Bojujeme o přežití

11. dubna 2005, 00:00 - TOMÁŠ STINGL
11. dubna 2005, 00:00

Česká soukromá divadla bojují o přežití. Zlobí se, že jim státem zřizované scény berou diváky. Příspěvkové organizace totiž mohou díky velkorysým státním dotacím nabízet levnější vstupenky. Některá soukromá divadla se proto obávají, že budou muset skončit. Městské divadlo v Praze na Vinohradech dostává roční dotaci 60 milionů korun.

foto: Profit - Martin Siebert

Česká soukromá divadla bojují o přežití. Zlobí se, že jim státem zřizované scény berou diváky. Příspěvkové organizace totiž mohou díky velkorysým státním dotacím nabízet levnější vstupenky. Některá soukromá divadla se proto obávají, že budou muset skončit.

Městské divadlo v Praze na Vinohradech dostává roční dotaci 60 milionů korun. Jiná populární pražská scéna, soukromě provozovaná Fidlovačka, dostala loni jen 5,5 milionu. „Vyrábíme totéž co příspěvková divadla, ale každý za jiné peníze,“ říká principál Divadla Na Fidlovačce Tomáš Töpfer. Vzniká tak podle něj nekalá konkurence. Státem zřizované scény prý mohou prodávat vstupenky prakticky za dumpingové ceny a odlákat diváky.

Protože soukromníci dostávají mnohonásobně nižší dotace, jsou odkázáni hlavně na to, co vyberou od diváků. Pokud nehrají pro vyprodaný sál, začínají problémy. „Ve státních divadlech budou klidně hrát pro 30 nebo 40 lidí, těm je to fuk. Tam to vadí jenom hercům. Ale pro nás je nevydařená premiéra katastrofou,“ uvádí principál soukromého Divadla Bez Zábradlí Karel Heřmánek.

S tím ovšem nesouhlasí ředitel Divadla na Vinohradech Jindřich Gregonini: „Říkají, že s takovými dotacemi jsme za vodou. Ale to není pravda. Jakmile nemáme 75procentní vyprodanost sálu, tak se i my dostáváme do červených čísel.“ Podle Gregoniniho nemůže soukromý podnikatel čekat automatickou pomoc od státu. „Jestli si někdo otevře soukromé divadlo bez předchozí společenské objednávky a pak hned natáhne ruku a chce čtyřletý grant, tak něco není v pořádku,“ dodává.

DOTACE PODLE POČTU DIVÁKŮ

Největší spor kolem rozdělení příspěvků se rozhořel v Praze, kde se koncentruje nejvíce českých divadel a divadelních spolků. Působí jich tu už skoro stovka. Divadla a úředníci se přou, podle čeho dotace přidělovat. Jde o umění, takže neexistuje jednoznačné kritérium, kdo si podporu zaslouží více a kdo méně. Výsledkem subjektivního rozhodování úředníků je to, že se mnoho divadel cítí ukřivděně.

Soukromí principálové proto prosazují změnu systému. Navrhují jednoduchý recept: odvozovat dotace od počtu diváků. „Ale na to vám hned samozřejmě někdo začne namítat, že podle počtu diváků by byl fotbal lepší zábavou než baletní představení,“ krčí rameny Tomáš Töpfer. Tento často citovaný argument ale vyvrací například publicista Zdeněk Tichý. Připomíná, že v roce 2002 přišlo na fotbalové stadiony v Česku jen asi milion fanoušků, zatímco divadla navštívilo více než šest milionů lidí.

TŘETINU OD STÁTU, ZBYTEK ZA SVÉ Jinou metodu výpočtu dotace navrhuje Karel Heřmánek. Každé divadlo by podle něj mělo dostat od města příspěvek ve výši 30 procent prokazatelných nákladů. Na zbytek ať si vydělá samo. Oba přístupy mají ale podle kritiků několik nedostatků. Především to, že by se divadla soustředila jen na komerčně úspěšné tituly, což by ořízlo šíři kulturní nabídky. Také je sporné, zda má stát podporovat v takové míře soukromé podnikání, byť jde o oblast umění. VÍC DIVADEL NEŽ V PAŘÍŽI

Ať už zvítězí jakýkoliv model rozdělení příspěvků, na jednom se shodují všichni. Divadel je tu už moc. „Zejména Praha je v kultuře hrozně předimenzovaná. Má větší vybavenost než Paříž! V roce 1990 nabízela v divadlech asi sedm a půl tisíce sedadel. Dneska se to blíží už 30 tisícům,“ konstatuje Gregonini.

„Praha má, co se týče počtu divadel, možná světový primát,“ dodává ironicky Heřmánek. „Jsou tu divadla, která vznikají živelně, fungují rok a už dostanou grant. Když jsme kdysi my začínali v divadle ve Vysočanech, nedostali jsme první čtyři roky od státu ani halíř. Město přece nemůže podporovat všechny. Mělo by si jasně stanovit, co vlastně v oblasti kultury chce,“ míní principál.

DOTAČNÍ REVOLUCE? Pražský magistrát nakonec volání soukromých divadel vyslyšel. Proběhlo několik společných workshopů a město teď oznámilo výsledek. „Ten současný systém skutečně není spravedlivý,“ konstatuje zástupce ředitele pražského magistrátu Miroslav Sklenář. „Město musí nutně ubrat příspěvkovým organizacím a podpořit nové umění, zejména mladé divadelníky. Do výše příspěvků se bude promítat i prvek návštěvnosti. Nechceme podporovat divadla, kam chodí jen pár známých režiséra. Zhruba v polovině dubna začnou fungovat dvě nové komise, které budou rozhodovat o příspěvcích v tomto duchu,“ oznámil Sklenář. NĚKDO MUSÍ Z KOLA VEN Ať už to s dotacemi dopadne jakkoliv, jedno je jisté. Přestože divadel je už nyní moc, paradoxně ještě vznikají nová. Pořizují si je obvykle známí herci. Vloni například začalo fungovat Divadlo Radka Brzobohatého, v letošní sezoně se rozjíždí Divadlo Na Jezerce, které vede Jan Hrušínský. Záměr pořídit si soukromou scénu oznámil dokonce i bavič Petr Novotný. Teď ale čeká divadelnictví evidentně opačný trend, tedy zánik některých soukromých podniků. Trh je malý a dotační politika soukromníkům zatím nenahrává. Někdo bude muset z kola ven. I principál divácky velmi úspěšné Fidlovačky Tomáš Töpfer proto už začíná být skeptický. Sedm let ho prý úřady ujišťují, že systém příspěvků zreformují. „Ale pořád se nic nemění. A už mě to přestává bavit,“ říká. Na otázku, co tedy udělá, pokud se podmínky nezmění, krčí rameny: „Třeba to divadlo prostě zavřeme.“ JDE TO I SE ZISKEM Na trhu působí i komerčně úspěšná muzikálová divadla. Fungují bez státních subvencí a jsou zaměřena na zisk. Některá nemají ani vlastní scénu, vzniknou pro jediný muzikál a spolu s ním i skončí. Ale například pražská Ta Fantastika nebo Divadlo Broadway mají vlastní prostory a působí dlouhodobě. „Nemáme od státu ani korunu, do rekonstrukce divadla jsme investovali 60 milionů korun, a přesto ještě docela slušně vyděláváme. Pokud některá divadla šermují pojmy jako je umělecké poslání, obvykle tím jen omlouvají své neúspěchy a vysoké dotace,“ říká Oldřich Lichtenberg, člen představenstva divadla Broadway. TŘI TYPY DIVADEL**

V Česku existuje několik typů divadel. Ta příspěvková zřizuje ministerstvo kultury, ministerstvo školství, případně města a obce. V roce 2003 jich státní Divadelní ústav evidoval rovných 50. Jsou dotována v plné míře, na jejich podporu šlo ve zmíněném roce ze státního rozpočtu přes 1,5 miliardy korun a dalších 700 milionů od měst a obcí.

Soukromých divadel a divadelních spolků bylo evidováno také zhruba 50, ale skutečný počet je zřejmě vyšší. „Soukromoprávní subjekty často neplní svou povinnost, která vyplývá ze zákona o státní statistické službě,“ vysvětluje důvod nepřesných údajů Zuzana Jindrová z Divadelního ústavu. Soukromníci mají právo ucházet se o dotace, ale dostávají mnohonásobně nižší částky, než příspěvkové organizace. Některé spolky nedostávají od státu vůbec nic. „Prakticky žádné soukromé divadlo není ziskové,“ podotýká mluvčí ministerstva kultury Kateřina Besserová. Jsou tak provozována hlavně z nadšení, nikoli jako podnikatelský projekt za účelem zisku. Třetím typem divadel jsou scény bez vlastního profesionálního souboru, která pronajímají své prostory hostujícím spolkům. Těch je rovněž kolem padesáti.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče