Bláznů jako my moc není

26. srpna 2010, 16:16 - David Kasl
26. srpna 2010, 16:16

Jediným nástrojem podpory sociálního podnikání jsou dotace z evropských programů

Johannes Kepler byl pozoruhodný renesanční člověk. Vymyslel spoustu věcí a jeho spis Sen aneb Měsíční astronomie je vlastně první sci-fi. Je středa dopoledne a v průchodu mezi Karlovou ulicí a Anenským náměstím v centru Prahy nám hned na úvod zaníceně přibližuje osobnost německého matematika, astrologa a astronoma ředitel Agentury ProVás Vojtěch Sedláček. Ten tady před rokem otevřel Keplerovo muzeum. V místě, kde Kepler v Praze pobýval a kde vzniklo na třicet jeho prací, jež „otočily zeměkoulí“.
„Muzeum beru trochu jako svou slabost pro astronomii. Není to typický podnik, investice okolo milionu korun se mi zřejmě nikdy nevrátí. Typický je však v tom, že sem lidé chodí nikoliv proto, že by je někdo dojímal,“ vysvětluje Sedláček. Sociálně prospěšný podnikatel roku 2006 je kromě Agentury ProVás zakladatelem Obslužné společnosti s ručením omezeným a v rámci obou firem provozuje zhruba patnáct činností. Hlavně ale přednostně zaměstnává lidi s tělesným či mentálním hendikepem. Momentálně se jich díky němu do běžného života zapojuje ke stovce.

Optimismus?

Dle informací společnosti LMC, která provozuje portály Jobs.cz a Práce.cz, vzrostl od loňského listopadu do letošního srpna počet firem nabízejících zaměstnání zdravotně postiženým lidem o 65 procent. Nezaměstnaných lidí se zdravotním postižením v Česku celkově ubývá. Zatímco v únoru jich úřady práce registrovaly 69 216, na konci července jich bylo o 4,5 tisíce méně. Dle analytiků díky sezonním pracím, ale také aktivní politice státu při podpoře zaměstnávání hendikepovaných. Například firma s více než polovičním podílem zdravotně postižených zaměstnanců může získat na mzdové náklady na jedno takové místo až osm tisíc korun měsíčně. A pokud podnik zaměstnává více než 60 procent zdravotně postižených, může obdržet příspěvek na vytvoření chráněného pracovního místa a chráněné pracovní dílny.
Že by konečně náznak výraznější změny ve společnosti, jež se v dobách totality snažila lidi nejen se zdravotním hendikepem, ale i jinak sociálně vyloučené uklízet do ústraní? „Běžte se projít po ulici a uvidíte, kolik je běžně na chodníku značek, o které si může slepec rozbít hlavu,“ mírní optimismus Sedláček. Co se týká podpor státu, využívá jen ty, které nejsou fakultativní. „Dle zákona o zaměstnanosti můžete po splnění šílených podmínek získat na invalidu příspěvek. A máte i výhodu v nižších daních. Problém je, že jen na administraci musím sám zaměstnávat dva lidi,“ popisuje Sedláček, jenž je mimo jiné členem Světového podnikatelského fóra.
Stát dle něj situaci zhoršuje neustálými změnami podmínek. „Uvedu příklad: když jste bral zaměstnance se zdravotním postižením, měl od příslušné správy sociálního zabezpečení pracovní rekomandaci, tedy interpretaci svého hendikepu. Že nesmí pracovat v prachu, ve stresu, ve stoje, víc než čtyři hodiny v kuse, v umělém světle… To se najednou zruší předpisem a přejde to pod úřad práce, který však nedává rekomandaci, ale rozhodnutí o vaší invaliditě. Rekomandace přestane platit, a než všechno znovu vyběháte, což může trvat i půl až tři čtvrtě roku, nedostanete na zdravotně postiženého žádný příspěvek. Ani zpětně,“ popisuje Sedláček.

Jen pro začínající

Jedním z problémů sociálního podnikání v Česku je, že není legislativně zakotveno. „Pokud by bylo, mohli bychom uvažovat o vytvoření nástrojů pro jeho podporu, jako jsou zadávání veřejných zakázek, daňové úlevy či úlevy na pojistném,“ domnívá se Gabriela Melková z Agentury pro sociální začleňování Úřadu vlády.
„Zákon o sociálním podnikání je ale v tuto chvíli možná trochu předčasný. Je to u nás stále ještě nový fenomén a kritéria nejsou jasně stanovitelná,“ říká ředitelka obecně prospěšné společnosti Nová ekonomika Petra Francová, jež vloni založila Tematickou síť pro sociální ekonomiku TESSEA. Dle ní by v tuto chvíli stačilo, kdyby byla této formě podnikání poskytována dostatečná politická podpora. „Například kdyby ministerstvo průmyslu a obchodu začalo sociální firmy podporovat stejným způsobem jako malé a střední podniky - bezplatnými konzultacemi a poradenstvím či prostředky do rozjezdu podnikání,“ dodává Francová.
Jediným nástrojem podpory sociálního podnikání jsou momentálně dvě výzvy z evropských programů, které administruje ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV). Resort sociální podnikání podporuje z hlediska začleňování znevýhodněných lidí, podnikatelská část však není tak úplně jeho parketa. „Sociální podnikání je průnikové. Hodně se dotýká rozvoje regionů, většinou jde o drobné podnikání, jež plní mezery ve využití místních zdrojů,“ říká Francová.
Obě zmíněné výzvy běží od začátku roku 2009 a jsou otevřené do konce roku 2012. Ta z Integračního operačního programu (IOP) je investiční, z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ) neinvestiční. Na jeden podnikatelský plán lze získat investiční i neinvestiční prostředky a je na rozhodnutí žadatele, zda se přihlásí jen do jedné z výzev nebo do obou. „Jsou určeny pro začínající sociální podnikatele, pro nové subjekty nebo nové obory činnosti. Nikoliv pro ty, kteří již sociálně podnikají nebo podnikají v oboru a chtěli by jen svou činnost rozšířit o sociální rozměr,“ vysvětluje Svatava Škantová z oddělení implementace Evropských strukturálních fondů (ESF) a IOP.

Složitá administrativa

Ve výzvě IOP je alokováno celkem 384 milionů korun, v OP LZZ 249 milionů. MPSV dosud přijalo žádosti na 68 projektů v IOP a na 120 projektů v OP LZZ. Schváleno jich bylo dvanáct za necelých 40 milionů korun, respektive patnáct za 48 milionů. Nakolik jsou výzvy úspěšné, si Škantová netroufá posoudit. „Například výzva OP LZZ je průběžná, podobně jako romská výzva číslo 19. Počty žádostí jsou v obou případech podobné,“ dodává.
Dle Francové z Nové ekonomiky se ale z obou výzev zatím čerpá málo, a dokonce hrozila realokace peněz. Jak ukazují výsledky ankety mezi zájemci, žadateli a příjemci z obou grantových výzev, jednou z velkých bariér je příliš složitá administrativa. „Ostatně jako se všemi penězi ze strukturálních fondů. Tady je to komplikované tím, že jde o dva programy, navíc o kombinaci z ESF (OP LZZ) a Evropského fondu pro regionální rozvoj (IOP). Projekty se sice posuzují dohromady, ale každý podléhá jiným pravidlům,“ vysvětluje Francová.
Jednou z prvních firem, která v grantovém řízení uspěla, je Active Colour z Valašského Meziříčí. Obchodní ředitel společnosti, jež zaměstnává zhruba patnáct lidí se sníženou pracovní schopností a má statut chráněné dílny a sociálního podniku, považuje výzvy za zajímavý a celkově prospěšný projekt. „Kdybychom si však administrativu s žádostí spojenou měli obstarat sami, tak toho nejsme schopni. Žádost za nás podala specializovaná firma,“ popisuje svou zkušenost Petr Daniš. Jeho firma díky grantům v celkové výši zhruba 4,3 milionu korun rozšířila středisko o novou divizi, mokrou lakovnu.

Slabá propagace

Dle jedné z odpovědí ankety sítě TESSEA je také velmi složité vytvořit kalkulaci provozních nákladů a příjmů sociálního podniku na několik let dopředu. „To neumí nikdo, ani analytici z ČSOB. A už vůbec ne lidé v neziskovém sektoru,“ uvádí respondent. U žádosti do IOP odrazuje zájemce podmínka pětileté udržitelnosti pracovních míst, která v rámci projektu vzniknou. „Kdyby se něco nepovedlo, musel by příjemce vracet veškerou podporu,“ podotýká Francová.
V OP LZZ je udržitelnost šest měsíců od vytvoření pracovního místa. „Přičemž projekty jsou většinou dvouleté,“ říká Škantová z MPSV. A že je třeba k žádosti připojit podnikatelský plán, nepovažuje za nic zvláštního nebo nemožného, protože ten bývá i součástí žádosti o běžný úvěr. „V OP LZZ navíc hradíme sto procent výdajů a v IOP 90 procent,“ dodává Škantová s tím, že co se týká možné realokace peněz, mluvilo se o ní jen v rámci výzvy IOP. MPSV v tomto směru nic konkrétního nepodniká.
„Doufali jsme také, že ministerstvo bude obě výzvy více propagovat,“ pokračuje Francová z Nové ekonomiky. MPSV sice poskytuje konzultace a pořádá semináře, možnosti jsou však omezené. Na nedostatečné poradenství poukazují i respondenti ankety.
„Konzultujeme především to, zda je záměr v souladu s výzvou, jestli je formálně a obsahově správně. Podnikatelskému plánu už se do detailu věnovat nedokážeme,“ vysvětluje Škantová. Resort dle ní připravuje pro žadatele i příjemce individuální projekt, který by jim zdarma poskytoval konzultace jak k podnikatelskému záměru ve fázi přípravy, tak by je v případě přijetí žádosti provázel podnikáním. „Tento servis by měl být zajištěn od ledna, ale je to jen předběžná informace. Zatím čekáme, jak schválení podaného projektu, jenž by byl financován z ESF, dopadne,“ dodává Škantová.

Žádná charita

V žádostech do obou výzev jsou nejfrekventovanější projekty zaměřeny na zdravotně postižené, následují lidé pečující o osobu blízkou. Dva podpořené projekty se týkají romské problematiky. Žádosti lze rozdělit na iniciativy vzešlé z podnikatelského sektoru a z neziskového. „Mírně převládají ty z neziskového, protože lépe znají cílovou skupinu. Podnikatelé v tomto případě víc tápou, a nemají-li zkušenosti ze sociální oblasti, většinou si vybírají právě tělesně postižené, protože je to pro ně nejschůdnější,“ říká Škantová.
Jak by měla sociální firma fungovat v praxi, naznačují principy, jimiž se v podnikání řídí Vojtěch Sedláček: „Nikdo mi nesmí říct, že na to, že to dělají ,mrzáci‘, to jde. Jako potenciálního zákazníka si vás nebudu namlouvat proto, že pro mě pracují zdravotně postižení, ale protože je pro vás nabízená služba výhodná. Také nemám žádné chráněné dílny, ale chci, aby moji lidé byli na světle: pracují na radnici, v šatně v Senátu, spravujeme archivy ve státních úřadech, máme kafírnu v Roztokách… Abych zaměstnal člověka, nemusí splňovat žádné předpoklady kromě jednoho: ochoty k vstřícné komunikaci. Takovému člověku se pak snažím najít parketu, kde bude něco platný.“
Minimum žádostí do výzev přichází na MPSV z oblasti začleňování dětí z ulice nebo z dětských domovů či drogově závislých do společnosti a žádný takový projekt dosud nebyl schválený. Důvodem může být i to, že stát na tyto skupiny neposkytuje žádné další formy dotací či úlev. „Vždyť jsou to normální kluci! Že fetujou nebo nemají pracovní návyky? To je jejich problém, takových lidí je,“ vnímá postoj státu k této skupině vyloučených osob zakladatel občanského sdružení Asociace pro pomoc v tísni Stanislav Sadílek. Ví, o čem mluví.

Český Jamie Oliver

Je středa odpoledne a směna ve výrobně knedlíků v Doksech u Máchova jezera jede na plné obrátky. V provozu Sadílek zaměstnává okolo 17 lidí, půl napůl normální zaměstnanci (z nichž většina přichází z úřadu práce) a „klienti“. Tedy zletilí chovanci z dětských domovů či výchovných ústavů, často s drogovou či kriminální minulostí. Kromě knedlíkárny Sadílek provozuje u Doks kemp a v Praze restauraci U Kapra. „Celkem zaměstnáváme mezi deseti až patnácti klienty. Přes léto není problém s ubytováním, máme kemp, ale přes zimu musíme držet kapacitu dvanácti lidí v ubytovně v Doksech. Pak ještě máme dva byty, v nichž umožňujeme klientům, kteří se osvědčili, vyzkoušet si žít ,nanečisto‘. Musejí pravidelně platit nájem, který je sice pouze tři tisíce, ale i to může být pro někoho problém. Když nejsou zaměstnaní u nás, musejí pravidelně ukazovat výplatní pásku, abych měl jistotu, že řádně pracují. Dalším krokem je pro ně úplné osamostatnění,“ popisuje Sadílek, jak jeho sociální firma funguje.
Jediná větší podpora, kterou získal od státu od oficiálního začátku svého programu pro mladé lidi z ulice v roce 1997, byla dotace od úřadu práce na předělání fabriky, v níž dnes vaří knedlíky s měsíčním obratem kolem 1,5 milionu. „Dostali jsme ji jako každý jiný podnikatel, navíc jsme se museli zavázat, že po dobu 24 měsíců zaměstnáme 24 lidí, které nám úřad pošle,“ vzpomíná Sadílek. Za dva roky se mu jich v trvalém pracovním poměru postupně vystřídalo kolem sedmdesáti.
Jeho podnikání sice „neotáčí zeměkoulí“, jeho provozy však dosud prošlo na dvě stovky mladých lidí. Nakolik se podařilo otočit jejich životní osudy a zařadit je do normálního života, si Sadílek netroufne odhadnout. „Každý rok je to jiné. Spousta z nich má ale dneska normální fungující rodiny a práci,“ říká sedmapadesátiletý podnikatel. Kromě zaměstnání sice poskytuje svým klientům i sociální služby, nicméně oficiálně je propagovat nemůže. „Když přišel v roce 2006 zákon o sociálních službách, tak se v něm dočtete, že já bych ve své pozici výkonného ředitele měl mít vysokoškolské vzdělání, což nemám a nikdy už mít nebudu,“ pokračuje Sadílek, jenž mimo jiné školil sociální kurátory. „Navíc se odmítám podřizovat diktátu, že aby se zajistily standardy, každý pracovník v sociálních službách musí ročně absolvovat 160 hodin sociálního školení, jež můžete dělat zhruba u tří firem, z nichž si každá řekne o tři sta korun na hodinu. Kde na to máme brát?“ ptá se Sadílek.
Mladí lidé ze skupin, s nimiž pracuje, mají jen velmi omezené šance na začlenění zpátky do společnosti. „V normálních podmínkách by neobstáli. Mají výkyvy, občas nepřijdou včas, seknou s prací uprostřed směny. Každý jiný podnikatel by řekl: ,Nechceš makat, tak jdi‘,“ dodává Sváťa, jeden z bývalých Sadílkových klientů. Nyní vede provoz v knedlíkárně a má vlastní rodinu se dvěma dětmi. Naráží na moment, kdy má sociální podnikání skutečný význam. Jak ale říká Stanislav Sadílek: „Politici musejí pochopit, že jsou to oni, kdo si to musí objednat. Protože bláznů, jako jsme my, moc není.“

(box1)
Principy sociálního podnikání V evropském konceptu je sociálním podnikem firma, která je běžným podnikatelským subjektem, jenž ve vysoké míře začleňuje vyčleněné. Níže uvádíme principy sociálního podnikání, jak je dle definice Tematické sítě pro sociální ekonomiku TESSEA přejalo ministerstvo práce a sociálních věcí:

- ekonomická lokalizace a zapojení do místních iniciativ
- zaměstnávání znevýhodněných osob
- podíl těchto osob na vedení, chodu společnosti
- reinvestice zisku do společnosti (stanovena na minimálně 51 procent)

(box2)
Projekt Fifteen
Britský příklad Položíte-li Angličanovi otázku, co nebo kdo se mu ve spojení se sociálním podnikáním vybaví, s největší pravděpodobností odpoví: Jamie Oliver. Diváci jeho populární televizní show Jamieho kuchyně mohli v roce 2002 sledovat rozjezd restaurace, kde zaučoval mladé lidi z problémových skupin. Londýnská Fifteen provozovaná Nadací Jamieho Olivera dnes patří mezi nejvyhledávanější a nejúspěšnější restaurace ve městě. V roce 2004 otevřel Oliver druhý Fifteen v Amsterodamu a o dva roky později další v anglickém Cornwallu a v australském Melbourne.
„Děti z problémových skupin, s drogovou nebo kriminální minulostí, u nás mají možnost se vyučit a pracovat jeden rok, potom se jim snažíme najít běžné zaměstnání,“ vysvětluje princip projektu ředitel cornwallské Fifteen Dave Meneer. Studenti, které hosté poznají podle bílých čepic, dostávají mzdu sto liber měsíčně plus podíl na spropitném. V sezoně restaurace zaměstnává kolem stovky lidí včetně stálých zaměstnanců. Menu se obměňuje každý den podle toho, co farmáři přivezou. Kromě pár surovin z Itálie se vaří striktně z místních zdrojů. Tomu i kvalitě servírovaných jídel odpovídají i vyšší ceny, přesto doporučujeme objednat se s předstihem.
Roční obrat restaurantu činí tři miliony liber, veškerý zisk se vrací zpět do podniku. Projekt je podporován i z evropských fondů. „Tento koncept není jednoduché okopírovat, protože je drahý a trvá dlouho, než se rozjede. Existuje sice spousta podobných kurzů, ty ale trvají třeba jen šest týdnů. My je učíme v kuchyni opravdu do hloubky,“ dodává Meneer.

David Kasl, Watergate Bay, Cornwall

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče