Boj začíná

26. června 2008, 15:59 - Karel Zaoral
26. června 2008, 15:59

---------

(perex) ===== Bitva o polostátní automobilku Volkswagen v bodech

:
- Německá vláda schválila pod tlakem Evropského soudního dvora revidovanou verzi téměř padesát let starého zákona o Volkswagenu. - Ten automobilku chrání před nepřátelským převzetím - zachovává dolnosaské vládě blokační minoritu podílu ve výši 20,1 procenta. - Evropský soudní dvůr revidovanou verzi odmítnul, protože zákon v dané podobě stále brání volnému pohybu kapitálu. - Německo bude muset tento zákon velice pravděpodobně zrušit.

Tahanice bohatého s bohatším o to, kdo bude určovat složení správní rady, tak by se dal tento spor bagatelizovat. Jenže v jeho pozadí se skrývá mnohem hlubší motiv, který by v důsledcích mohl ovlivnit podobu celé Evropy. Tím motivem je prolomení tradičních ochranářských tendencí vlád ke svým národním šampionům.
Spory Arceloru s Mittalem, koncernu E.ON se španělskou Endessou, fúze Gaz de France se společností Suez proti italskému Enelu a mnoho dalších větších či menších potyček v rámci Evropy před třemi lety provázely novou velkou vlnu podnikových fúzí a odhalily do té doby vcelku všední a běžné ochranářské praktiky týkající se velkých státních či polostátních podniků v Evropě. V té době byla běžná praxe, která často trvá dodnes, že stát podobně jako v případě Volkswagenu mohl nějakým způsobem efektivně a kdykoliv zabránit vstupu nechtěného investora. A že to zcela zásadně odporuje volnému pohybu kapitálu, jednomu ze čtyř pilířů, na nichž stojí sama existence Evropské unie? Kde nebylo žalobce, nebylo ani soudce. Jenže právě to se může nyní změnit.
Evropský soudní dvůr se vší pravděpodobností potvrdí své předchozí rozhodnutí a nařídí Němcům zákon o VW definitivně změnit tak, aby zmíněná osmdesátiprocentní podmínka z textu vypadla. Tím se pro velice bohaté Porsche stane koncern naprosto bezbranným a menší automobilka jej bez milosti pozře. Otázka je jasná: vzniká precedens? „Nemyslím si, že by tento rozsudek byl nějak zásadně precedentní, v obecné rovině ale částečně oslabuje pozici vlád,“ říká Pavel Smutný, společník advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný a spol. Jestliže ovšem nejde hovořit o striktním právním významu rozsudku pro další spory, lze to zcela jistě v rovině byznysu a obecného povědomí. Dalo by se to shrnout větou: „Jednou už to šlo.“ „Skutečnost, že se nějaké firmě podařilo nepřátelsky převzít státem chráněného šampiona, má určitě svůj význam. Lze tvrdit, že to dodá odvahu jiným zájemcům o jiné firmy. Podobných sporů bude přibývat,“ rozvádí myšlenku Smutný.
V konkrétním případě Volkswagenu a Porsche vlastně o nic podstatného nejde, akviziční kapitál je stále evropský a strategický význam Volkswagenu pro Dolní Sasko reprezentuje hlavně snaha udržet si politický vliv na počet pracovních míst. Jenže u jiných podniků v rámci Evropy už potenciální rizika existují.

PENÍZE ČÍHAJÍ ZA HRANICÍ

Ve stejném duchu, jako rozhodl Evropský soudní dvůr, není možné rozlišovat, čí kapitál to po Evropě vlastně plyne. Je například Mittal Steel evropskou společností, když její majitel sídlí v Londýně a má britské občanství? Asi ano. Jde však sledovat, z jakých mimoevropských obchodů do unie prostřednictvím jeho firem proudí peníze a jaké závazky protihodnot tyto finance obnášejí? Téměř s jistotou lze tvrdit, že ne, rozhodně ne legálně za standardních podmínek, kdy firmu nevyšetřuje třeba Interpol nebo policie některé ze členských zemí. A to je Mittal Steel vysoce transparentní a standardní firma. Přitom ihned za hranicemi Evropy čeká na svou investiční příležitost extrémní množství peněz. Dosud pouze vyčkávalo, protože ochrana státních šampionů se zdála být pevná, stejně jako status quo, nad nímž si bruselští byrokraté donedávna zakrývali oči, aby brzdy volného pohybu kapitálu neviděli. Nařízením Evropského soudního dvora zrušit zákon o Volkswagenu se však potenciálně mohou velice dramaticky změnit pravidla hry.

KDO SE HRNE DO EVROPY

Vše by se dalo shrnout do pojmu „suverénní fondy“. To jsou nejčastěji státy vlastněné společnosti, které spravují peníze, jež ten který stát získal hlavně z prodeje surovin typu ropy nebo zemního plynu. Ovšem není to pravidlem, jak lze vidět třeba na příkladu Číny, jež své fondy zásobuje kapitálem, jehož původ leží v mohutném ekonomickém růstu země. Celková hodnota finančních prostředků, jimiž tyto fondy disponují, je odhadována na 1700 miliard eur. Původ těchto fondů, ať už ropných či jiných, mají na svědomí mezinárodní instituce jako Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Mezinárodní měnový fond a Světová banka: dlouhodobě doporučovaly jejich vznik všude tam, kde státy získávaly prostředky, u nichž bylo zřejmé, že jejich příliv skončí například vyčerpáním ložisek. Smysl fondů je jasný – jejich cílem je snížit závislost ekonomiky takové země na surovinách na minimum, aby se předešlo šoku z jejich vyčerpání, tedy v ideálním případě, za nějž je možné považovat Norsko, zemi s perfektně fungující demokracií. Jenže u zbytku těchto mocných finančních institucí existují o demokratické bázi jejich domovských zemí pochybnosti. K nám nejbližší je Rusko za časů novodobého cara Vladimira Putina. Jedna švédská studie uvádí, že od roku 1991 pouze jedenáct z pětapadesáti případů přerušení dodávek nebo hrozeb přerušení dodávek ropy či zemního plynu ze strany Ruska nemělo politický podtext. Pro zaujetí zdravého postoje k Rusku pomůže také informace o tom, že státní energetické giganty jako Gazprom nebo Rosněfť si s oporou v zákoně z Putinovy legislativní dílny mohou vydržovat třeba i vlastní početné armády. „Rusko přitom patří mezi ekonomiky, jež dobře známe. Oni mají suroviny, my zase technologie. Je to téměř ideální manželství. Ostatní varianty jsou daleko horší a na rozdíl od Ruska naprosto nepředvídatelné,“ glosuje Smutný. Například Čína poslední dobou skupuje Afriku od Maroka po Jihoafrickou republiku a po Evropě pokukuje také. Mají-li němečtí průmyslníci strach z čínského kapitálu v německých bankách, mají ho zcela oprávněně. Tamní banky totiž často drží zajímavé podíly v hi-tech průmyslu a od tohoto bodu je k plynulému a nezadržitelnému transferu německých technologií do „Říše středu“ jen malinký kousíček. Ropné peníze z Blízkého a Středního východu zase nesou rizika spjatá s islamizací evropského byznysu i společnosti. O demokracii se v ropných zemích vesměs nedá hovořit, a pokud někde vládne autoritativním způsobem malá skupinka extrémně bohatých lidí, momentálně lehce nakloněná Západu, kdo zaručí, že nově nastoupivší generace nebude mít na věc jiný názor? Rizika jsou přitom značná. Zatímco běžný investor, jenž utratí za vstup do vyhlédnuté firmy často velice objemný balík peněz, má největší zájem na prosperitě koupené firmy kvůli návratnosti investice, suverénní fondy, které se nemusejí zodpovídat akcionářům, si mohou počínat libovolně. Například zcela klidně odeslat veškeré know-how zakoupené technologické nebo zbrojařské firmy rovnou na e-mailovou schránku svého premiéra. Kam se potom poděje draze zaplacený technologický náskok Západu je nabíledni. Tragikomický rozměr celému problému dodává fakt, že peníze, jimiž budou suverénní fondy platit své nákupy politického, vojenského a ekonomického vlivu v Evropě, jsme jim poslali my Evropané sami platbou za dodávané suroviny.

SNADNÁ OBRANA NEEXISTUJE

Tento kapitál čeká na šanci ovládnout strategické podniky v Evropě i ve Spojených státech. Zatímco Američané se s pokusem Arabů ovládnout některé přístavy, a tím i strategické vstupy do země, poměrně rázně vypořádali, Evropa to bude mít podstatně těžší. Všechny praktikované způsoby ochrany před nepřátelským převzetím lze totiž napadnout jako překážky volnému pohybu kapitálu. Nejčastěji lze hovořit o ochraně zlatou akcií, která omezuje hlasovací práva, či o ochraně speciálním zákonem. Prakticky jediným způsobem, jak je možné nějakou společnost zcela zajistit proti nepřátelskému převzetí, je výkup volných akcií a vytěsnění menšinových akcionářů. Vzhledem k velikosti tržních kapitalizací například národních energetických gigantů typu ČEZ či francouzské EDF jde o možnost spíše teoretickou (viz Metody ochrany). V případě ochranářských zákonů je možností ještě méně. Německý přístup k VW zklamal a například francouzská metoda ochrany automobilky Renault je vysoce zpochybnitelná. Spočívá v zákonu o právní regulaci akvizic. V případě převzetí francouzské akciové společnosti musí kupující podat také nabídku na odkup všech filiálek firmy, které jsou kotované na burze. Zájemce o Renault, jehož cena je mírně přes dvacet miliard eur, by musel podat nabídku také na odkup Nissanu, v níž Renault drží téměř poloviční podíl. Celá tato legrace by pak nestála dvacet miliard eur, nýbrž více než šedesát miliard. Že jde o záměrné bránění vstupu nežádoucího investora, je jasné.
Může si tedy Evropa dovolit zcela liberalizovat svůj trh a umožnit přístup komukoliv, nebo by své strategické „rodinné stříbro“ měla dovolit národním státům úzkostlivě střežit? „Čím déle o tom přemýšlím, tím více si nejsem jistý, ke které variantě se přiklonit. Obě mají své pro a proti reprezentované velice silnými argumenty. Ač jsem jinak zastánce liberálních principů, zde bych možná po nějaké regulaci sáhnul,“ kroutí hlavou Martin Jahn, šéf Volkswagenu v Rusku. Ani on však neví, jak by taková regulace měla vypadat. „Můžete původ kapitálu ohlídat tisícem nějakých způsobů, ale ani jeden nezaručí, že svou investici akvizitor obratem nepřeprodá,“ tvrdí Jahn. Určitý způsob by však existovat mohl. „Praxe se v řešení podobných problémů potýká se dvěma principy. Na jedné straně je liberální trh a na druhé zase ochrana spotřebitele. Ta je v Evropě typicky velice silná, stojí na ní evropský model sociálního státu. Případy, jako je VW a podobné, by mohly být posuzovány jako výjimky z pravidla liberalizace, které se sice aplikuje zásadně, nikoliv však výlučně. Laicky řečeno, princip ochrany spotřebitele by přebil princip liberálního trhu,“ tvrdí advokát Smutný. Vznikne prý určitý status quo, dle nějž budou tímto způsobem národní státy chránit své strategické podniky před rizikovým kapitálem, aniž by bylo porušeno právo. V daném příkladu však vyhání čert ďábla, protože obsah tohoto vybalancovaného postavení členských zemí a Bruselu se může často měnit. A také z principu zakládá možnost existence nerovného přístupu Evropské unie k různým zemím dle aktuální politické situace. Názor bruselské byrokracie se ovšem - vcelku příznačně - nedal zjistit. České zastoupení nereagovalo na zaslané otázky ani na další urgence. Pokusme se věřit tomu, že tou dobou zaníceně hájilo důležitější národní zájmy.

BOX: Některé metody ochrany proti nepřátelskému převzetí
kategorie: ZNESNADNĚNÍ PODMÍNEK KOUPĚ Jonestownská obrana (Jonestown Defence) – záměrné vytvoření situace, která ohrožuje existenci cílové firmy. Nefunguje Otrávené pilulky (Poison Pills) – snížení nájezdníkem získaného procenta akcií emisí nových, které mají možnost koupit pouze původní akcionáři. Funguje
kategorie: POMOC TŘETÍ STRANY Rodinné stříbro (Crown Jewel) Cílová společnost prodá nejatraktivnější část své firmy třetí straně nebo ji vyčlení jako samostatnou organizační právní jednotku. Funguje
Přítel (White Squire) Třetí strana nakoupí minoritní podíl akcií cílové společnosti tak, aby dohromady disponovali potřebnou výší podílu. Nemusí fungovat Bílý rytíř (White Knight)/ spřátelený prodej Strategie, dle níž si bránící se podnik sám najde přijatelnějšího akvizitora, který svou nabídkou nájezdníka přebije. Nemusí fungovat
kategorie: VLASTNÍ AKTIVNÍ OBRANA Odpuzovač žraloků - Opatření ve stanovách společnosti brání převzetí, například postupným volením správních orgánů, požadavkem větší nadpoloviční většiny při schvalování fúze, či povinnost, aby přejímající zaplatil stejnou cenu za všechny vykupované akcie. Nemusí fungovat
Zadlužený výkup - Výkup veřejně obchodovaných akcií společnosti managementem, část koupě je financována třetí stranou. Veřejné obchodování akcií končí. Extrémně drahá varianta. Funguje Vinkulace akcií - nutný souhlas firmy k prodeji jejich akcií držiteli. Odporuje volnému pohybu kapitálu. Nefunguje

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče