Bez mazací gumy

24. června 2008, 16:55 - Petra Hlaváčková
24. června 2008, 16:55

Vídeňská výstava Oskara Kokoschky potrvá ještě dva týdny

perex místo podtitulku
Ten muž si zaslouží zpřerážet všechny kosti v těle, prohlásil kdysi o Oskaru Kokoschkovi habsburský následník trůnu František Ferdinand. Je milým paradoxem, že nejčastější výstavy pořádá vídeňská Albertina, tedy bývalý habsburský palác u jižní části Hofburgu. Albertina, jenž vlastní kolem dvanácti set Kokoschkových prací, představila jeho obrazy a grafické práce v uplynulých dvou desetiletích již pětkrát. Letos se k ní přidala i další vídeňská síň v Belvederu, v níž byla do poloviny května otevřena expozice s názvem Träumende Knabe - Enfant terrible 1906 – 1922 z Kokoschkových raných děl.

Pozdější sice rozsáhlou, ale méně známou Kokoschkovu tvorbu nabízí pod názvem Exil a nový domov 1938-1980 právě Albertina. Zatímco z doby od začátku druhé světové války do malířovy smrti dosud nabízela spíše menší tematické celky jako grafický cyklus Král Lear nebo scénografické návrhy (v roce 1990), nyní jde o souhrnnou výstavu dvou stovek Kokoschkových děl.

Klidní vdova
Oskar Kokoschka se narodil v roce 1886 v rakouském Pöchlarnu v rodině českého zlatníka. Navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu ve Vídni, která v té době byla jednou z důležitých základen uměleckého hnutí vídeňské secese. Ovlivnily ho dílo Gustava Klimta i malba Vincenta van Gogha, což se mimo jiné projevilo i ve výrazné barevnosti jeho obrazů. Kromě malování se věnoval i psaní básní, prozaických a dramatických textů, které neprovokovaly o nic méně než jeho obrazy.V roce 1909 byla ve Vídni uvedena Kokoschkova první expresionistická divadelní hra Vrah, naděje žen, která vzbudila vlnu veřejného pohoršení. Spolu s textem Snící chlapci, v němž Kokoschka rázně ruší idylický pohled na dětský svět a vypráví v básnických obrazech o mučivých nejistotách dospívajících, přispěla hra k jeho vyloučení ze studií na univerzitě. Podobnou odezvu měly i Kokoschkovy obrazy, které se tolik lišily od oblíbených uhlazených děl vídeňské secese. Také onen pohoršený arcivévodův citát pochází z roku 1909, kdy Habsburk zhlédl Kokoschkovu vídeňskou výstavu.
Před první světovou válkou navázal Kokoschka kontakt s hnutím Neuen Secession v Berlíně, kde přispíval do expresionistického časopisu Herwartha Waldena Der Sturm (Bouře). Po návratu do Vídně působil jako pedagog na uměleckoprůmyslové škole a v této době potkal také Almu Mahlerovou. Vztah s mladou vdovou po hudebním skladateli trval tři roky a byla to pro malíře doba silného citového vypětí. Svoje duševní rozpoložení vložil do obrazu Nevěsta větrů z roku 1914. Milenci se na něm vznášejí v obětí na rozbouřeném moři. Vedle s vytřeštěnýma očima a zaťatými prsty křečovitě bdícího muže spí klidně žena s klidnou hladkou tváří. Zklamání z konce bouřlivého vztahu uvrhlo malíře rovnou do bojů první světové války, kam se vydal jako dobrovolník. Po vážném zranění se však o dva roky později vrátil do Vídně a po válce přijal místo profesora na drážďanské akademii. Podnikl také řadu cest po Evropě, Africe a Blízkém východě.

Idylická Praha, angažovaný Londýn
Tato známější část Kokoschkova života je na současné vídeňské výstavě pouze připomenuta důležitými životopisnými daty. Expozice rozděluje umělcův život do několika významných etap. Ve třicátých letech se Kokoschka rozhodl emigrovat před fašistickou hrozbou do Prahy. Nacisté označili jeho obrazy za „zvrhlé umění“, jeho plátna zabavovali a stahovali z muzeí a galerií. V Praze v té době namaloval mnoho rozměrných pohledů na město plných zářivého světla a výrazných barev. Během tohoto pobytu potkal další důležitou ženu svého života, mladou studentku práv Oldu Palkovskou, se kterou se zakrátko oženil a jejíž tvář se stala častým námětem obrazů z této doby. Pražská idyla však netrvala příliš dlouho. Po událostech roku 1938 se manželé rozhodli odejít do Londýna. Tam v návaznosti na válečný vývoj vznikala díla s mnohem závažnějším sdělením. Vyprávění o vnitřním životě umělce raného expresionistického období vystřídaly politické reflexe a sarkastické obrazy společnosti. Obraz Červené vejce reaguje tvrdě na mnichovské události: vejce na stole se čtyřmi příbory připravenými k porcování, monstrózní hlavy Hitlera a Mussoliniho, v dálce zpustošené panorama Prahy… V Londýně se Kokoschka účastnil výstav exilových umělců, psal články a poskytoval rozhovory, v nichž kritizoval váhavost britské vlády v boji s fašismem, byl také autorem mnoha protiválečných plakátů a ilustrací. Kromě těchto satirických angažovaných projevů se nadále věnoval malbě krajin a městských scenerií. Rozvíjel přitom techniku malby vodovými barvami a barevnými pastelkami, která ho pak doprovázela až do poloviny 70. let.

Otevřete oči
Po válce podnikl Kokoschka řadu cest po Evropě, natrvalo se usadil v roce 1953 ve Villeneuve ve Švýcarsku. Do Rakouska se vrátil v 50. letech jako pedagog. Na letních uměleckých kurzech v Salcburku vedl až do roku 1963 svoji „Školu vidění“. V ní učil mladé umělce, že nejdůležitější je otevřít oči a zachytit nejenom trojrozměrnost světa a života, ale i jeho vnitřní energii, pohyb a neklid. To vše kladl do protikladu k chladnému a od života odtrženému abstraktnímu umění a podle těchto zásad se sám také ve svém díle vytrvale řídil. Expresivita a vnitřní chvění jsou v různé intenzitě a v různých modifikacích přítomny v celém jeho díle. Objevují se i v jeho svérázných knižních ilustracích, které vznikaly v průběhu 60. let, doprovázejících například řecké, biblické a evropské mýty. O malířových pocitech z té doby vypovídá také jeden z jeho bonmotů: Život je jako kreslení bez mazací gumy.
Ke konci života (zemřel v roce 1980) se Kokoschkův expresivní rukopis ještě více uvolnil, kontury zcela mizí, objemy se deformují . Vracejí se politická témata (Žáby z roku 1968 – netečná stvoření znázorňující evropské obyvatelstvo přihlížející lhostejně vojenskému diktátorskému režimu v Řecku a sovětské okupaci Československa) a reflexe vlastního života tváří v tvář jistotě smrti. Ta přichází v podobě anglického vyhazovače na obraze Je čas, pánové, prosím – život se uzavírá po vzoru londýnských klubů, smrt malíři galantně otevírá dveře ze života.

box
Oskar Kokoschka: Exil und neue Heimat 1938-1980
Albertina, Vídeň, Albertinaplatz 1,
www.albertina.at Otvírací doba:
Pondělí - neděle 10 – 18 Středa 10 – 21
Doprava:
metro U1,U2,U4 zastávka Karlsplatz, metro U3 zastávka Stephansplatz
Vstupné: dospělí 9,50 eura
studenti 7 eur skupiny (minimálně deset členů) 7 eur/osoba rodinné vstupné (dva dospělí a děti školního věku) 21,50 euro rodičovské vstupné (jeden dospělý s dětmi školního věku) 12,50 euro

děti do 6 let zdarma.
Výstava bude otevřena do 14. července

Box
Albertina
Sbírku grafických listů v Albertině, která nyní čítá kolem milionu kusů, založil v roce 1776 Albert Sasko-Těšínský. Její součástí jsou díla Dürera, Rubense, Cézanna či Picassa. Albertina vlastní také architektonickou kolekci a nedávno byla založena i sbírka fotografická. Kromě Kokoschkovy výstavy je v Albertině nyní přístupná expozice Od Moneta po Picassa, která vznikla na základě výběru z jedné z největších sbírek umění 20. století – Collection Batliner. Rita a Herbert Batlinerovi věnovali Albertině na jaře roku 2007 svoji sbírku obrazů čítající na pět set děl slavných malířů. Obsahuje například díla impresionistů, německých expresionistů, Chagalla, Bacona, Picassa či Giacomettiho. Do 10. srpna je v Albertině přístupná výstava děl malíře Paula Kleeho Hra forem.

Popisky
- V Albertině se opět vystavuje dílo Oskara Kokoschky
– Nymfa, 1936, Národní galerie Praha
– Červené vejce, 1940/41, Národní galerie Praha
- Je čas, pánové, prosím, 1970/72, Tate, London
- Ecce homines, 1972, soukromá sbírka, Hamburk

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče