Bohatým hrozí život v oplocených ghettech

04. června 2007, 00:00 - FILIP ČERNOCH, PETR KUČERA
04. června 2007, 00:00

EUROPOSLANEC ZA ČSSD RICHARD FALBR: „Propast mezi bohatými a chudými se zvyšuje. V Jižní Americe si kvůli tomu ani bohatí lidé nemůžou normálně užívat svého majetku,“ varuje bývalý šéf tuzemských odborů a současný europoslanec Richard Falbr. Proto trvá na solidaritě s chudšími a existenci silné střední třídy.

EUROPOSLANEC ZA ČSSD RICHARD FALBR:

„Propast mezi bohatými a chudými se zvyšuje. V Jižní Americe si kvůli tomu ani bohatí lidé nemůžou normálně užívat svého majetku,“ varuje bývalý šéf tuzemských odborů a současný europoslanec Richard Falbr. Proto trvá na solidaritě s chudšími a existenci silné střední třídy.

V Evropském parlamentu jste se velmi zasazoval za otevření pracovních trhů pro občany nových zemí. Ve stejnou chvíli jste ale bojoval proti podobnému otevření hranic pro služby. Proč ten rozpor u principiálně stejných problémů? Ohledně volného pohybu osob jsem se dokonce pohádal s kolegy z europarlamentní frakce. Zejména Němci a Rakušané totiž tvrdě trvají na udržení všech těch přechodných období, která pracovní migraci zatím brání. Přestože je jasné, že ta jejich představa, že se všichni Češi zvednou a půjdou dělat do Německa nebo Rakouska, je úplně nesmyslná. Polovina z nás bydlí ve vlastních domech - už to je silné pouto. Navíc na rozdíl od Poláků, kterých je v cizině opravdu hodně, se Češi po skončení práce ve velké většině vrací domů. Byl jsem tedy pro volný pohyb pracovníků s tím, že naši lidé budou mít stejné a rovné podmínky u platů, zacházení nebo jistot, jako mají místní zaměstnanci. A zmíněný pohyb služeb? Proč odmítáte princip země původu, podle kterého by se mohl poskytovatel služby v zahraničí řídit právem domácí země? To by mu ušetřilo spoustu administrování i studování cizích zákonů. Když se podíváme, jaké předpisy platí u nás nebo třeba v Rumunsku či Bulharsku, nedivím se obavám z ohrožení rovného postavení pracovníků ve starších členských zemích. Ten princip by navíc umožnil vývoz dumpingové pracovní síly. A nejde jenom o mzdy, ale obecně o pracovní podmínky. Otázku možného dumpingu u poskytování služeb už přece dávno upravuje příslušná evropská směrnice, zaručující rovné podmínky cizinců i domácích pracovníků… To skutečně ano, nedávno se dokonce mluvilo i o její novelizaci. Jenže trpí častým neduhem unijní legislativy - prostě ji nikdo nedodržuje. Právě díky tomu potom vznikají podobné divoké návrhy jako vytvořit orgán podobný Europolu, který by na plnění té směrnice dohlížel. Skoro v každé zemi už ale existují inspekce práce, které mají na dodržování rovných podmínek dohlížet…

Jenže třeba nedávno mi říkal jeden španělský kolega, že v Madridu na stavbách pracuje tolik cizinců, že není možné to uhlídat. A tady právě reálně hrozí ten sociální dumping se všemi negativy, která jsou s tím spojena. Xenofobními projevy počínaje a útoky na cizí pracovníky konče. Samozřejmě, za deset dvacet let se to vyrovná, ale dnes by to zbytečně vyvolávalo velké napětí. 

O důvod víc celou otázku právně upravit… Je pravda, že kdo chce, ten si cestu najde. Pamatuji si, jak na počátku 90. let jezdili čeští pendleři pracovat do Německa a brali tam na tu dobu velmi slušné peníze. Pak proti tomu začalo německé ministerstvo práce podnikat rázné kroky - protože firmy začaly při kolektivním vyjednávání o mzdách vyhrožovat, že raději naberou levnější Čechy. Ministerstvo tedy práci Čechů ztížilo, ale pracovní místa pro Němce stejně neuchránilo: Výsledkem často bylo, že německé firmy se přesunuly na českou stranu hranice a tam dávaly pracovníkům daleko menší mzdy než předtím. Takže odboráři na Západě nejsou v boji proti takzvané delokalizaci příliš úspěšní? Nejen odbory, ale i tamní politiky, hlavně ve Francii, děsí představa, že se všechny firmy zvednou a přesunou třeba k nám. Přitom ale když si já v Česku pustím vodu z kohoutku, je francouzská, plyn zase německý. A nezbylo mi nic jiného, než se přizpůsobit. Nakonec - i když se některé firmy přesouvají do nových členských zemí, je to pořád v rámci Evropské unie. Daleko horší by přece byl přesun třeba do Číny. SOLIDARITA OCHRÁNÍ I BOHATÉ LIDI

Určitým dumpingem je také snižování daní v nových členských zemích.

Ano, i to ve starších členských zemích kritizují. Nově zvolený francouzský prezident Nicolas Sarkozy před volbami dokonce chtěl, aby země, které snižují daně a dělají vlastně daňový dumping, byly kráceny na unijních dotacích. Jsem zvědav, jestli to bude skutečně prosazovat. Ale chápu jej. Protože v řadě případů nové členské země platí z dotací právě to, co by jinak měly platit z vyšších daní. A jde to právě z peněz poplatníků v bohatších státech. Kdyby si snížily daně i tyto země, tak nevím, jestli by dosavadní přerozdělování, tedy systém dotací, vůbec mohl pokračovat.

Odbory přitom trvají na solidaritě bohatších s těmi chudšími. Jak se díváte na tuzemský návrh rovné daně?

Solidarita musí existovat, proto s rovnou daní nesouhlasím. Dám vám příklad z vlastní zkušenosti: Jako dítě jsem žil ve Venezuele. Do školy jsem chodil pěšky - rodiče nenapadlo, že by mne někdo cestou přepadl nebo unesl. Dneska, pokud jste bílý a lépe postavený, vůbec nemůžete jít po Caracasu pěšky. Když se chcete pojistit u pojišťovny, je podmínkou vlastní bodyguard. Obrovsky se tam zvýšila propast mezi bohatými a chudými -takže ani ti bohatí si nemohou užívat svého bohatství. Ta situace je prakticky v celé jižní Americe. Bohatší lidé, aby skutečně mohli užívat svého majetku a nemuseli žít v oplocených ghettech, se tedy musí solidárně podílet financování veřejných služeb, policie, sociálních podpor. Tedy budou mít vyšší daně. Musí existovat silná střední třída, aby se v tom státě dalo normálně žít. Teď to vypadá, jako že káži nějaké politické blbosti, ale já tomu fakt věřím.

Když ale budou nižší a hlavně jednodušší daně, firmy je prý ochotněji zaplatí. Nebudou se jim vyhýbat nebo přesouvat sídlo do jiných zemí. Ano, to je třeba argumentace Vlastimila Tlustého. Ale podívejte se na státy, kde jsou vysoké daně, například Dánsko, Švédsko, Finsko. Lidé tam nejen tolerují, ale snad i chtějí vysoké daně - mají za to silný stát. Když se podíváme na deset nejvíce konkurenceschopných zemí světa, tak tam najdeme severské země. Přestože mají vysoké daně, silné přerozdělování, silné odbory. Ale možná je to i tím, že v těch protestantských zemích jsou lidé poctivější. V Česku, když vyjde zákon, tak se hned hledají možnosti, jak ho obejít. Ale není to jen český problém, v mnoha případech to platí také o unijní legislativě. Mimochodem, proto má Británie takovou potíž s přijímáním unijních směrnic - protože tam jsou zvyklí, že když už se něco přijme, tak se to dodržuje. A co další stěžejní část tuzemské vládní reformy - zpřísnění sociálních dávek? Především si nemyslím, že by současné dávky byly tak přehnané, jak se říká. Systém, který na začátku 90. let vymyslel Jindřich Vodička, je nastaven dobře. Přestože jsme jej tehdy kritizovali a chtěli ještě víc peněz. Na dávky teď vydáváme 20 procent HDP, zatímco vyspělé státy Evropské unie kolem 29 procent. Ale určitě souhlasím s tím, že je třeba postupovat přísněji proti těm, kdo jsou označováni za „černé pasažery“. Jsem tedy proti snižování dávek, ale měly by je dostávat jen ti, kdo je skutečně potřebují. Máte kancelář v Mostě, jste předsedou tamní Hospodářské a sociální rady, tedy jakési tripartity. Podle reakcí z firem je tam sice na dávkách kolem dvaceti procent lidí, ale přesto často nelze najít zaměstnance… Ano, v Mostě skutečně není vidět, že by to bylo chudé město; s výjimkou Chanova. Lidé si na dávky zvykli. Například nová továrna Nemak tu stojí u obce, kde je vysoká nezaměstnanost. Ale lidé tam nejdou, protože si vydělávají načerno, nebo jsou se životem na dávkách relativně spokojeni, zvláště když jsou jen nepatrně nižší, než kolik by si vydělali každodenní prací. Jsem tedy pro takovou změnu, aby se aktivita vyplatila více než nyní. Takže se současným ministrem práce a sociálních věcí Pavlem Nečasem se v zásadě shodnete. Každopádně je Petr Nečas zdvořilý a slušný člověk. Jak z Bruselu vnímáte další současné ministry? Kdo nám v poslední době třeba udělal ostudu? Nevím jestli ostudu, ale třeba mi vůbec nejde do hlavy, jak mohl Martin Říman tak ublížit tomu CzechInvestu, když odvolal ředitele Tomáše Hrudu. V Bruselu je CzechInvest hodnocen jako naše nejoblíbenější „firma“, navíc v podobném byznysu jsou mimořádně důležité osobní kontakty, dlouhodobě budovaná důvěra… A kvůli Římanově nešťastnému postupu dalo výpověď celé vedení úspěšné, respektované agentury a odchází snad třetina zaměstnanců. Někteří politici z nových zemí také mluví o obraně národních zájmů…

Takové nesmysly lze slyšet i ve starších členských zemích. Ten populismus mi hodně vadí. Když se něco daří, přisoudí to národní vlády zásluhy sobě. Pokud je jakýkoliv problém, může za to Brusel.

HODIL BY SE MINIMAX Celá Evropa se sjednocuje, ale pracovní právo zatím zůstává upraveno každou zemí odlišně. Byl byste pro jeho sjednocení? Bylo by to logické. Protože když se vytváří jednotný trh, tak by v něm nepochybně měla být určitá společná pracovní minima. S právníky jsme tomu říkávali minimax -tedy najít střední cestu, přijatelnou pro všechny. Problém je, že to úsilí o sjednocení se nikdy nesetkalo s úspěchem. A to i přesto, že bylo schváleno asi 40 směrnic, které řeší pracovní právo a jsou zapracovány i do našeho zákoníku práce. Proč se to dosud nepodařilo? Důvody jsou různé, hlavně jde o odlišné tradice. Například v severských zemích se téměř všechno sjednává v kolektivních smlouvách. Přes 80 procent lidí je tam v odborech. Ve Švédsku chce dosavadní systém zachovat dokonce i současná pravicová vláda. Naopak nové členské země by nejraději měly co nejméně „omezujících“ předpisů, prezentují to pak jako svou výhodu.  Co by pro vás bylo tím minimem? Nestačí to, co už dávno jako minimální standard stanovily úmluvy Mezinárodní organizace práce? Bohužel se teď zpochybňuje právě to, co Mezinárodní organizace práce během téměř 100 let své existence udělala. Poukazuje se hlavně na zájmy malých a středních podniků, které vytvářejí okolo 70 procent pracovních míst a prý nemohou fungovat v dosavadním rigidním prostředí. Modernizace pracovního práva a větší flexibilita je jedním z témat Zelené knihy pracovního práva, připravované Evropskou komisí. Cílem je zjistit, co dál s pracovním právem. Převažují názory, že modernizace je nutná, protože dosavadní úprava příliš svazuje podnikatele. Je prý nutné rychleji přijímat lidi a pak je zase rychle propustit. Já si ale myslím, že důvody, proč současné pracovní právo vzniklo, stále trvají: Postavení zaměstnance a zaměstnavatele prostě není rovné, a je nutné chránit tu slabší stranu a zaručovat určité minimální standardy.   Jsou evropské odbory v obraně svých výdobytků z 20. století úspěšné?

Bohužel příliš ne. Stále rozšířenější je třeba selfemployment, kterému se u nás říká švarcsystém. A možnost kolektivního vyjednávání je tam malá, protože není možné lidi organizovat, nejsou jednotní. Dalším důvodem jsou nadnárodní firmy. Ty nebývají členy zaměstnavatelských svazů, jednají přímo s vládami, či spíše je vydírají: Půjdeme k vám investovat, když nám dáte tohle a tohle. Kvůli velkým nadnárodním firmám mají národní vlády v rukou stále méně pák na to, aby ovlivňovaly hospodářský a sociální vývoj státu. Klesá také vliv Mezinárodní organizace práce.

Takže nevěříte, že se nějaký ten minimax najde?

Jsem pesimista.

**Vadí vám nadnárodní firmy obecně?

Ne, to v žádném případě. Dokonce v 90. letech, kdy někteří pravicoví politici hovořili o tom, že české firmy musí zůstat v českých rukou, nám bylo jedno, jaká vlajka nad podnikem vlaje. Hlavní je, jak se zaměstnavatel chová. Spíše mi vadí ta klesající vazba firem k danému místu, chybějící odpovědnost za region a další generace. Dřív řada podniků působila dlouhodobě v jednom městě a vlastně si vychovávala nástupce svých zaměstnanců, třeba jejich děti. Typickým příkladem byl u nás Tomáš Baťa. Dnes se podniky stěhují ze země do země a už necítí takovou odpovědnost za budoucí zaměstnance. Ale abych jenom nekritizoval: Jsou i výjimky, jako třeba Procter and Gamble v Rakovníku. Ten je příkladem odpovědného vztahu k regionu.

 JUDr. RICHARD FALBR Narodil se 29. září 1940 v Chesteru ve Velké Británii. Jeho otec sloužil u 312. stíhací perutě RAF, matka emigrovala ze Španělska po porážce tamní republiky. Po válce žil do svých třinácti let ve Venezuele, kde otec působil na ambasádě. Ve druhé polovině 60. let v Československu pak vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, poté pracoval téměř dvacet let jako odborářský právník. V letech 1994 až 2002 byl předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů, v letech 1996-2004 senátorem za Mostecko. V roce 2004 uspěl jako kandidát ČSSD při volbách do Evropského parlamentu. Je ženatý, má dceru a syna a mezi jeho koníčky patří včelařství a ornitologie.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče