Bottega Veneta

18. listopadu 2009, 14:26 - Tibor Michaels
18. listopadu 2009, 14:26

Králové módy

Občas se přihodí, že zdánlivě nepodstatný detail zrodí přímo nevídaný úspěch, a výjimečně může dojít dokonce i k tomu, že na onom detailu vyroste celá budoucnost veleúspěšného podniku. V případě značky Bottega Veneta byl tímto detailem měkký pruh kvalitní kůže vyříznutý z jemné jehněčiny na rukavice. Právě z této tenké, jemně zpracované kůže začali tkát své později proslulé proplétané tašky dva zakladatelé značky Bottega: Renzo Zengiaro a Michele Taddei. Jde o manuální techniku, která je strojem nenahraditelná. Netrvalo dlouho, a výrobky značky Bottega Veneta si našly stálé odběratele; jejich kabelky a tašky se osvědčily nejen jako krásný módní doplněk, ale především jako mimořádně odolné zboží.

Ve městě zlatníků
Sídlem firmy Bottega byla zpočátku Vicenza, nevelké severoitalské město na půli cesty mezi Veronou a Benátkami. Znalci však vědí, že když se řekne Vicenza, znamená to zároveň také kolébka ušlechtilých kovů a zlatnická tradice; právě tam se dodnes nachází mnoho šperkařských dílen a město je nejvýznamnějším italským centrem obchodu se zlatem. Značka Bottega Veneta, která měla původně v názvu také slůvko „Artigianale“ neboli „řemeslník“, tedy vychází z prostředí blahobytu a dobrých mravů, a v tomto prostředí také proslula. Okolnosti, které provázely počátky firmy, byly skutečně více než příznivé, vzhledem k tomu, že o rozvětvené průmyslové síti okolních měst, jako byla Vicenza, Padova, Treviso či Rovigo se hovořilo jako o novém, severovýchodním průmyslovém ráji už na počátku osmdesátých let. Bottega ostatně byla první, kdo otevřel v polovině sedmdesátých let vlastní obchod na newyorském Madisonu a předběhla tím ostatní italské módní velikány. Úspěch značky a nadšení jejích zakladatelů trvaly až do poloviny devadesátých let, po kterých následoval pozvolný pád. Druhý zásadní rozkvět nadešel na konci milénia a kromě záštity a know-how nadnárodního módního impéria k němu bylo zapotřebí také dobré intuice pro aktuální situaci na trhu. Obrem-zachráncem se stala skupina Pinault-Printemps-La Redoute, neboli jeden z největších světových konglomerátů na trhu se skutečně luxusním zbožím.

Proč se chlubit značkou?
Na tomto místě bych rád využil příležitosti a věnoval pár slov specifickému know-how a manažerské třídě, které v daném případě zafungovaly jako jakýsi převodový poměr. Rozhodujícím krokem směrem k úspěchu se ukázala být zdánlivě nesouvisející událost dřívějšího data, konkrétně šlo o získání akcií firmy Gucci. Úspěšné a mimořádně obchodně nadané vedoucí pracovníky této florentské firmy pak francouzská skupina cílevědomě a důsledně využila ve prospěch svého dalšího růstu. Tím, kdo vdechl chátrající vicenzské firmě nový život, byla tedy de facto až jedna z nejvýraznějších módních osobností posledních desetiletí, umělecký ředitel firmy Gucci Tom Ford. Ford byl také tím, kdo osobně přivezl z Paříže nového stylistu Bottegy Tomase Maiera, kterému následně zaručil stejnou míru zodpovědnosti, jakou sám disponoval u Gucciho.
„Bottegu jsem mohl koupit právě proto, že značka Gucci zrovna zažívala období raketového vzestupu, měla zvučné jméno, stala se skutečným logem a symbolem jistého neomezeného statusu,“ vypráví návrhář Tom Ford. Bottega tehdy byla pravým opakem toho všeho. Věnovala se sice stále výrobě obřích kožených doplňků, ty ale postrádaly jakoukoli viditelnou značku či logo. Jednoduše se snažili o co největší nenápadnost přesně v onom typickém nevzrušivém, sebevědomém, snobsky diskrétním duchu, který v jistém smyslu za Gucciho křiklavým úspěchem pokulhává, a v jiném smyslu jej naopak přesahuje. Co lze vůbec říci o firmě, jejíž heslo znělo: Proč se chlubit značkou, když stačí uvést iniciály… Právě tato diskrétnost se stala poznávacím znamením stylu Bottegy, přičemž styl Gucci stojí, jak je třeba zdůraznit, na zcela opačném konci tohoto spektra.

Svérázný tvůrce
Tomas Maier, který je jako osobnost poměrně velký oříšek, se nakonec ukázal být pro Bottegu dobrou volbou. Maier je kapitola sama pro sebe, jak lze snadno vytušit už z následujícího faktu: jeden z hlavních značkových obchodů Maierovy vlastní módní řady se nachází v Miami, nikoli však na ulici – to byste od něj chtěli příliš – ale rovnou ve dvoře, kam se navíc schází dolů po schodech. Jen ať si nikdo nepředstavuje, že mu bude návrhář nadbíhat. Kdo má zájem, ať ho vyhledá sám.
Německý návrhář se ohlíží za historií téměř desetileté spolupráce slovy: „Když jsem značku Bottega poznal, její loď se zrovna potápěla. Firmě na pokraji krachu hrozilo, že v následujících týdnech už ani nebude z čeho zaplatit zaměstnance. Sám jsem se pěknou dobu rozmýšlel, zda na sebe takový závazek vzít, mé důvody byly ovšem poněkud jiného rázu. V té době jsem zrovna přesídloval do Miami a měl jsem hlavu plnou jiných starostí. Toužil jsem po volnosti a změně životního stylu. Po téměř dvacetileté pařížské praxi, kterou jsem strávil zejména v dílnách Sonii Rykielové, Laroche a Hermés, jsem toužil po moři a slunečních paprscích. Na Bottegu mě upozornil až Ford, který mi řekl: ,Nech si to projít hlavou.‘ Poslechl jsem ho. V mém rozhodnutí sehrála významnou roli skutečnost, že jsem svůj čas mohl dělit mezi Milán a Miami. Zároveň to pro mě byla obrovská výzva, neboť jsem si u Toma vyžádal volnou ruku v záležitostech týkajících se stylu. Nechal jsem si tedy čas na rozmyšlenou a nakonec jsem se rozhodl skočit do toho rovnýma nohama. Když jsme celý ten byznys rozjížděli naprosto od nuly, měl jsem představu, že technika intrecciato – specifický způsob tkaní, by měla být nějak přítomná u všech našich výrobků. Ten prvek se už jednou firmě osvědčil, byl takřka její ochrannou známkou, považoval jsem ho tedy za důležitý. Jakmile jsme rozjeli výrobu a stabilizovali základy, jako je finanční zázemí, začali jsme rozšiřovat nabídku: nejprve o dámskou obuv a módu, posléze se přidala i pánská linie. Vzápětí jsme začali zvažovat i další možnosti a nedávno jsme rozšířili nabídku také o vybavení domácnosti. Zdálo se nám, že základní styl značky Bottega a tradice práce s kůží se mohou výborně uplatnit právě i v této sféře.“

Když vás ženy okukují
Pro styl Tomase Maiera je charakteristická promyšlená, vybraná střízlivost a dobrý vkus. Jeho oblečení je zřídkakdy křiklavé, má typický solidní, zdrženlivý styl, ačkoli je třeba říci, že jeho vlastní kabáty a svršky bývají přece jen o něco odvážnější. Jeho kožené kabáty a trenčkoty jsou pak skutečnými majstrštyky. Jako by pro návrháře byla kůže prvkem zcela základním. Nemluvě o kabelkách, jejichž design je naprosto původní a oslnivý. „Moje záliba v kabelkách má původ v dobách mé práce u firmy Hermés, kde jsem se naučil mimo jiné trpělivosti,“ říká Maier. „Časem jsem však zjistil, že pracovat v Itálii je přece jenom o něco jednodušší. Italové jsou pružnější, fandí každé inovaci. Francouzi si oproti tomu čas od času postaví hlavu, tvrdíce, že něco nemají ve zvyku, a nejsou už pak ochotni ustoupit ani o píď.“
Příběh značky Bottega Veneta patří k jednomu z nejsilnějších příběhů o cestě na výsluní v celé módní historii. V roce 2001 byla značka v červených číslech, takřka bez haléře, teď již několik let navyšuje rok co rok obrat o padesát, šedesát procent, a totéž se týká jejích zisků. Loni si u Bottegy mohli zaúčtovat více než pětisetmilionový obrat a stotřicetimilionový zisk, pochopitelně v dolarech.
Bylo by vhodné napsat pár slov také o řediteli Patriziu Di Marcovi, který je druhým strůjcem úspěchu značky. K firmě přišel ještě o pár měsíců dříve než Tomas Maier a pyšní se nejen více než stovkou obchodů po celém světě, ale také dvěma stovkami mistrných řemeslníků ve vicenzských dílnách. S rutinou profesionálního marketingového manažera vypráví, že i dnes zabere výroba jednotlivých dílů ručně tkané kabelky Cabat plné dva dny, stejně jako tomu bylo v dobách založení značky. Neopomene zmínit dokonce ani skutečnost, že během svých častých cest po světě se pravidelně setkává se zvědavými ženskými pohledy na letištích a v čekacích halách. „Brzy jsem přišel na to, co má všechno to okukování vlastně znamenat,“ vypráví s úsměvem Di Marco, který je mimochodem sám pohledný, vysoký a distingovaný muž. „Ty pohledy vůbec nepatřily mně, ale té vábivě měkké, kožené, protkávané tašce, takovému klasickému kousku Bottega Veneta.“ A pak je tu ještě „maličkost“, na kterou může být ředitel někdejší firmy snad ještě pyšnější. „Před pár lety jsme v rámci dílny otevřeli odbornou školu a rádi bychom o ní uvažovali jako o budoucnosti značky Bottega. Je to něco, co posouvá tradiční manuální práci ještě o něco dál a je dost dobře možné, že ke stáří bude právě tahle škola podnikem, na který budu ze všeho nejhrdější,“ připouští Di Marco.

Pracovat v Miláně
Od Tomase Maiera se obecně očekává ani ne tak respekt k tradici, jako spíš stvoření nového, překvapivého stylu. Je si této skutečnosti vědom, o tom svědčí i skutečnost, že jeho hlavním návrhářským sídlem není pahorkatá venetská krajina, ale módní mekka Milán, kde pobývá v oněch častých, dvou- až třítýdenních časových úsecích, kdy se zdržuje v Itálii, a nikoli v milovaném Miami. Jeho milánský program obvykle sestává z celodenní práce a následného návratu na hotelový pokoj, případně ještě návštěvy oblíbené restaurace. Následující den se celý koloběh roztočí nanovo. V Maierově osobnosti se ideálně snoubí německá preciznost se středomořskou kreativitou. Jeho sekretářky často před mítinkem upozorňují klienty či novináře, že „pan Maier velmi dbá na přesnost a sám je vždy naprosto dochvilný!“ S Patriziem di Marcem se mimochodem velice dlouho míjeli, tváří v tvář se poprvé setkali až ve Vicenze při oficiálním představení nové značky Bottega. „Potřásli jsme si rukama a dali se do práce“, vypráví Maier, „práce bylo až nad hlavu.“ Maierova milánská pracovna nenese sebemenší známky zmatku či chaosu, typických pro průměrného bohémského návrháře. „Milán je zcela mimořádné město,“ tvrdí Maier, „což ovšem neznamená, že bych je miloval z celého srdce nebo že bych tu chtěl žít a že mě okolí našeho zdejšího sídla nedeprimuje. Z módního hlediska však nemá konkurenci, je to město plné mimořádně důležitých, intuitivních vlivů.“

Tři faktory úspěchu
Kdo ví, v čem tkví tajemství úspěchu v branži? V případě Armaniho, Versaceho a několika dalších módních současníků byl zárukou úspěchu pronikavý talent a inovativnost. U jiných, jako u Prady, je jednoznačná odpověď na tuto otázku mnohem složitější. Trik je v jakési drobné nuanci, detailu, který se znenadání ujme a stane se módním hitem. Totéž se přihodilo i značce Bottega Veneta. Také v jejím případě šlo o jakýsi těžko definovatelný proces, jehož podstatu by nebyla s to rozlousknout ani armáda sociologů. Snad sehrál svou roli neomylný nos Toma Forda, snad profesionální management stáje Pinault, snad snobský styl Tomase Maiera. Ze všeho nejpravděpodobnější se zdá být požehnaná kombinace všech tří faktorů, díky které si Bottega Veneta vybojovala místo mezi velkými módními jmény. A to i v době finanční krize. Symbol značky, elegantní dámskou kabelku Cabat, najdeme ve výkladech opatřenou cenovkou 3500 eur, za její superluxusní variantu z krokodýla dokonce chtějí 75 000 eur. Kabelka je k dostání pouze na zakázku a čekací lhůta činí šest měsíců. Stojí za zmínku, že jedinou zemí, kde můžeme najít více obchodů Bottega než ve Spojených státech i Evropě dohromady, je Japonsko. „V rozporu s obecně rozšířeným klišé jsou Japonci velmi náročnými a rozmazlenými klienty,“ říká Di Marco. „Mohou si dovolit utrácet peníze za věci, jejichž status je dán kvalitou a stylem, nikoli viditelným, křiklavým logem.“ A právě nevelký, zato však velmi vlivný elitní okruh věrných byl odjakživa tajemstvím úspěchu venetské firmy. Kromě toho stihla tato „nepočetná“ skupina nakazit ostatní, jak lze alespoň usuzovat z celosvětového úspěchu značky.
Legendární architekt Bauhausu Mies Van der Rohe kdysi prohlásil „Less is More“, a toto úsloví, které již dnes platí za okřídlené, dnes mnozí novináři rádi parafrázují, hovoří-li o minimalistovi Tomasu Maierovi: „Less is Maier.“

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče