Blbý filmy v blbejch časech

03. června 2009, 14:16 - Mgr. Pavel Pokorný
03. června 2009, 14:16

Nejzaměstnanější český režisér současnosti

(celý podtitulek)
Nejzaměstnanější český režisér současnosti představí svůj nový film T.M.A. a pracuje na dramatu, do nějž promítne svou historickou životní zkušenost

Nevím, jak to udělám, abych stihl všechno natočit tak, aby se na to dalo koukat, svěřil se trochu s obavami režisér Juraj Herz. V posledním roce točí již třetí film a uhnat jej k rozhovoru věru není jednoduché. Nemá prostě čas. Jeho denní rozvrh je plně podřízen složitému mechanismu, z něhož se rodí pohyblivé obrázky. Nedávno měl premiéru jeho televizní snímek Dívka a kouzelník, v červenci přijde do kin Herzův horor T.M.A. a napřesrok drama z války Habermannův mlýn. Náročné období pro umělce, kterému bude v září pětasedmdesát! Ale legendární tvůrce Spalovače mrtvol si stáří moc nepřipouští. Naopak jde s dobou – zvládá internet, hraje počítačové hry, zajímá se o moderní technologie. „Dostat to v tak mladém věku je nepříjemné,“ reagoval před pěti lety, když na Slovensku získal národní filmovou cenu Slnko v sieti za celoživotní dílo. A podobné pocity prý zažíval i letos při přebírání Českého lva. Přesto věří, že až svůj filmový trojboj dokončí, odpočine si a bude znovu dělat divadlo, po kterém se mu stýská.

Nepřipadáte si jako nejvytíženější filmový režisér současnosti?
Nějak se to tak seběhlo. Člověk si připravuje jeden film a najednou to trvá tři až čtyři roky. A mezitím přijde někdo a zeptá se: „Nechceš to dělat? Tady už je scénář.“ To byla ta televizní záležitost, co se točila dřív než filmy, které jsem už měl připravené. Dokud producenti neseženou peníze, posouvá se to a najednou se to posune do jedné řady, kdy jeden film končí, druhý začíná, druhý končí a třetí začíná. Zasáhlo mě to asi nejvíc v mé pracovní kariéře.

Proč se vaše projekty zdržely? Problémy s penězi?
Samozřejmě, vždycky je problém s penězi. U Habermannova mlýna byl i problém se scénářem, s nímž jsem nebyl spokojen já ani producent. Nyní máme osmou nebo devátou verzi, která je už dobrá. Od 25. května natáčíme.

Habermannův mlýn je film podle skutečné události, jež se pořád ještě vyvíjí. Je to tak?
Je a není. Příběh pořád trvá na Moravě. Náš film se ale odehrává během války v Čechách. V podstatě jsme jen použili jméno Habermann, ale postavy jsou jiné, situace se měnily. Vyšli jsme z knihy Josefa Urbana, jenž natočil o někdejších válečných i poválečných událostech na severní Moravě i dokumentární film. Já nedělám dokument, jde mi o historickou pravdu. O to, jestli je správné mstít se stejnými prostředky, které byly použity předtím. Já si myslím, že ne.

Vy máte osobní zkušenost jak s odsunem Němců, tak s koncentračním táborem.
Narodil jsem se a žil dlouhou dobu v Kežmaroku na Slovensku. Všichni jsme byli pokřtění, protestanti. Takže zatímco ostatní židé šli do koncentráku, naše rodina tam celkem v klidu žila, až dostal otec pokyn, že bychom se měli schovat, protože se blíží konec války a situace se změnila. A nás ukryli v jediné německé vesnici. Všichni tamní Němci to věděli. Po třech týdnech jsme dostali vzkaz, že se můžeme vrátit, že se nám nic nestane. A zavřeli nás. Když jsme přežili koncentrák, chtěli jsme jít těm Němcům poděkovat. Ale po válce tam už nikdo nebyl, všechny odsunuli. Ale všichni gardisté, kteří pomáhali SS zatýkat, už měli funkce a pak se stali většinou předními představiteli komunistické strany. Mám osobní averzi vůči tomu, co se stalo, protože nelze všechny Němce hodit do jednoho pytle. A s některými Slováky mám tyto zkušenosti. Nevím, proč bych je měl tajit nebo proč bych o tom nemohl udělat film.

Nebývalo za komunismu na práci více času? Ani tenkrát se netočilo tak dlouho, jak bych si představoval. Ale já jsem tehdy ani nepotřeboval tolik dnů. Habermann je prostě výjimečně náročný projekt. Maximálně jsem natáčel dvakrát 45 dnů, když jsem najednou dělal Deváté srdce a Panu a netvora. To byly pohádkové filmy, z nichž děti utíkaly strachem. Chtěl jsem dělat horor, ne pohádky.

Uplynulo už třináct let, co jste naposledy natočil klasický film – Passage. Nebyl zrovna úspěšný a vy o něm nerad mluvíte…
Já mluvím nerad o všem. Passage je podle mě můj druhý nejlepší film po Spalovači mrtvol, jen přišel o deset let dřív. Žil jsem tehdy ještě v Německu a viděl skutečnost trochu jinak než optimistické obyvatelstvo Čech. Navíc v té době byla jistá averze vůči lidem, kteří žili venku a vrátili se. Byl jsem s ním na jedenácti festivalech a skvěle ho přijali v Americe, Paříži nebo třeba v Torontu. Po filmu Passage jsem také dostal nejvíc nabídek, ale pro mě ten film tady znamenal velké zklamání.

Nabídky tedy byly, ale trošku jste zanevřel?
Ano, tak nějak. Zase jsem se pustil do režírování divadelních her, což jsem ostatně dělal vždycky předtím v pauzách mezi filmy. Každý rok jednu premiéru. Mám divadlo rád, je to jiná práce, člověk se dostane ještě blíž k hercům.

V roce 2003 jste natočil televizní seriál Černí baroni. To bylo takové intermezzo před vaší současnou filmovou vlnou?
Pro mě se na konci devadesátých let v Česku situace radikálně změnila. Dvanáct let jsem tady nežil, objevili se noví producenti, nové skupiny, starý Barrandov zmizel. A já dostal nabídku z Brna na Černé barony. Točil jsem to v místech, kde předtím byla kasárna, v klášterech, které zdevastovali, všechno bylo reálné, měl jsem dobré herce.

Sám máte s vojnou nedobrou zkušenost. Prý pro vás byla horší než koncentrák?
Já ji absolvoval na konci padesátých let a šest kluků tam zemřelo. Měl jsem to štěstí v neštěstí, že vojenské věci jsem zažil na vlastní kůži. Nikdo mně nemůže říct, že to tak nebylo. Bylo to tak. Zažil jsem to. Byl jsem obyčejný voják, domů jsem přišel jako svobodník, dělal jsem měřiče u kanónu, spojaře, správce materiálu. Dvaadvacet měsíců.

Studoval jste fotografii na umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a pak na pražské DAMU loutkoherectví. Co vás přivedlo k režii?
Já se původně hlásil na DAMU na herectví a nevzali mě. Ale již jako desetiletý jsem se podepisoval „Juraj Herz, herec a režisér“. Loutkařinu jsem studoval s Janem Švankmajerem, s nímž jsem se pak potkal i na vojně. A on mi nabídl, jestli s ním potom nechci dělat černé divadlo u Jiřího Suchého. Neměl jsem žádnou perspektivu. Nevěděl jsem co. Tak proč ne Semafor. Ale vlastně už na vojně jsem poprvé režíroval – Čapajeva – a vyhrál i cenu, kterou mně předával svobodník Václav Havel.

Jak jste se potom dostal na Barrandov?
I v Semaforu jsem neustále šilhal po filmu. Režisér Zbyněk Brynych mě obsadil do snímku Každá koruna dobrá (1961), což byl mimochodem strašlivý film. Nakonec jsem už tento snímek dokončoval jako Brynychův asistent.

Tehdy jste již chtěl režírovat, nebo jen hrát?
Já chtěl hlavně režírovat sám sebe. Jako třeba Jacques Tati. Figuru si udělat a točit se sebou. Brynych byl skvělý učitel, a také Ján Kadár. Už ve druhém filmu – Transportu z ráje (1962) – mi dal Brynych velkou šanci. Dělal jsem pomocného režiséra a mohl využít spoustu svých osobních zkušeností z koncentráku. Pak za mnou přišel Kadár a nabídl mi, abych s ním spolupracoval na Obžalovaném (1964) a na Obchodu na korze (1965). Tyto čtyři filmy trvaly čtyři roky. To byla moje FAMU. Poté, co Obchod na korze získal Oscara, za mnou přišel Kadár a prohlásil: „Podívej, noha Oscara je tvoje.“ A u ředitele Barrandova prosadil, abych mohl točit samostatně.

Pak už přišel povídkový film podle Hrabalových próz Perličky na dně?
To mi zařídil Jaromil Jireš. Ti ostatní mě neznali. Nechtěli, aby tam s nimi začínal nějaký loutkař. A já nakonec natočil nejdelší a nejtěžší z těch filmů. S Hrabalem jsme si padli do oka, měl jsem režírovat i Ostře sledované vlaky. Nevyšlo to, ale mně to bylo jedno. Já udělal první krátkometrážní film, pak první celovečerní. Potom mi nabídli Kulhavého ďábla. Toho budu hrát, řekl jsem si. Lákal mě film o ďábelském pokoušení. Ale tři týdny před natáčením mně zakázali veškerou erotiku, takže mi vlastně „vymyškovali“ film. Myslím, že jedinému, komu se líbil, byl můj otec.

Současně se už rodil i slavný Spalovač mrtvol.
Toho jsem s Ladislavem Fuksem připravoval dva roky. Zaujal mě název, kniha samotná se mi nelíbila, proto jsme scénář dělali dva roky. Aby dostal ten správný tvar. Fuks byl geniální, na druhé straně nedotahoval nápady do konce. Pointy chyběly. Šlo o dlouhou, každotýdenní práci, posouvalo se to po kouskách. Fuks neměl tušení, co je to film. Měl jsem připraveny i tři jeho jiné knihy a ještě dva další filmy, třeba Nadsamce Jarryho. Na ty už ale nedošlo.

Vyjádřil jste se, že rokem 1968 všechno sklaplo a další vaše filmy už byly jen stínem toho, co jste točit chtěl. Platilo to tedy i o Petrolejových lampách či Morgianě?
Ano. Například u Morgiany jsem si řekl, že ji natočím jako cvičebnici. Že obsadím Ivu Janžurovou do dvojrole jakoby na zkoušku, abych se připravil na jiný film. Jako takovou rozcvičku, abych nevyšel z praxe. Ale že bych k tomu měl vztah…

Po Morgianě jste dostal dvouletý „dištanc“ a poté režíroval Holky z porcelánu. Původně se měly jmenovat Inventura u světlušek. To je bizarní titul. Vy si s názvy svých filmů rád hrajete, že?
Skoro každý jsem změnil. Proto jsem byl tak nadšený u Spalovače mrtvol, protože to zní! S Tmou jsem také nebyl spokojený. V angličtině je to Darkness, nic moc originálního. Vymýšlel jsem asi deset jiných názvů. Pak to převzali do distribuce Warner Bros a tvrdili mi – pro Čechy je dobré, když to zůstane jako Tma, a pro jiné země změníme název. Na to volali od nich nějací Američané a ptali se: „Tak kdy uvidíme první ukázky z tý em ei?“ Co je to tý em ei? „No, tý em ej, co točíte.“ Já netočím tý em ei. Oni to tak četli a já říkám: Stop. T.M.A je výborný název. Mám tam za písmeny tečky, Češi to budou číst jako tma a já si ještě vymyslel, že zkratka znamená The Mysterious Address.

Kdysi jste si předsevzal, že se vyhnete filmům s politickým pozadím. Jak jste ale dokázal věnovat plné nasazení a svůj um podřadným scénářům, které na vás pak logicky zbývaly?
Měl jsem na Barrandově určitým způsobem velmi špatnou pověst. Říkalo se, že stačí dát Herzovi telefonní seznam a on z toho udělá film, na nějž bude možné se koukat. Například scénář ke Dni pro mou lásku byl ten nejhorší, co jsem kdy v životě četl. Ale protože to nebylo o politice, tak proč bych to nedělal. Úplně jsem ho přepracoval a pak se ještě soudil s autorkou (Markétou Zinnerovou – pozn. red.). Ona mi vyhrožovala, že je stranička, že mě zničí. Nakonec mi za pár let potom zakázali film Straka v hrsti.

To je vskutku zvláštní film, dnes téměř kultovní. Je to v podstatě pohádka, odehrává se ve středověku. Nahoře si mysleli, že to bude pro děti. Točilo se ve staré rozbourané továrně na cement, v poli, v džínách a se starými motorkami. Všechno, co jsem mohl, tak jsem tam posbíral (smích), hudba je od Pražského výběru. S kameramanem jsme si říkali, že až vrchnost ten film uvidí, tak se posere. Oni to nehlídali. Potom mě někdo udal. Vyfotografovali pár záběrů a řekli, že je to pornografický film. Navíc se ve filmu vyskytovaly velmi podivné osobnosti z disidentského prostředí. Vyšetřovala mě StB, fotky se dostaly až k Husákovi na stůl. Já dostal zákaz a ten film nebyl dokončený. Nakonec to za jednu sobotu zvukař smíchal – špatně – protože nenáviděl hudbu Pražského výběru. Já už jsem pak s tím nic nedělal.

Vedly tyto události k vaší emigraci?
Pro mě to opravdu byla jedna z posledních tvrdých kapek. Nemohl jsem v Čechách pracovat, a proto jsem jel točit na Slovensko komedii Sladké starosti. Bylo to výborné natáčení v kuchyni hotelu Carlton, film mě až tak nezajímal, ale neustále ho tam promítají. Pak jsem narazil na knihu Zastihla mě noc, příběh o Jožce Jabůrkové, kterou jsem neznal, ale jak jsem tím listoval, tak mě zarazilo, že tam figuroval Ravensbrück. No a já jsem byl v Ravensbrücku. A řekl jsem řediteli Barrandova, že budu tenhle film točit. A on: „Ty jsi se zbláznil! Máš zákaz. To je nejdražší film roku, politicky nejdůležitější film roku, a navíc to má točit Jireš nebo Jaroslav Balík.“ No, když oni byli v koncentráku, v Ravensbrücku jako já, tak dobře. „Tys tam byl? Aha, no jo.“ Přenechali mi to. Scénář jsem přepsal, ta Jabůrková mě až tak nezajímala, šlo mi hlavně o Milenu Jesenskou, která tam také byla. Ta už tehdy dávno z komunismu vyrostla. Tím, že jsme natáčeli na autentických místech, tak „ co se týká atmosféry koncentráku “ byl film velmi dobrý. Důkazem je i to, že mi Steven Spielberg v Schindlerově seznamu ukradl nejznámější scénu.

Právnický střet s mocným Spielbergem ale připomíná boj s větrnými mlýny, že?
Nemám žádné informace, že by vůbec věděl o nějakém dopisu či stížnosti kvůli plagiátorství mé scény. Jeden právník v Americe mi kdysi řekl, ať mu pošlu Spielbergovu i svoji scénu. A pak hned odepsal, že jsem se zmýlil a odeslal mu dvakrát to samé. Ne, nezmýlil. „Aha, tak to je jasné,“ odpověděl, „pošlete mi 300 tisíc dolarů a hned se do toho pustíme.“ Měl jsem i jiné advokáty v New Yorku, ti do toho chtěli jít za polovinu toho, co vysoudí. Řekl jsem jim, vezměte si třeba tři čtvrtě, mně jde o princip. A bylo ticho a ticho a ticho a pak mi napsali, že už je to bezpředmětné, protože je to promlčené. On má tolik právníků…

Když jste točil Zastihla mě noc, musel jste vědět, že bude vnímán jako propagandistický film o statečné komunistce, a ne o koncentračním táboře.
Já tam měl jeden zákaz. Ve filmu neuvidíte jediného žida v koncentráku… Dostal jsem za něj Státní cenu, a to už jsme měli peníze na odjezd (do Německa). Přišel za mnou ústřední ředitel Barrandova a povídá: „Teď už můžeš točit, co chceš. Co třeba Karel IV.?“ A já si myslel – polib si prdel, já budu za měsíc pryč. V Německu jsem dostal za devět dnů občanství, bezúročnou půjčku na 30 let, byt, dva roky jsem neplatil daně… Posledního července 1987 jsme přijeli a prvního srpna jsem začal dělat nový film.

Odešel byste sám, bez novomanželky? Ne. Já jsem si ji našel a bylo to jasné. Doktor Nesvatba mně říkal – deset let bude úžasných. Byli jsme spolu 23 let. Teď žije s jiným, ale děláme ty tři filmy spolu. Její přítel je fotograf. Před Terezou jsem měl velmi špatnou pověst. A teď, přestože jsem už tak starý, ženy mají pořád zájem, a já taky.

Kdy jste prožíval nejhorší období v kariéře? Před emigrací jsem byl vlastně na vrcholu (smích). Za špatné považuji roky po Strace v hrsti, po Morgianě, kdy jsem nemohl točit. I Holky z porcelánu málem zakázali. V té době to bylo blbý, protože v té době se daly točit jen blbý filmy.

Práce na vašem debutu v Mnichově – Láska je silnější než smrt – ale nebyla úplně snadná?
Na tom filmu se mi přihodily všechny špatné věci, co se můžou režisérovi přihodit za 30 let. Producent byl podvodník, produkční schizofrenik. Já samozřejmě ty lidi neznal. Pomocná režisérka byla předtím zřejmě nějaká dozorčí, rekvizitář opravoval motocykly, návrhářka kostýmů dělala v jednom filmu druhou kostymérku, kde přišívala knoflíky a žehlila. A s takovou partou jsem jel do Maroka točit. Navíc červenou knihovnu od Konsalika. Předělal jsem scénář, pak se soudil, zarazili jim finance… nakonec jsem z filmu stáhl své jméno.

Takže po odchodu do emigrace rychle přišla deziluze?
Jo, hlavně při tom prvním filmu to byla katastrofa.

Co je podle vás horší: diktatura ideologie, nebo diktatura peněz?
Je to prašť jako uhoď.

***

BOX (CV)
Juraj Herz
Narodil se 4. září 1934 v Kežmaroku do židovské rodiny, v níž se standardně mluvilo německy, slovensky a maďarsky. Na konci války přežil pobyt v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Vystudoval fotografii na umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a loutkařskou katedru na pražské DAMU. Debutoval v roce 1965 středometrážním snímkem Sběrné surovosti. Herze proslavily filmy jako Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy a Morgiana a úspěch slavil i s filmovými pohádkami. V létě 1987 emigroval do Německa, kde pracoval zejména pro televizi a režíroval v divadle. V této činnosti pokračoval i po návratu do Prahy v roce 1999. Po snímku Passage, jímž se v Česku připomněl v roce 1996, bude mít v červenci premiéru jeho horor T. M. A. Herz je podruhé ženatý (z prvního manželství má syna Michala); s manželkou Terezou Pokornou má dvacetiletou dceru Annelii.

BOX
Výběr z filmografie
Habermannův mlýn (2010)
T.M.A. (2009)
Passage (1996)
Hloupá Augustina (1993)
Žabí princ (1991)
Kouzelné galoše (1986)
Zastihla mě noc (1985)
Sladké starosti (1984)
Straka v hrsti (1983)
Upír z Feratu (1981)
Pana a netvor (1978)
Den pro mou lásku (1976)
Holka na zabití (1975)
Holky z porcelánu (1974)
Morgiana (1972)
Petrolejové lampy (1971)
Spalovač mrtvol (1968)
Znamení Raka (1966)
Sběrné surovosti (1965)

praporek: Říkalo se, že stačí dát Herzovi telefonní seznam a on z toho udělá film, na nějž bude možné se koukat

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče