led Eskymákům, radost jsme každopádně měli obrovskou.“
Je nepochybné, že za mnohé vděčí vstřícné mentalitě svých italských partnerů otevřených všemu novému. „Rádi si hrajeme s materiály a připouštíme, aby naše díla nesla stopy ulic brazilských měst, včetně jejich poněkud chaotického hemžení,“ vyprávěli nedávno v rámci fóra Designmuseum. „Jednou jsme například od pouličního prodavače koupili spoustu hrubě pletených lanových uzlů, dotáhli je domů a položili na stůl v naší dílně. Pozorovali jsme je ze všech stran, kroužili kolem nich a pokoušeli se přijít na princip jejich ergonomičnosti a struktury a nalézt možnosti dalšího využití. Po určité době téhle vizuální analýzy nám najednou téměř ve stejný okamžik bleskla hlavou idea struktury křesla, které se dnes jmenuje Vermelha a o kterém mnozí tvrdí, že je skvělým příkladem imaginace, stvořené z chaosu. Stačilo prostě jen materiál rozebrat a vyčkat, až se takřka sám od sebe zase zformuje.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče