Bezstarostná léta jsou za námi

IVO ANDRLE, PROVOZOVATEL PRAŽSKÉHO KINA AERO : Na začátku 21. století se pražské kino Aero stalo svým zaměřením na nekomerční tituly fenoménem. V současné době však prožívá hubenější léta. S příchodem multikin se totiž na obdobný repertoár přeorientovala řada menších kin.

IVO ANDRLE, PROVOZOVATEL PRAŽSKÉHO KINA AERO : Na začátku 21. století se pražské kino Aero stalo svým zaměřením na nekomerční tituly fenoménem. V současné době však prožívá hubenější léta. S příchodem multikin se totiž na obdobný repertoár přeorientovala řada menších kin.

Psal se rok 1998, když bylo žižkovské kino Aero převedeno ze státního vlastnictví do rukou městské části Praha 3. Ta ho dodnes pronajímá za symbolickou částku Občanskému sdružení pro Aero.

„Nikdo nevěřil tomu, že by se na Praze 3, mimo centrum, uživilo kino s artovým profilem. Původní záměr byl tedy uvádět převážně komerční věci s tím, že dva dny v týdnu se budou hrát více umělecké filmy. Na artové věci chodilo ale paradoxně více lidí než na ty komerční. Začali k nám jezdit zájemci z celé Prahy,“ popisuje začátky jeden z provozovatelů kina Aero Ivo Andrle.

Mimo centrum Prahy lákaly diváky přehlídky filmů slavných režisérů Bergmana či Felliniho nebo Projekt 100. „Jednalo se obecně o nekomerční tituly, ke kterým neměli čeští diváci dosud přistup a byl tak po nich velký hlad,“ charakterizuje nabídku kina Andrle. Významnou roli sehrála také blízkost vysokoškolských kolejí a specifická, trochu undergroundová atmosféra, kterou provozovatelé vytvořili díky zprovoznění baru v předsálí.

NEPŘÍMÁ MULTIFACKA Zájem diváků o Aero kulminoval v letech 2000 a 2001, kdy do žižkovského kina chodilo více než sto tisíc diváků ročně. Potom ale začala doba multiplexů. Ty však neohrozily Aero ani tak přímo, jako spíše prostřednictvím ostatních menších kin. „Multikina sebrala na počátku 21. století návštěvníky menším kinům, a ta se začala orientovat na podobný repertoár jako my a přebrala nám tím pádem některé diváky. My se tak stáváme opět kinem především pro Prahu 3. Bezstarostná léta jsou za námi,“ říká s povzdechem Andrle. V loňském roce klesl počet diváků Aera až k hranici padesáti tisíc návštěvníků. Andrle však doufá, že tím pád návštěvnosti skončil. „Dosavadní letošní čísla tomu nasvědčují,“ uvádí. Přes hubenější léta se Aeru daří držet nad vodou. „Vyhýbáme se nákladným věcem a filmům, které nevydělávají, nepouštíme se již do tak velkých dobrodružství jako v minulosti,“ prozrazuje strategii Andrle. Nejdražším kouskem, který si kdy Aero pořídilo, byl přitom film srbského režiséra Emira Kusturici Super 8 Stories, který přišel na tisíc eur za jednu projekci. TRH BY NÁM KINO ZAVŘEL Pražské artové kino se však neobejde bez podpory státu a Evropské unie. „Necítím se být úspěšným podnikatelem. Z čistě tržního pohledu bychom to kino totiž museli zavřít,“ tvrdí Andrle. Veřejné zdroje se podílejí na rozpočtu Aera téměř dvaceti procenty. Na to, že by ho provozování takového kina neuživilo, si však nestěžuje, vydělá si v průměru třicet tisíc čistého měsíčně. Vedle financí komplikují provozovatelům kina Aero život také nejasné daňové předpisy. „Dosud nám není jasné, zda musíme nebo nemusíme být plátci DPH. Narážíme na dvojí výklad i v jiných záležitostech, takže ani při dobré vůli nemůžeme mít všechno v pořádku,“ zlobí se Ivo Andrle. DEVÍTKA A KONEC UNDERGROUNDU

Do budoucna se chce kino Aero otevřít repertoárem i atmosférou také jiným než mladým fanouškům filmu. Plánuje se proto přestavba současného baru, který se nese dosud v undergroundovém duchu. Dalším opatřením, které by mělo Aeru pomoci k lepším ekonomickým výsledkům, je vytvoření takzvané Osy 9, což je sdružení čtyř pražských kin dostupných tramvají číslo devět. „Koordinujeme si navzájem své programy. Distributoři totiž vyžadují, aby film běžel po co nejdelší dobu, a to menší kina nejsou sama schopna zajistit,“ vysvětluje Andrle. *