Bez pomoci státu by práci našli jen těžko

06. října 2008, 08:00 - Libuše Frantová
06. října 2008, 08:00

Zaměstnávání zdravotně postiženýchMnoho firem si stěžuje na nedostatek pracovníků, přitom na trhu práce jsou lidé, kteří zaměstnání shánějí velmi těžko.

Důvod? Jsou různě zdravotně postižení. Podnikatelé se bojí jejich nižší produktivity práce a vyšší nemocnosti, proto stát dnes na podporu zaměstnávání lidí se zdravotním postižením přispívá dvěma miliardami korun. Před patnácti lety to bylo mnohonásobně méně.

V Česku žije podle odhadu Českého statistického úřadu přes milion osob se zdravotním postižením. Jejich podíl tak představuje téměř deset procent z celkové populace. Většina z nich není ekonomicky aktivní, 79 procent pobírá důchod. Přitom pro jejich pocit užitečnosti a kontakt s okolím je práce velmi důležitá. Proto stát zaměstnávání handicapovaných všemožně podporuje.

O problémech firem se zdravotně postiženými zaměstnanci psal Profit před patnácti lety. Problémy s přechodem socialistického hospodářství na tržní dopadly naplno na ty nejzranitelnější – na handicapované, kteří se nebyli schopni tak pružně a rychle změněným podmínkám přizpůsobit.

V článku s názvem Invalidé dostali výpověď ve 32. čísle z roku 1993 popisuje Pavel Kačer potíže pražského výrobního družstva Obzor. „Na výrobní družstvo Obzor přišly špatné časy. Podnik, který zaměstnával převážně invalidní občany, musí nejvíce postižené propustit. Z původního počtu 1200 pracovníků jich zůstane v pražském družstvu polovina. Management stál při vstupu do tržního prostředí před zásadní volbou podnikatelského záměru: buď bude firma jako dříve do značné míry plnit i sociální funkci a rychle zkrachuje, nebo zajistí výrobu se zdravými či méně handicapovanými lidmi, kteří dosahují přijatelné produktivity práce. Vedení družstva sáhlo po druhém řešení,“ psal Profit.

Začali se chovat ekonomicky

I když se stát už na počátku 90. let snažil zaměstnávání handicapovaných lidí podporovat, nebylo to dostatečně účinné. Předseda družstva Obzor Vladimír Sezima si stěžoval, že ani při tehdejších státních úlevách se podnik nedokáže uživit. Například proto, že daňové zvýhodnění ze týkalo odvodu ze zisku, ale družstvo už druhým rokem zisk nevytvářelo.

Další smrtelný úder družstvu invalidů zasadily minimální mzdy. U zaměstnanců se sníženou pracovní schopností byla v té době hranice 1600 korun, u těžce zdravotně postižených 1100 korun. „Problém spočívá v tom, že například mentálně postižení lidé si nevydělají za měsíc více než 200 až 400 korun. Ekonomické hledisko ovšem dříve nehrálo takovou roli. Rodina postiženého byla spokojena, že jsme vlastně po osm hodin práce zajišťovali těmto lidem péči a jí odpadla starost. V tržním prostředí však tuto roli plnit nemůžeme,“ vysvětloval Vladimír Sezima.

Nelze se proto divit, že se družstvo muselo chovat jako každý jiný podnikatelský subjekt a neefektivní činnosti zrušit. Ale myšlenky, že i těžce invalidní lidé v družstvu najdou práci, se nevzdali. Uvědomovali si, že práce často představuje pro postižené smysl jejich života a slouží i jako úspěšná rehabilitace. „Chceme-li však dělat sociální politiku, musíme si na ni nejprve vytvořit finanční zdroje. V budoucnu zřejmě budou rodiny také připlácet, abychom mohli postižené zaměstnat prací a obstarat jim příslušnou péči. Tak jak je to zcela běžné v západní společnosti,“ prohlásil tehdy Sezima.

Stát přispěchal na pomoc

Zvýšit zaměstnanost zdravotně postižených měl pomoci zákon o zaměstnanosti z roku 2004. Ukládal totiž zaměstnavateli s více než 25 zaměstnanci povinnost zaměstnávat čtyři procenta zdravotně postižených osob. Pokud toto nesplnil, musel zaplatit státu sankci – 2,5násobek průměrné měsíční mzdy za každého chybějícího zaměstnance. Bez ohledu na to, zda dosáhl zisku nebo ztráty.

Ale zaměstnavatel se mohl tvrdé sankci vyhnout, pokud nakoupil zboží nebo služby od takzvaných chráněných dílen, tedy společností zaměstnávajících více než 50 procent zdravotně postižených. Tento nákup je označován jako náhradní plnění. Právě tato možnost způsobila, že se státní podpora často míjí účinkem. Zákon totiž nerozlišuje mezi tím, zda výrobky a služby musí být přímo produktem chráněné dílny, nebo zda se může jednat o pouhou „přefakturaci“. Stačí, když chráněná firma nakoupí jakékoli zboží a pak ho prodá s potvrzením o nákupu z chráněné dílny. Firma, která provádí pouze přefakturaci, tak může dodat téměř jakékoli zboží v libovolném množství. Problém je ovšem v tom, že je nevyrobí zdravotně postižení přímo v chráněné dílně, ale „zdraví“ lidé v jakékoli firmě, od níž se zboží nakoupí.

Takové řešení sice možná vyhoví zákonu, ale zcela postrádá smysl, protože nevede k vyššímu zaměstnávání zdravotně postižených. „Spočítali jsme, že by stačila jedna chráněná dílna se 150 až 200 zaměstnanci, a ta by dokázala přefakturovat a prodat všem firmám požadované množství zboží,“ konstatuje předseda Národní rady zdravotně postižených České republiky Václav Krása. Proto takové praktiky považuje za obcházení zákona

Nečas se podívá podvodníkům na zoubek

Díky legislativě i štědrým dotacím vznikaly v posledních letech chráněné dílny jako houby po dešti. Firmy mohly po dobu, kdy postiženého zaměstnávaly, využít daňové úlevy. S přijetím zdravotně postiženého do firmy se snížil její daňový základ o 18 tisíc korun, a pokud zaměstnala těžce zdravotně postiženého, pak dokonce o 60 tisíc korun.

Postupně náklady na příspěvky pro chráněné dílny stoupaly. Zatímco v roce 1997 vyplatil stát firmám se zdravotně postiženými zaměstnanci 200 milionů korun, v roce 2006 to bylo už 1,4 miliardy.

Bohužel se však ukazuje, že se příspěvky také často zneužívají. Někdy místo ve výplatě zdravotně postižených končí v kapsách jejich zaměstnavatelů. Nedávná série kontrol zatím vedla k obvinění podnikatele z Ústeckého kraje. Podle policie jednatel firmy Chráníme, s. r. o., inkasoval od úřadu práce statisíce korun, ale svým zdravotně postiženým zaměstnancům vyplácel jen část z nich. Národní rada zdravotně postižených má informace o dalších případech v Praze, Moravskoslezském, Ústeckém a Libereckém kraji. „Těmto podnikatelským subjektům, které se chovají nekorektně a neeticky, se podíváme, lidově řečeno, na zoubek,“ slibuje místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas.

Poskytování příspěvků zpřísnilo

Dnes nabízí práci převážně zdravotně postiženým přes 800 podniků. Navíc reforma veřejných financí poskytování peněz od státu zpřísnila. Od ledna 2008 se už příspěvek podle ministra práce vyplácí jen na základě skutečně vynaložených nákladů na zaměstnance. Firmy, které zaměstnávají více než 60 procent osob se zdravotním postižením, dostávají většinou od úřadu práce na zaměstnance s plným invalidním důchodem devět tisíc korun měsíčně (o pět tisíc korun měsíčně méně než vloni) a 6500 korun na jiného zdravotně postiženého (o pět set korun méně než dřív). „Podmínkou výplaty tohoto příspěvku je, že příspěvek bude použit na mzdu pracovníka. Řada provozovatelů chráněných dílen se snaží zvýšit si své zisky, a tak hledá cestu, jak si z nich ponechat co nejvíce,“ kritizuje Krása praktiky některých firem.

Přes snahu státu se podíl postižených na počtu lidí bez práce v Česku v posledních letech stále zvyšuje. Před dvěma lety tvořili handicapovaní necelých 15 procent nezaměstnaných, nyní jde téměř o jednu pětinu.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče