Bloggerka Trang: Na Češích se mi líbí bodrost

20. července 2013, 09:00 - Petr Horký
20. července 2013, 09:00

Vietnamci, kteří v 90. letech přišli do českého pohraničí a otevřeli si tu tržnice s levným textilem, často dávali své děti na hlídání do českých rodin. Této generaci se dnes přezdívá banánové děti – zvenku žluté, uvnitř bílé. Díky svým českým „tetám“ dokonale ovládají jazyk a cítí se tu být doma. Jednou z nich je i mladá blogerka Do Thu Trang (24). „Uznání vietnamské menšiny vládou jsme nijak neslavili,“ říká Trang v rozhovoru pro E15.cz.

E15.cz: Zaznamenala jste, že ministr zahraničí v demisi Karel Schwarzenberg na začátku července přijal zákon, který Vietnamce žijící v Česku uznává jako oficiální menšinu?

Zaznamenala.

E15.cz: Bylo to v komunitě nějak kvitované?

Myslím, že to lidi moc nehrotili. Neslavili jsme to. Vietnamci tady zatím nemají ambice mluvit do veřejného života. O politiku se jich zajímá jen pár. Nemají české občanství, takže nechodí k volbám. Ale osobně si myslím, že kdyby ho měli, tak by většina z nich volila pravici. Jsou to podnikatelé.

E15.cz: Baví se zdejší Vietnamci o politice ve Vietnamu?

Já sama to moc nesleduji. Vím, že tam probíhají reformy, že se Vietnam ze sebe snaží udělat druhou Čínu. Nalákat investice do infrastruktury, hrozně moc se tam těží. Třeba když jsme tam byli minule, projížděli jsme krásným pohořím Sapa, podle kterého se jmenuje ta tržnice. Tak tam se něco těžilo a bylo vidět, že se to bude těžit i dál a víc.

E15.cz: Bavíte se třeba doma o tom, že Vietnamci vyrábějí pervitin, který se pak vozí do Německa? Je to téma?

Co tak pozoruji, je to tabu. Všichni vědí, že se to děje a určitě i znají mezi sebou lidi, kteří to dělají. Ale neprásknou to na sebe. Nemíchají se do věcí druhých.

E15.cz: Bere se to jako zločin nebo jako něco normálního?

Pro nás to normální není. Ve Vietnamu se pašeráci trestají smrtí. Já jsem to psala na blogu, kdyby ty rodiny ve Vietnamu věděly, z čeho jsou peníze tady z Čech, tak by se z toho asi zbláznily. Není to příjemná záležitost. Nejhorší je, že i Vietnamci se začínají stávat závislými.

E15.cz: Jsou další témata, o kterých se nemluví? Podle hodně Čechů Vietnamci krátí na daních a díky tomu prosperují. Je to pravda nebo pomluva?

Daně se krátí. Mezi Vietnamci a mezi Čechy a spolupracují na tom. Když jde o peníze, tak tady nejde o národnost.

Daně se krátí. Mezi Vietnamci a mezi Čechy a spolupracují na tom. Když jde o peníze, tak tady nejde o národnost.

E15.cz: Setkala jste se někdy v Česku s rasismem?

Ne. Mám asi štěstí. Samozřejmě vím, že lidem někde vadí, že se tam přistehovala spousta Vietnamců. Ale já sama neznám nikoho, kdo by zažil fyzický útok.

E15.cz: A co komentáře pod blogem?

To nelze brát vážně. To je internet.

E15.cz: A dostáváte i přátelské reakce?

Pravidelně mi píše pan doktor Polák. Informuje mě o tom, jak se snaží spřátelit s vietnamskou rodinou, která prodává v nedaleké večerce. Podařilo se mu si je svým nadšením získat a několikrát se navzájem navštívili doma. Pán s nimi večeřel. Pravidelně mi posílá fotografie. V poslední době mi spíš lidi píšou kvůli diplomkám, že našli můj blog a chtěli by udělat rozhovor s Vietnamkou. Dřív mi lidé psali maily hlavně kvůli mojí češtině, která se jim líbila.

E15.cz: Mluvíte dokonale česky. Používáte víc češtinu nebo vietnamštinu?

V devadesáti procentech případů mluvím česky. S taťkou mluvíme česky, protože tady v 80. letech studoval a česky mluví plynule. S mamkou mluvím vietnamsky, a když něco ve vietnamštině nevím, tak to taťka přeloží. Anebo se snažíme nějak dorozumět rukama nohama.

E15.cz: Takže vietnamsky mluvíte jen s mámou? To není moc.

Minimálně. Trochu mě to mrzí, ale myslím, že postupem času to přijde. Že si jednou najdu čas na to se pořádně naučit gramatiku a přestanu mluvit jako cizinec.

E15.cz: Narodila jste se ve Vietnamu. Kolik vám bylo, když jste s rodinou přišli do Česka?

Taťka přišel už v roce 1992, my pak o dva roky později na základě smlouvy o slučování rodin. Mně byly čtyři roky. Na začátku 90. let do Česka tímto způsobem přišlo hodně Vietnamců.

E15.cz: Co dělali vaši rodiče, než odešli z Vietnamu?

Taťka byl policejní důstojník. Je to rázný chlap, který si umí zjednat respekt, takže si myslím, že to pro něj byla vhodná práce. A moje maminka byla švadlenka v továrně.

E15.cz: Když jste přišli do Česka, vaši rodiče si tedy hned otevřeli obchod s potravinami, tak jako mnoho ostatních Vietnamců?

Já bych neřekla, že na začátku 90. let to byly potraviny, jako spíš tržnice s textilem. To už se teď moc neprodává, protože to nikdo nekupuje, ale na začátku 90. let se otevřely hranice a Němci začali jezdit do Čech nakupovat a hodně z nich si asi myslelo, že si na těch tržnicích kupují originální značky, akorát že je to v Čechách levnější. Proto to šlo tak na odbyt. My konkrétně jsme prodávali v Rozvadově.

E15.cz: Na svém blogu píšete, že „jsi český Vietnamec, když máš českou tetu, babičku, dědu a strejdu“. Co to znamená? Jak k nim Vietnamec přijde?

To znamená, že vás rodiče dají na hlídání k české babičce nebo tetičce. Já jsem tady byla odmalička a naši pracovali od rána do večera. Nebylo dobré, abych s nimi byla celý den na tržnici. Tam se pracovalo od osmi ráno do deseti večer. V létě se to dá nějak přežít, skotačíš s ostatníma děckama. Ale v zimě být celý den na mrazu, to není vůbec příjemné. Představte si, že je ráno venku třeba mínus patnáct a vy strávíte celý den na mrazu. Chodili jsme v zimních kombinézách, na sobě pět vrstev oblečení, nebyli jsme zvyklí na takovou zimu.

E15.cz: Takže vaši přes inzerát našli hlídání, nebo jak to funguje?

Dneska už to tolik nefunguje, protože hodně rodičů si uvědomuje, že chtějí, aby jejich dítě mluvilo vietnamsky. Takže k české tetičce teď chodí jen na doučování češtiny nebo jen na krátké hlídání a pak zase zpátky k rodičům. Jelikož tržnice už teď tolik nefungují, tak není problém, aby dítě bylo s rodiči buď doma, nebo v kamenném krámku.

Předtím to fungovalo na základě referencí od známých. Já jsem bydlela u paní, která už předtím hlídala jednu vietnamskou holčičku. Ta paní pak hlídala ještě čtyři vietnamské děti. Já jsem u ní byla nejdéle – sedm let. Od čtyř do jedenácti.

E15.cz: To mezi vámi musel vzniknout celkem silný vztah.

Já jsem té paní začala říkat mami. Byla to moje česká mamka. Tu svojí skutečnou jsem vídala jen o víkendech. Když mi na začátku byly ty čtyři roky, tak jsem nikam nechtěla. Oni měli dvě starší děti. Společně jsme všichni jezdívali do jižních Čech na výlety k jejich příbuzným. Slavila jsem u nich Vánoce a Velikonoce. Měla jsem díky nim české dětství.

Já jsem té paní začala říkat mami. Byla to moje česká mamka. Tu svojí skutečnou jsem vídala jen o víkendech.

E15.cz: Myslíte, že to podobně mělo hodně vašich vrstevníků, nebo jste byla spíš výjimkou?

Řekla bych, že podobně nás to měla většina. Holky v mém věku, které znám a které se alespoň nějak částečně integrovaly do české společnosti, měly českou babičku. Dneska se ale o děti starají i vietnamské chůvy.

E15.cz: Pojďme se vrátit k tomu, co se změnilo od těch 90. let, kdy většina Vietnamců pracovala v tržnicích. Dnes pracují spíš v potravinách?

Jsou různé vlny. Před pěti lety to třeba byla vlna nehtových studií. Před čtyřmi lety se pak začaly otevírat kamenné obchůdky s potravinami. Já si myslím, že se tohle povolání na Vietnamce hodí, protože se skvěle vyznají v zelenině a ovoci.

E15.cz: Myslíte, že děti těch dnešních prodavačů zeleniny budou taky v kamenném obchůdku, nebo budou dělat jinou práci?

Hodně z nich tam nechce prodávat. Mají jiné ambice. Ale zase to vidím půl napůl. Bude spousta lidí, kteří nebudou chtít, ale život je svede tak, že nakonec budou muset rodičům pomáhat a převezmou to za ně. A na druhou stranu řada dětí si bude dělat vlastní kariéru. Třeba naši neočekávají, že bych převzala obchod, za což jsem jim hrozně vděčná.

E15.cz: Dá se říci, co by si většina vietnamských rodičů přálo, aby z jejich dětí bylo? Aby šli studovat ekonomii třeba?

Máme taková klasická vysněná povolání: doktor, právník, učitel. Máma vždycky chtěla, abych byla doktorkou, ale pak jí to přešlo. Rodiče chtějí, aby dítě hlavně mělo vzdělání. Vzdělání pro rodiče třeba není to, když studuješ uměleckou školu. Nebo když se někdo chce živit jako fotograf. Některé děti nemají plány a nemají problém převzít po rodičích obchod.

E15.cz: Čím byste chtěla v životě ideálně být vy? Teď studujete mediální studia a blogujete. Takže novinářkou?

To byl můj sen dřív. Blogováním se ale asi neuživím. Teď třeba pracuju v reklamě a vyhovuje mi to. Ale cítím, že přijde doba, kdy si řeknu, že to chce úplně jiný obor, prostředí a možná i stát.

E15.cz: Na blog už jste dlouho nic nenapsala. Máte tvůrčí krizi?

Svým způsobem ano. Někdy, když na ten svůj blog koukám zpětně, si říkám, proč jsem tohle napsala, když je to úplná hovadina. Nebo se mi nelíbí styl, jakým jsem to napsala. Další problém je, že když píšu, tak píšu hrozně dlouho. A když vymýšlím téma, tak chci, aby to bylo trochu objektivní. Musím se zamýšlet, co je dobré tam napsat. A pak ty hrátky s češtinou, to také dělá svoje. Ale teď chystám rozhovor se strašně šikovným vietnamským počítačovým designérem. Založil si s kamarády startup a jsou úspěšní. Ptala jsem se ho, jestli jsou rodiče spokojení s tím, co si vybral za povolání a on říkal, že ano, protože to je byznys a taťka ho v tom podporuje a dokonce mu i radí. Já jsem hrozně ráda, když vidím Vietnamce, kteří se snaží dělat něco jiného, než ostatní Vietnamci. Že nezapadají.

E15.cz: Když přijdu do vietnamské večerky, tak často vidím prodavače, že buď mluví přes Skype s někým ve Vietnamu, nebo sleduje filmy. Na co se tak dívá?

Asiati používají Yahoo Messenger, Skype méně. A ty filmy, to je korejská produkce, v menší míře pak vietnamská dramata. Jsou to rodinná dramata a romance, komedie pro mladé, všechno na to samé brdo.

E15.cz: Vietnamci mají pověst, že jsou extrémně pracovití. Co vaše generace? Myslíte, že už umí zvolnit, že je zkrátka trochu lenivější?

To je v uvozovkách bohužel přirozený proces. Pokud máš všeho dostatek, což my jako druhá generace máme, tak se to projeví na tom našem životním nasazení. Nechci generalizovat a říkat, že mladí Vietnamci jsou strašně líní, to ne. Ale mění se to.

E15.cz: A ti, co už mají vyděláno, užívají si ty peníze? Jezdí na dovolené?

Ne, nebo opravdu výjimečně. Vietnamci totiž nežijí na sebe, to je třeba zdůraznit. Veškeré peníze, které vyděláš, tak je neutratíš, ale použiješ je na pomoc svým příbuzným. Vietnamci jsou asketi. Proč bych jezdil někam do Itálie, když tady můžu vydělávat peníze? Pro ně je dovolená, když jedou jednou za rok do Vietnamu. Já bych si to přála, aby naši na týden zavřeli krám a někam bychom si společně zajeli. U nás to nikdy neproběhlo. Možná jednou, před deseti lety jsme byli společně v Karlových Varech. Vietnamci neradi utrácí za cestování. Když už se ale rozhodne, že se někam pojede, to je potom okružní jízda. Mám kamarádku, její rodiče jsou hodně integrovaní Vietnamci, mají řadu českých známých, sportují, cestují po Evropě. Ale oni neprodávají. Vietnamci, kteří prodávají, mají tendenci spíš necestovat.

Vietnamci jsou asketi. Proč bych jezdil někam do Itálie, když tady můžu vydělávat peníze?

E15.cz: Máte víc českých nebo vietnamských přátel? Vídáte je současně, nebo spíše odděleně?

Mám čtyři dobré vietnamské kamarádky, pár vietnamských známých a hlavně české kamarády. Když pořádáme oslavy, tak se tam občas sejdou vietnamští a čeští kamarádi.

E15.cz: Vím o vás, že máte českého přítele. Měla jste někdy i vietnamského? Jaký je v tom rozdíl?

Neměla, takže nevím. Víc se mi líbí Evropané. Asi to souvisí s nějakou fyzickou přitažlivostí. Už ve školce se mi líbil český kamarád. Nedokážu tedy posoudit vietnamské kluky, ale co vím, tak jsou hodně obětaví. Pro dívku udělají první poslední na světě. Český kluk to nechá volně. Když má dívka nějaký problém a nevyřeší si ho sama, tak jí pomůže. Ale vietnamský kluk jí vyjde ve všem vstříc a klidně omezí sebe, aby jí pomohl. Ale vietnamští kluci jsou zase asi víc majetničtí. A taky vztah většinou myslí vážně.

E15.cz: Jak to mají Vietnamci s náboženstvím? Na wikipedii jsem se dočetl, že 4/5 se hlásí k buddhismu. Jsou tu dva chrámy, jeden ve Varnsdorfu, druhý v Sapě. Je to víra nebo spíš kulturní záležitost?

Ano, tam se chodí meditovat. Ale jinak, u většiny z nás, je to spíš kulturní záležitost. Zapálit tyčinku a tak. Neznám tady moc Vietnamců, kteří by meditovali nebo praktikovali buddhismus aktivně.

E15.cz: Jak často jezdíte do Vietnamu?

Málo. Jednou za několik let. Byla jsem tam třikrát. Naposledy s českými kamarády. Procestovali jsme celou zemi. Byl to nejlepší měsíc, co jsem kdy zažila. Ale cítila jsem se tam trochu jako turistka. Někdy jsem dokonce mluvila anglicky, abych nemusela mluvit vietnamsky, protože to bylo pro mě jednodušší. Ale naši tam jezdí každý rok za rodiči.

E15.cz: Cítíte se tam jako doma?

Jen když přijedu tam, kde mám rodinu. Třeba ve svém rodném městě Nam Dinh. Objevují se mi tam střípky vzpomínek z fotografií a z míst, kde jsem byla jako malá. Pak cítím neviditelné napojení na to místo. Známí a sousedi si mě pamatují jako malou holčičku.

E15.cz: Synové a dcery tureckých přistěhovalců, kteří vyrůstali v Německu, mi říkali, že se na ně v Turecku dívají jako na cizince, ale v Německu je také nepřijali za Němce. Znáte takový pocit z Česka?

Já si myslím, že to není ani tak o vnímání toho člověka tou společností, ale spíš jde o to, jak ten člověk vnímá tu společnost. Pokud ty sám se neidentifikuješ jako Čech, Vietnamec nebo něco mezi, tak bys neměl čekat, že tě společnost zařadí. Víte jak to myslím?

E15.cz: Vy se tedy cítíte jako Češka?

Ano. Jsem Češka se silnými vietnamskými kořeny.

E15.cz: Znáte hodně Vietnamců, kteří to mají podobně?

Znám „banány“. Bílé uvnitř, žluté navenek. Ale většina těch, které znám, se cítí být Vietnamci. Nebydleli v české rodině tak dlouho.

E15.cz: Bavíte se někdy s vietnamskými kamarády či rodiči o Češích? Třeba že byste si z nás dělali srandu…

Máte velké nosy - tomu se s taťkou smějeme. Taky jste pro nás trochu promiskuitní. To se říká celkově o běloších, že nejsou tolik pro rodinu. Ono to má ale své výhody, neponoříš se do své rodiny natolik, aby tě pohltila a snědla. Líbí se nám, že jste vysocí a světlí. A z těch vlastností, mně se líbí smysl pro humor a u některých lidí taková ta bodrost. Na vesnici je spousta bodrých lidí.

E15.cz: A vaši rodiče mají české přátele?

Táta má hodně známých. Máma má společné zájmy s babičkou, obě rády zahrádkaří. Táta má hodně obchodních známých.

E15.cz: Sledujete české filmy?

Vyrůstala jsem na nich. Táta zná jen ty klasické, třeba Marečku podejte mi pero.

E15.cz: Až budete mít jednou děti, chcete je vychovávat spíš vietnamsky nebo česky?

To nevím, co by se ode mě naučily, já vážně vietnamsky moc dobře neumím (smích).


Čtěte také:

Axel Hluchy: V Makru obsluhujeme stále více Vietnamců

Tran Thi Nga: Dříve tady Vietnamci jen pracovali, teď i odpočívají

Vietnamci rozjeli vývoz drog z Česka ve velkém

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče