Bojová mise není letní tábor

25. října 2010, 18:05 - Martin Shabu
25. října 2010, 18:05

(Příběhy šesti vojáků nasazených v Afghánistánu)

V české armádě nastala změna, kterou málokdo zaznamenal. Češi se již několik let účastní bojových operací ve světě. Týdeník EURO se proto rozhodl zprostředkovat čtenářům zkušenosti a zážitky, které za posledních několik let nasbírali vojáci působící v zahraničí. Pokusíme se vám přiblížit, jaké to je, když projíždíte afghánskou krajinou a vaši kolonu napadnou tálibánci, jak se zneškodňuje půltunová puma a proč se vojáci častěji žení. Seznámíte se s příběhy pěti vojáků a jedné vojačky nasazených v posledních letech v hornatém a nebezpečném Afghánistánu.

V roce 2004 přestalo platit heslo: „Chceš-li frčku a pěkné sumy na konto, nech se vyslat na misi na Balkán. Tam se nikomu nic nestane.“ Na rozdíl od devadesátých let, kdy se jezdilo na mise po Evropě, se od poloviny této dekády čeští vojáci dostali do zcela odlišných typů válčišť. Působili v Afghánistánu a Iráku, což jsou země vzdálené nejen geograficky a klimaticky, ale i kulturně. Přišli také první ranění a mrtví, což s armádou zahýbalo. „Dneska si každý rozmyslí vyjet do Afghánistánu nebo Iráku. Není to jako dřív, kdy se jezdilo na Balkán jako na letní tábor,“ prozradil týdeníku EURO jeden voják, který si nepřál být jmenován. Proč mladí lidé slouží v armádě, a to navíc v těch nejnebezpečnějších místech naší planety? Jsou to kovbojové, kteří si prostě chtějí zastřílet z nablýskaných flintiček? Nebo žoldáci lační po výdělku? Jak uvažují lidé, kteří si vědomě volí nepohodlí a nebezpečí mnoho tisíc kilometrů od domova? Náznak odpovědí se snažil získat týdeník EURO během setkání se šesti profesionály. Zjištění jsou stejně pestrá jako profesní povinnosti, jež zpovídaní v misích plnili. Zatímco pro někoho znamenalo vyslání do Afghánistánu automatické vyvrcholení kariéry a možnost uplatnit zkušenosti získané úmorným výcvikem, pro jiné to byla možnost zažít na vlastní kůži dobrodružství a vydělat si peníze, které by doma střádal mnoho let. Jiného prý nutkal zakořeněný pocit vlastenectví a někdo prostě nenašel zajímavější uplatnění v civilu. Bojové situace, jimiž Češi v Afghánistánu prošli, nejsou horečnou a překotnou záležitostí trvající týdny. Většinou se jedná o přestřelky do dvaceti minut, které jsou součástí léčky nachystané nepřítelem. Dozvíte se i něco o pocitu strachu doléhajícím na vojáky nikoliv během akce, ale po návratu na základnu, kdy opadne zvýšená hladina adrenalinu v krvi a člověku vytane na mysli, co všechno se mohlo přihodit. Napadá vás, že jste slyšeli mnoho o úmrtích spojeneckých vojáků a velmi málo o tragických koncích příslušníků českých ozbrojených sil? Jako při odpovědi na každou složitější otázku i v tomto případě jde o kombinaci několika faktorů. Ačkoliv jsou stovky Čechů nasazovány do vysoce rizikových oblastí, ve srovnání s jednotkami USA, jichž v Afghánistánu působí přes sto tisíc, je riziko napadení logicky menší. Dále je to podle řady expertů kvalitní vyhodnocování zpravodajských informací a tvrdá příprava zejména příslušníků speciálních sil. Nakonec se však všichni shodnou, že o tom, jestli vaše auto mine nastražené výbušné zařízení na prašné afghánské cestě, rozhoduje především štěstí.

Jméno: Karel Řehka Věk: 35 let Stav: ženatý Zařazení: velitel Útvar: 601. skupina speciálních sil v Prostějově

Titulek: Pan Profesionál

V armádě prý chtěl sloužit od doby, co si pamatuje, že je na světě. „Věřím v hodnoty jako vlastenectví. Věřím, že to, co děláme, posiluje bezpečnost obyvatel naší země,“ říká podplukovník Karel Řehka, velitel 601. skupiny speciálních sil v Prostějově. Jedním dechem dodává, že jeho lidé nejsou filozofové, kteří by sáhodlouze spekulovali. „Filozofovat si mohou dovolit lidé, kteří rozhodují o našem nasazení. Naší povinností je vyjet, splnit co nejlépe úkol a přivést lidi zpátky.“ Tolerance k chybám je v této elitní jednotce minimální. Ne náhodou jsou proto její členové považováni za špičku nejen uvnitř české armády. Často jsou spojenci v NATO hodnoceni jako top desítka nejlepších speciálních sil na světě. Jak vlastně vypadá český válečník z 601. skupiny? Čtenáři se v této souvislosti pravděpodobně vybaví obraz „nařachaného“ svalovce v uniformě, který jediným výstřelem usmrtí několik banditů, aby vysvobodil milovanou bytost ze spárů nepřátel. A realita? Tak ta je zcela jiná. Zvládnout náročné výběrové řízení a dostat se ke „speciálům“ – na to musíte prokázat mnohem více. Nestačí jen fyzická připravenost. V povinných psychotestech musí kandidát prokázat, že je schopen unést zátěž, že se umí rozhodovat ve stresových situacích a že je týmovým hráčem. Standardem je nadprůměrné IQ a silné osobnostní rysy.

Tvrdá selekce U bojových jednotek má více než čtvrtina lidí vysokoškolské vzdělání. Podplukovník Řehka vystudoval vysokou vojenskou školu ve Vyškově a prestižní vojenskou akademii v britském Sandhurstu. Má za sebou také kurz „Ranger“ v USA, část kariéry věnoval práci leteckého návodčího. Do jeho jednotky však přicházejí lidé z různých částí armády. „Máme například lidi z brigády rychlého nasazení, z mechanizovaného praporu, absolventy průzkumného oboru nebo jiných velitelských směrů,“ vyjmenovává. Při dotazu na počet Řehkových lidí padá první vyhýbavá reakce: „Jde o několik stovek lidí, nezveřejňujeme však přesné počty.“ Výběrovým řízením se odfiltruje větší část kandidátů. Není výjimkou, že z dvaceti přihlášených uchazečů projde selekcí jeden nebo dva. Ti pak nastoupí do jednoletého kvalifikačního kurzu, kde je čeká intenzivní výcvik. Měli by během roku „přičichnout“ ke všemu, co speciální síly dělají. Projdou tvrdým taktickým a střeleckým výcvikem. „Učí se operačnímu plánování. Musejí být schopni vyhodnotit úkol, sebrat se a provést ho,“ říká Řehka. Díky důsledně propracovanému systému výběrového řízení k 601. skupině nastupují lidé, kteří vědí, co chtějí. Včas se odhalí typy „Rambů“ nebo jedinci, kteří nezvládnou psychickou zátěž. Takoví uchazeči totiž představují pro zbytek jednotky vážné nebezpečí. Podle standardů NATO jsou „Prostějováci“ jedinou jednotkou speciálních sil, jež působí v české armádě. Jsou strategickým nástrojem státu. Proto mají také zvláštní systém velení s co možná nejmenším počtem mezistupňů. Podplukovník Řehka má nad sebou pouze tři nadřízené - ředitele řízení speciálních sil, ředitele vojenského zpravodajství a ministra obrany. Řehkovi podřízení plní tři druhy úkolů. Prvním je speciální průzkum, při němž vojáci používají techniky, které nejsou pro konvenční síly běžně dostupné. Dále sem patří ofenzivní činnost, pod níž se skrývají úderné akce jako léčky, přepady a navádění munice na cíl. „Většinou na něco útočíte, snažíte se něco získat, nebo naopak zničit, narušit či poškodit,“ vysvětluje velitel 601. skupiny. Poslední množina úkolů se v žargonu NATO nazývá „vojenská pomoc“. V českých podmínkách se označuje jako „podpora a vliv“, čímž se rozumí například budování bezpečnostních složek spřátelené země. Přesně to platí pro dnešní Afghánistán, kde Česko na pozvání afghánské vlády pomáhá s výcvikem tamní policie a armády. Vojáci z Prostějova mají za sebou několik zahraničních misí včetně úderných akcí, výcviku afghánských bezpečnostních sil a také ostrahy české ambasády v Kábulu. Jaké horké chvilky zažil jejich velitel? „Je nepříjemné, když máte venku lidi, pod kterými něco bouchne. Vy v tu chvíli nemůžete zasáhnout a pomoci jim. Nevíte totiž, nakolik do toho zasahovat, abyste jim nepřekážel,“ přibližuje svou zkušenost podplukovník Řehka, který se sám účastnil mise v Kosovu a v roce 2004 byl zástupcem velitele kontingentu speciálních sil nasazeného v Afghánistánu a do země se ještě dvakrát vrátil na práci v mezinárodním velitelství.

O štěstí Během bojů v Afghánistánu se v této hornaté zemi vystřídalo mnoho Čechů a Moravanů ze skupiny speciálních sil. Ztráty na životech v boji se jim však v minulosti naštěstí vyhýbaly. Podplukovník Řehka si však vzpomíná na momenty, kdy se patrola s jeho muži dostala do nepřátelské střelby a vedle jednoho vojáka dopadla raketa. Výbuch a následná tlaková vlna příslušníka speciálních sil srazila k zemi a střepiny mu způsobily řadu nepříjemných ran, i když se nakonec vše odehrálo bez vážnějších poranění. „Jsem přesvědčen, že naši kluci jsou špičkově připraveni, vycvičeni a mají kvalitní zpravodajské informace. Díky tomu přežívají. Ale vždy je to kombinováno se štěstím,“ klepe na dřevo svého velitelského stolu. Speciálové pečlivě vyhodnocují informace, pozorují okolí a dokážou si všimnout i toho, že si dvě afghánské děti nehrají v určitém místě jako obvykle nebo že lidé zavírají okenice, když jsou jindy otevřené. To jsou podle Řehky věci, které „Prostějovákům“ zachraňují život. Každý voják nasazený v misi musí znát takzvaná pravidla nasazení. Ta specifikují, kdy můžete vzít zajatce, jak dlouho ho můžete zadržovat, kam ho smíte transportovat, jestli to můžete udělat sám, nebo kdy u toho musí asistovat místní policista. Vojákovi také přesně stanoví, za jakých okolností může použít smrtící sílu. Tato pravidla musejí speciální síly ovládat dokonale. Při výcviku se proto rozehrávají modelové situace. Jak se zachovat, když na jednotku pálí nepřítel z domu, ale nikdo není vidět? Nebo když na speciály kdosi zaútočí zpoza kopce, zda tam mohou navést nepřímou střelbu minomety? Konkrétní pravidla nasazení (anglicky Rules of Engagement, ROE’s – pozn. red.), jež jsou nedílnou součástí rozkazu, kdykoliv se vyjíždí na operaci, vám ale nikdo neřekne. Jde totiž o tajný dokument. A má to dobré důvody. „Nepřítel by si mohl zjistit, kdy bychom mohli v reálné situaci váhat, jestli použít smrtící sílu,“ vysvětluje podplukovník. Pokud poruší vojáci zákon, budou se z toho také zodpovídat před soudem. „To, že se mi zdá, že mě může zabít například pasák koz, mě neopravňuje k tomu, abych ho zastřelil,“ říká. Připouští však, že každý národ si k mezinárodně platným standardům pro použití síly dodává vlastní výhrady a omezení. V konečném důsledku však podle Řehky všichni podléhají nějaké jurisdikci. „Když jdu do operace, tak už znám operační plán, který je v souladu s mandátem daným usnesením vlády a Parlamentu. Jeho součástí jsou pravidla nasazení. Pokud v tom nemám jasno, tak se ptám. Mohu mít například problém, že s danými pravidly nemohu splnit úkol a žádám změnu. Nakonec mi nadřízený vždy řekne, co mohu udělat, a co ne,“ dodává.

Životnost bojovníka Za posledních několik let se v 601. skupině speciálních sil nastavil dobrý směr pro výchovu a rozvoj schopností vojáků. Podle Řehkova vyjádření je to díky úspěchům předchozích velitelů – generálporučíka Ondreje Páleníka, jenž odvelel první českou bojovou misi od druhé světové války, a brigádního generála Milana Kovandy. „Chtěl bych, aby naši lidi měli ještě lepší podmínky pro svou práci. Nezměním platy, to je mimo mou úroveň, ale mohu například ovlivnit, jaký materiál nakoupíme,“ naznačuje Řehka plány do budoucna. Chce se také soustředit na lidské zdroje, aby byl schopen nabídnout členům jednotky uplatnění po celou dobu kariéry. Někoho může začít zlobit zdraví. „Nechci, abychom lidi vyždímali, a pak je odkopli.“ Proto popisuje kariérní cyklus vojáků ve svém týmu, kdy po několika letech strávených v bojové jednotce může voják přestoupit k instruktorům a později se k bojovníkům vrátit. Zkušenosti a dovednosti nasbírané v bojích jsou natolik jedinečné, že je pro Řehku každý voják cenný. „Pokud mám zkušeného bojovníka, je moje snaha udržet ho u nás co nejdéle. Jsou to živé zkušenosti, ne nějaké kusovky, které byste za rok nahradil. Dříve se stávalo, že u 601. skupiny sloužili jednadvacetiletí vojáci. „To dnes vidíte zřídka. Naopak není výjimkou, že na ,bojovkách‘ slouží kluci, kterým je kolem 30 i 40 let,“ popisuje velitel obecným trend zvyšující se věkové hranice příslušníků speciálních sil.

Jméno: Jan Věk: 27 let Stav: svobodný Zařazení: zástupce velitele bojové skupiny, medik Útvar: 601. skupina speciálních sil v Prostějově

Jak se vyhnout riziku V druhém ročníku na vysoké vojenské škole ho oslovili „Prostějováci“. Dostal od nich nabídku stát se příslušníkem speciálních sil. Nejprve však musel projít náročným výběrovým řízením a kvalifikačním kurzem pro nováčky. Teprve potom se stal plnohodnotnou součástí bojové jednotky, která byla loni nasazena v operaci Trvalá svoboda v Afghánistánu. Kdy se dostal do skutečně ostré akce? Stalo se to při jednom z mnoha desítek, možná i stovek výjezdů, jež zažil během pětiměsíční služby v podhůří Hindúkuše. Šlo o léčku na příslušníky mise ISAF, kdy jeden z jejich terénních vozů najel na improvizované výbušné zařízení. Češi se v tu chvíli pohybovali nedaleko. Uslyšeli výbuch. Záhy se sami ocitli v nebezpečí. „Dostali jsme se do křížové palby. Útočníci na nás pálili z druhé i desáté hodiny, a to ve chvíli, kdy jsem se snažili objet výmol. Kolona stála v otevřené krajině,“ vypráví Jan. Tálibánci původně připravili past na koaliční vojáky, když ale zpozorovali české vojáky, napadli je také. „Kontakt trval deset minut. Dokázali jsme se z toho postupně prostřílet do místa, kde jsme byli o něco lépe krytí. Protivník se ocitl v nepříjemném postavení. Raději se pak stáhnul. Kluci, co prolamovali útok, hlásili, že pálí na cíle, čímž odpor slábl,“ pamatuje si Jan. Na české straně naštěstí nikdo zraněn nebyl. Jejich kolegové z ISAF však při výbuchu přišli o tři lidi. Dva další byli vážně zraněni, z čehož jeden zemřel později po převozu vrtulníkem záchranné služby. Ačkoli Jan předpokládá ztráty na straně Tálibánu, nebyl čas na ověřování. Primárním úkolem bylo pomoci napadeným vojákům, přivolat leteckou podporu a zničit nepojízdné auto. Celá akce zabrala několik hodin. Poskytovala se první pomoc, neboť výbuch způsobil vojákům popáleniny a došlo i k amputaci několika končetin. Spojenci posbírali raněné a stáhli se do bezpečnější pozice asi 300 metrů od výbuchu. Jako zdravotník skupiny pomáhal Jan zahraničnímu kolegovi při ošetřování popáleného kamaráda. Ten v momentu exploze seděl přímo nad místem výbuchu. Ve zdravotnickém zařízení později podlehl mnohočetným zraněním. „Celou dobu byl při vědomí. Nekřičel. Měl popáleniny dýchacího ústrojí, takže mu nebylo rozumět. Utěšoval jsem ho, aby zbytečně nemluvil a neztrácel tak energii,“ vzpomíná na smutné momenty. Po návratu na předsunutou základnu měl Jan na mysli pouze jediné – jestli to zraněný přežije a jestli udělal vše pro to, aby zraněný přežil alespoň transport. „Pokud si ale chcete získat u místních respekt a odvést kus práce, musíte vyjíždět i přes rizika,“ vysvětluje.

Pravidla válčení Scéna jak z akčního filmu: vesnice v horách, speciální komando vykopne dveře a vybíhá pátrat po hledaných osobách. To všechno Jan v Afghánistánu zažil. Bohužel bez příkras a kaskadérských efektů. Jak tedy vypadala syrová realita? „Máme na to zvláštní pravidla, jež určují, jak se v daném teritoriu vojáci smí chovat. Standardně jsou vydávána pro celou misi. Existují však zpřesnění pro jednotlivé operace.“ Pro tuto operaci bylo dáno, že první do obydlí chodí Afghánská národní armáda. „Je to jejich země a oni si musejí získat uznání.“ Při jedné větší operaci došlo i na vykopávání dveří. Odehrálo se to v rámci šestihodinové bitvy o vesnici ležící severně od základny. Koaliční jednotky obsadily část afghánských obydlí. Ve zbytku byl Tálibán. Boj probíhal na vzdálenost 300 metrů. Všichni měli speciální „pecky“ do uší, které tlumí hluk explozí a naopak zesilují lidské hlasy. Jsou určeny pro komunikaci vojáků přímo v boji. Češi byli rozděleni na tři skupiny. Jedna hlídala přístupové cesty k vesnici, aby je odtamtud nenapadl nepřítel. Skupina palebné podpory disponující kulomety kryla bojující Afghánce, Američany a Čechy. „Moje skupina prováděla domovní prohlídky a později naváděla na cíle letadla, aby se Američané mohli přesunout zpátky na základnu,“ vzpomíná Jan. Do mise se podle něj jezdí s tím, že na vás může číhat nebezpečí. Vojenský režim a prostředí však donutí nováčka příliš nepřemýšlet. „Spíše vymýšlíte, jak se těm rizikům vyhnout, abyste pak protivníkům dokázal co nejvíce znepříjemnit život,“ bilancuje.

Jméno: Martin Věk: 31 let Stav: ženatý Zařazení: velitel bojové skupiny Útvar: 601. skupina speciálních sil v Prostějově

Střílet umí i blbec Máte pocit, že příroda a armáda nejdou k sobě? Ne tak úplně. Martin vystudoval střední lesnickou školu a stal se z něj voják. Lásku k přírodě skloubil s prací u speciálních sil. Několikrát se otočil na misi v Afghánistánu, kde plnil úkoly průzkumného charakteru. Při převážně pěších patrolách vyhledával pozice nepřátel a hlásil situaci v oblastech, kde Češi působili. Na jeden incident dodnes vzpomíná velmi živě. Odehrálo se to při večerním výjezdu. Martin tehdy spěchal k napadané posádce Afghánské národní armády na kontrolním stanovišti nedaleko základny. Kolona vojenských vozů právě vyjížděla z vesnice, když se v nájezdu do druhé osady dostala do kontaktu s nepřítelem. „Využili otevřeného prostoru v polích nad řekou. Stříleli z vyvýšeného místa. Byli si dobře vědomi toho, že se na ně s vozidly přes řeku nedostaneme.“ Jedinou jejich nevýhodou bylo, že se nad krajinou rozprostřela hustá noc a útočníci tak přesně nevěděli, na co střílí. „Určitě je překvapilo, že naše odpověď přišla prakticky okamžitě a že jsme stříleli z těžkých zbraní.“ Po intenzivní přestřelce začal odpor slábnout. Po radiovém přijímači zazněl povel: „Odjezd!“ Rychlým rozjezdem se však zvířil prach a nebylo vidět ani na metr. Martin a jeho kolegové nemohli vyrazit. Hrozilo, že by někoho přejeli nebo ztratili. „Čekali jsme tam asi patnáct nebo dvacet vteřin. Stalé na nás pálili. Byla to věčnost,“ popisuje. Jakmile prach usedl, vyjeli za ostatními vozidly. Během toho nabrali jiného vojáka, který vypadl při rychlém nasedání z auta, jež jelo v koloně před nimi. Všichni nakonec vyvázli bez zranění a nebyly ani škody na vozidlech. „Tam jsme měli hodně štěstí. Ze 75metrové vzdálenosti tálibánci nic netrefili.“ Druhý den ráno se Martin vrátil na místo nočního přepadu. „Že něco vybojujete je hezká věc, ale klíčové jsou informace, na jejichž základě můžete sestavit pyramidu nepřítele, jakou používá taktiku a jaké zbraně,“ vysvětluje. Tálibánci se při střetech s koaličními jednotkami také učí. Zpočátku zkoušeli přepady v noci, avšak na základě zkušeností z boje se spojeneckými vojáky, již používali přístroje nočního vidění, přesunuli útoky na rozhraní večera a noci.

Boje beze zbraní Pro příslušníky speciálních sil zbraň není tím jediným prostředkem práce. „Když musíme střílet, tak neděláme, co bychom měli. Měli bychom správně někoho vycvičit a pak ho používat k boji,“ říká přesvědčeně Martin. V tomto typu válčiště je totiž hlavním úkolem spolupráce. Speciální síly, jež v Afghánistánu operují v malých počtech, na sebe musejí „nabalovat“ místní armádní a policejní jednotky. Snadněji tak vznikne větší bojová síla složená například z 25 speciálů a 50 Afghánců. „Každý v nás vidí válečníky, to je ale jen základ naší práce. Střílet totiž umí každý blbec. Je to intenzivní, musíte na to tvrdě dřít, ale jde o jednoduchou záležitost. Náročnější je získat si na svou stranu místní komunitu,“ upozorňuje Martin. Spousta lidí si také myslí, že boj je rychlá a horečná záležitost. Voják v bojové situaci však musí zachovat především klid, aby dokázal rychle najít řešení. „Tím, že si udržujete přehled, máte dost času na provedení dobrých, ale i špatných rozhodnutí. Výsledky ukáže až boj. Když něco urychlíte, dožene vás to jinde.“ Proto je podle Martina potřeba postupovat pomaleji, ale s rozvahou.

Jméno: Lada Kovářová Věk: 33 Stav: svobodná Zařazení: specialistka na civilně-vojenskou spolupráci Útvar: 4. brigáda rychlého nasazení v Žatci

Místo kostýmku uniforma Po vystudování managementu a marketingu nenašla adekvátní uplatnění v civilním životě. Hledala prý trochu sama sebe, a proto se nechala ke službě přemluvit svým bratrem, rovněž profesionálním vojákem. S novou prací se Ladě otevřela možnost vycestovat na misi do Kosova, Iráku a později i do Afghánistánu. V armádě, kde slouží osmým rokem, zažila už hodně. Viděla zblízka smrt kolegy v dalekém Fajzabádu. Dodnes hledá kompromis mezi kariérou profesionálky a soukromým životem. Při vzpomínce na důvody, jež ji přiměly obléci si místo slušivého kostýmku armádní stejnokroj, se jen pousměje a pokrčí rameny se slovy: „Já už vlastně ani přesně nevím.“

Nevyzpytatelné hory Vraceli se po třech dnech strávených venku z obhlídky školy, kterou Češi pomáhali stavět. Stokilometrovou vzdálenost v hornaté afghánské provincii Badachšán překonávali zpět do Fajzabádu dlouhé hodiny. Mírně poprchávalo. Mezi vojáky panovala euforie, že už jsou blízko mateřské základny. Najednou se však jedno z vozidel ztratilo, neboť se pod ním urval kus cesty. Kolona se k místu sesuvu vrátila a volala o technickou pomoc s vyprošťováním havarovaného auta. Nikomu z vojáků se při pádu naštěstí nic nestalo, musel se jen vynést veškerý náklad. „Kluci byli trochu v šoku, ale jinak v pořádku. Tahali jsme z auta zbraně a vysílačky. Telefonovala jsem akorát se základnou, když se z ničeho nic přihnala asi 20 metrů široká lavina kamenů. Byly to obrovské, několik tun vážící balvany. Hnaly se v bahně přes nás na zapadlý vůz,“ popisuje smrtelné nebezpečí Lada. Stihla od vozu uskočit a sesuv ji jen lehce zranil nohu. „Kolegové, kteří byli v autě a vytahovali z něj věci, to už nestihli.“ Jeden příslušník 43. výsadkového praporu z Chrudimi to nepřežil. Našli ho druhý den pod závalem suti a bahna. Druhého proud bahna vyplavil až do řeky, která byla na dně prudkého srázu. Čekal tam s mnohačetnými zraněními až do druhého dne, než se k němu dostala záchrana. Že nemůže pořádně chodit, si Lada uvědomila až o hodinu později, kdy si všichni mohli trochu oddechnout. „Strach si člověk uvědomil až v momentě, kdy jsme čekali na pomoc. Neustále pršelo, byla tma a my věděli, že se k nám kvůli počasí žádná pomoc nedostane. Najednou nevíte, jestli se odtamtud dostanete živí, jestli se s vámi znovu neurve cesta, jestli nepřijde další lavina z hor, jestli vás někdo nenastřelí,“ přiznává kapitánka Lada. „V jeden moment jsem si říkala pane bože, Alláhu, nebo kdo to tady má na starost, ať už přestane pršet.“ Na pomoc nakonec vojáci čekali šestnáct hodin. Všichni se shodují, že takový typ nebezpečí nečekal vůbec nikdo, což se projevilo i na vysokém počtu afghánských obětí. Sesuvy jsou sice v Badachšánu časté, avšak takto masivní lavinu, která vymazala z mapy několik vesnic, nikdo nepamatoval. „Strach se neprojevuje panickou hrůzou, že byste například nemohli sednout do vozu a vyjet ze základny. Spíše je to takový respekt, neustálé očekávání toho, co by se všechno mohlo semlít,“ vysvětluje Lada. Zároveň ale dodává, že pokud by přišla nabídka, vycestovala by do Afghánistánu znovu.

Sňatek s armádou „V momentě, kdy kluci na vlastní oči viděli, že mohou zemřít, začali mnohem více řešit rodinu. Uvědomili si totiž, že s někým žijí deset let na hromádce, a kdyby se jim venku něco stalo, nechali by partnerku bez prostředků,“ přibližuje úvahy vojáků o soukromém životě Lada Kovářová. Skloubit práci pro 4. brigádu rychlého nasazení a rodinu je náročné. Vojáci tráví měsíce na cvičeních odloučeni od rodin. „Někdo to po čase vzdá. Jiní u brigády zůstávají právě s vidinou toho, že po letech dřiny přijde příležitost vycestovat na misi a využít nabyté dovednosti. Asi jsem to překombinovala. Nevěřila jsem kolegům, když mi říkali, že jsem workholik, což vyžaduje velikou míru tolerance hlavně ze strany partnera. Můj současný partner je také voják se zkušenostmi z misí. Myslela jsem si, že to bude jednoduše fungovat. Pracovní vypětí z obou stran se však na našem vztahu podepsalo,“ přiznává Lada a tvrdí, že se s armádou nikdy „nevdá“. Nechce obětovat rodinu kvůli záchraně Afghánistánu. Vnímá však tak trochu nefér rozdíl mezi muži a ženami ve službě vlasti. „Když se chlap rozhodne, že si založí rodinu a vezme si tolerantní manželku, která bude zvládat půlroční odloučení, mohou spolu žít. Pro ženu–vojákyně to však znamená zásadní změnu. Musí často volit mezi kariérou a soukromím,“ říká kapitánka, která píše doktorandskou práci na téma „využívání finančních prostředků na nebojové činnosti“ na Univerzitě obrany v Brně.

Jméno: J. V. Věk: 31 let Specializace: pyrotechnik Stav: ženatý Útvar: 151. ženijní prapor Bechyně

Jak přeříznout bombu Podmínky pro to stát se vojenským pyrotechnikem nevypadají nijak děsivě. „Stačí“ projít zdravotními testy, získat maturitu a dovršit 21 let. Pak přichází vojenský výcvik a specializované dvouměsíční školení. Teprve po pěti letech studia a praxe však můžete pomýšlet na nejtěžší disciplínu – zacházení s improvizovanými výbušnými zařízeními. Pyrotechnik Honza vystudoval v civilu střední elektrotechnickou školu a v armádě původně působil jako průzkumník. Až po návratu z mise na Balkáně se dostal k pyrotechnikům. Byl přiřazen k týmu na likvidaci výbušných systémů, známějším pod zkratkou EOD (Explosive Ordnance Disposal – pozn. red.). Nejvíce se zapotil na misi v Afghánistánu, kde musel zlikvidovat půltunovou pumu.

Ruční práce po afghánsku Během služby v Afghánistánu plnil úkoly spojené s odminováním letiště v hlavním městě Kábulu. „Na letišti bylo obrovské množství nevybuchlé munice. Nedá se ani říci, že toho bylo hodně. Bylo toho tam strašně moc. Za deset let koaliční síly zlikvidovaly desítky tun munice.“ O nepříjemné zpestření se postarala sovětská armáda, boje mezi mudžáhedíny i koaliční bombardování. „Reagovali jsme až na to, co našli odminovači. Ti dostali od operační kanceláře přidělený sektor, ale sami objevené zařízení zneškodnit nemohli.“ Destrukce munice a vojenského materiálu byla o to těžší, že se jednalo o letiště v běžném provozu. Pokud se nedalo výbušné zařízení odstranit přímo v areálu, vozilo se na několik kilometrů vzdálené centrální demoliční místo. Když byly znatelné stopy koroze nebo hrozilo mechanické poškození, tak se přikročilo k likvidaci na místě. „Sověti měli na letišti dvojitý minový plot o šířce šesti až osmi metrů. V něm položili hned několik řad protipěchotních min v délce 30 kilometrů. V zemi ležely desetitisíce min, které jsme museli zničit přímo v areálu letiště.“ Na velitelství kvůli tomu vznikla specializovaná buňka, jež získávala mapy a další důležité informace. Deminéři pro svou práci využívali nejčerstvější snímky ze satelitních družic. Měli dokonce možnost nahlédnout do map z osmdesátých let, kdy do země vtrhli Sověti. Se zaujetím Honza vzpomíná na mapy zakreslené rukou. Ty prý byly velmi přesné. „Když jsme narazili na nebezpečný sektor o rozloze několika stovek metrů čtverečních v kopcovité krajině plné prasklin a často nejrůznějších propadlin, nebylo výjimkou nasazení bojových vrtulníků. Ty pro nás natáčeli prostor ze vzduchu,“ vysvětluje.

Smrt na 1500 metrů Nejnáročnějším úkolem, který Honza na letišti v Kábulu plnil, byla likvidace půltunové letecké pumy, z níž nebylo možné – vzhledem k vysoké míře zrezivění – odejmout zapalovač. Naplánování a provedení akce zabralo dva týdny a bylo do ni zapojeno několik desítek týmů. Vzhledem k riziku výbuchu a umístění pumy ve vzdálenosti čtyř set metrů od jediného skladu pohonných hmot využívaného pro veškerou leteckou přepravu NATO, rozhodoval o načasování akce sám velitel mise ISAF. Po konzultacích s pyrotechniky z Kanady a Německa se přistoupilo ke zneškodnění pumy oddělením zapalovače od nálože. Jen pro představu: střepiny letecké pumy při detonaci mohou dolétnout až do vzdálenosti 1500 metrů. Proto bylo nutné celé místo náležitě zabezpečit a vybudovat ochranné valy. To pro případ, že by došlo při zneškodňování k výbuchu. Velikou neplechu mohla nadělat také vlna otřesu, která narušuje statiku budov. Po pečlivé přípravě byla nakonec puma kontrolovaným výbuchem doslova rozříznuta na dvě části. Rozbuška se oddělila od zbytku nálože, jež byla odvezena k bezpečné likvidaci. „K proříznutí obalu pumy se použila takzvaná katana. Jde v podstatě o zařízení určené k přesně řízené explozi. Rychlost čela detonační vlny přesahuje 7000 metrů za sekundu. Výbuch směřoval do tenkého místa bomby, a to ze dvou stran, což zafungovalo podobně jako řez žiletkou,“ popsal Honza dvacetiminutový zásah. Z obavy před zbloudilou střepinou, která mohla způsobit požár nedalekého skladu pohonných látek, hasiči nastříkali na vaky s naftou dvaceticentimetrovou vrstvu pěny, jejíž životnost byla právě dvacet minut. Kvůli nebezpečí výbuchu musela do vzduchu také všechna letadla.

Recept na průšvih Vedle tří výjezdů do Afghánistánu má Honza za sebou i mise na Balkáně. Ze Střední Asie se naposledy vrátil letos na jaře. Několik měsíců se tam podílel na ochraně českého provinčního a rekonstrukčního týmu působícího v provincii Lógar. Často tam měl co dočinění s útoky improvizovanými výbušnými zařízeními, nechvalně proslulými jako IED (Improvised Explosive Devices). „Musíte si uvědomit podmínky, v nichž se útoky odehrávají. Přes den se teplota vzduchu v Afghánistánu pohybuje ve výšce dvou centimetru nad zemí mezi 79 až 80 stupni Celsia. V noci zase padá na nulu. To se promítá do techniky používané teroristy. Nemohou si dovolit nechat zařízení zakopané v zemi den nebo dva. Bylo by to náročné například na baterii,“ popisuje postupy nepřátel. Používají se proto jednoduché věci, které byly v zemi běžné i před padesáti lety. „Teroristé se převlékají za stavební dělníky, aby nebylo nikomu nápadné, proč kopají na cestě nebo v blízkosti vodovodní propusti. Snaží se zabudovat výbušninu do konstrukce silnice a vyvést z ní iniciační drátek.“ Nejnebezpečnější je komplexní útok. V takovém případě zpravidla jedno z vozidel jedoucí v koloně najede na IED, a následně se stane terčem ozbrojeného přepadu. I v takové situaci se Honza ocitl. Byl tehdy ve funkci zástupce velitelky amerického EOD. „Přestřelka netrvala déle než osm minut. Opětovali jsme palbu, abychom zahnali nepřítele. Následně jsme ohledávali místo, jestli tam není další IED, připravovali se na odtažení poškozeného vozidla a poskytli první pomoc zraněnému. Každý plnil svůj úkol.“ Obavy? Ty Honza při zneškodňování necítil. Podle něj totiž vždy záleží na tom, jak dobře je člověk připraven. Větší nebezpečí podle jeho slov na člověka číhá, když v Praze přechází ulici.

Jméno: Ondřej Piskač Věk: 27 let Stav: ženatý Zařazení: lékař ve specializační přípravě Útvar: Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany Stáž: Ústřední vojenská nemocnice v Praze

Uvítání rakvemi Stát se vojenským doktorem Ondřejovi přišlo jako dobrý nápad a zajímavá výzva. Armádní lékaři mají ve srovnání s kolegy z civilu rovněž slušnější mzdu, což Ondřejovi pomohlo rychleji se osamostatnit a založit si vlastní rodinu. Neobešlo se to bez obětí. Pokud mladí medici nastoupí na Fakultu vojenského zdravotnictví v Hradci Králové, musejí armádě podepsat závazk, že z ní po dobu následujících osmnácti let také neodejdou. Ondřej si po fakultě zvolil obor infekčního lékařství. Než se však stačil zaučit, otevřela se mu možnost poznat své povolání zblízka, a to v Afghánistánu. „Dostal jsem přes nadřízeného nabídku od náčelníka POŠ (posádková ošetřovna – pozn. red.) v Chrudimi. Chyběl mu doktor. Musel jsem se rozhodnout během jednoho dopoledne,“ říká. Radil se o tom pouze se svou tehdejší přítelkyní a dnešní manželkou. Ta je prý podobný „šílenec“ jako on.

Vteřina nepozornosti První, co Ondřej v Afghánistánu spatřil, byl písek a hory. Přistál na letišti v Bagrámu. Než se dostal na základnu Shank, kde se měl starat o české vojáky a členy provinčního rekonstrukčního týmu, jeho nervy poznaly první nával stresu. „Čekali jsme na vrtulníky, které právě přivážely ze Shanku rakve čtyř mrtvých Američanů. To jsem si říkal, že bych se nejraději vrátil. Když totiž jedete někam, odkud přiváží rakve, tak je to blbý,“ říká upřímně mladý lékař. Nemusel sice ošetřovat válečná zranění, ani se sám nedostal do bojové situace, během pětiměsíčního pobytu v Afghánistánu však na základnu spadlo čtrnáct raket. „Tím, že to odstřelují z oslíků, tak toho tálibánci naštěstí mnoho netrefí. Po prvním měsíci si člověk zvyknul, že tam něco pořád práská,“ vzpomíná dnes s humorem. A zákroky, k nimž se dostal? Většinou to byla drobná zranění způsobená nešikovností vojáků. Jednomu Američanovi například při cvičení omylem vybuchl kouřový granát v ruce. Ondřej byl poblíž. „Vyběhl jsem ven, na pravé ruce amerického vojáka viděl viset téměř odtržený palec. Měl také četné zlomeniny ostatních prstů a tržné rány měkkých tkání dlaně. Zkontroloval jsem mu krvácení a ruku zatáhl. Mezi tím dorazili vojáci s nosítky. Okamžitě jsme ho odnesli do blízké americké ošetřovny, kde mu zranění propláchli, dali do sádrové dlahy a převezli vojáka na Bagrám.“ Vedle drobných chirurgických zákroků Ondřej nejčastěji řešil ortopedické potíže českých vojáků. „Budete se divit, ale vojáky nejvíc bolí záda a trpí různými alergickými potížemi. Jsou z republiky hodně zdevastovaní z výcviku, kde chodí s těžkými bágly. Pak přijedou do Afghánistánu, a tam musí v těžkých podmínkách nosit ještě větší zátěž.“ Co byla prvotní motivace jet do Afghánistánu? Dobrodružství a peníze, říká střízlivě Ondřej Piskač. Kolik si tedy vydělá mladý doktor na zahraniční misi? „Je to hodně tisíc. Za pět měsíců jsem si vydělal tolik, kolik v Česku našetřím leda za dlouhé desetiletí,“ dodává mladý lékař, jehož měsíční mzda se pohybovala okolo šesti tisíc dolarů. Ostatně platově jsou na tom vojenští doktoři ve srovnání s civilním zdravotnictvím mnohem lépe. Obvykle mají dvojnásobnou mzdu. „Je to dáno také příspěvkem na bydlení, který u nás tvoří třetinu platu,“ připomíná Ondřej. Čtenáři jistě vytane na mysli, zda je válečná medicína něčím výjimečná nebo zda posouvá hranice lékařského poznání dopředu. Ondřej s odpovědí neváhá. „Určitě se hodí tyto zkušenosti. Když se ošetřují střelná zranění, jako byla ta na Slovensku (po útoku šíleného střelce se samopalem z letošního září v Bratislavě – pozn. red.) a v nemocnici není doktor, který by s tím měl zkušenosti, tak je to trochu sázka do loterie. Nevíte, jestli to dělají dobře. Kdyby tam byl doktor z polní nemocnice, jenž tento typ zranění už někdy viděl a ví, jak se chová a jaká musí podat antibiotika, je to ku prospěchu pacienta.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče