Bohumil Doležal: Co jsme to vlastně oslavovali?

11. května 2015, 07:03 - Bohumil Doležal
11. května 2015, 07:03

Oslavy „Dne vítězství“ mají u nás pokaždé zvláštní povahu. A tentokrát to bylo ještě výraznější. Za „totáče“ znamenalo toto výročí zhmotnění sloganu „Se Sovětským svazem (jak si tehdy tajnosnubně říkalo Rusko) na věčné časy a nikdy jinak“. Tedy to, že v rozděleném světě stojíme k vlastní škodě na špatné straně a lepší to už nikdy nebude. Zároveň je to pořád osvobození a basta. Revoluce národní a demokratická přerostla v revoluci socialistickou.

Po listopadu 1989 se čím dál tím víc hlásila ke slovu potřeba přehlušit dutou parádou otázky: Jak to vlastně bylo? Není třeba na naší minulosti tu a tam něco znovu promyslet? Heslo znělo po putinovsku: Zabraňme přepisování dějin, tedy svobodnému přemýšlení o tom, co bylo.

Letos je to vše ještě umocněno kulatým výročím, ruským pokusem o „revizi výsledků studené války“, dále ruským motorkářským markýrováním znovudobytí střední Evropy a konečně Zemanovou servilní poutí do Moskvy.

Přitom nejde o moc jiného než o snahu zakrýt to, co události druhé světové války znamenaly. Západním mocnostem roku 1941 nezbylo než spojit se proti Hitlerovi se Stalinovou zaostalou despocií. Spojenectví bylo logické, Hitler Rusko zákeřně přepadl a pokoušel se je zničit. Bylo to pragmatické spojenectví dílčích zájmů, ne spojenectví idejí a zásad. A mnoho lidí u nás ani na Západě si té křehkosti a dočasnosti nebylo plně vědomo.

Porážka Německa a jeho spojenců pro nás proto sice znamenala konec smrtelného nebezpečí, ale zároveň umožnila Stalinovi, aby ke svému impériu přičlenil velká území ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě. Včetně ČSR. O suverenitu jsme přišli hned, o svobodu a demokracii o fous později. Zkrátka a dobře, není dvakrát co slavit.

Pojetí vlastních dějin

Státní svátky poskytují vždy chtě nechtě jakési pojetí vlastních dějin. Nebo si z nich člověk, jako u nás, může alespoň to podstatné vybrat. Já si vybírám (v pořadí proti proudu času): vznik našeho současného státu, znovuzískání suverenity, svobody a demokracie v listopadu 1989, obnovu české státnosti v roce 1918 a vznik politického českého národa, což vzpomínáme v Den české státnosti 28. září. To je pro mne naše Česká republika.

Je zjevné, že 8. či 9. květen se do této řady nehodí. Jistě, je to významný den, kdy se sluší uctít památku všech obětí nacistického teroru i těch, kteří v dobré víře obětovali životy za jeho porážku. Toť vše.

V posledních pětadvaceti letech jsme si vybudovali základy demokratického státu a základy státní suverenity, opřené o spojenecké svazky. Ta demokracie měla řadu chyb. Pak jsme uvěřili pitomým řečem o tom, že nám pětadvacet let vládli politici, co nemakali a kradli, a demokracii jsme si důkladně pobourali. Budeme ji muset zase dát do pořádku. Aby to šlo, musíme rozumět sobě samým, svým dějinám. A tedy i tomu, co pro nás znamenal a znamená 8. a 9. květen.

Autor je politolog


Čtěte také:

Moskevská přehlídka: Putin se vyslovil pro nový bezpečnostní systém

Zeman v Moskvě uctil památku sovětských vojáků

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče