Bez dluhů na věčné časy

03. února 2012, 18:55 - Tomáš Plhoň
03. února 2012, 18:55

Začněme pozitivně. Evropští lídři ukázali, že se dokážou dohodnout. Na posledním summitu to zvládli takřka bez rozporů a v rekordním čase (minulé pondělí skončili před desátou hodinou večer). A tady pozitiva pomalu končí. Takzvaný „fiskální pakt“, který není doopravdy fiskálním o nic víc než naleštěné střevíce Davida Camerona, můžeme hodnotit mnoha způsoby – například ho ignorovat, jako se to podařilo české delegaci. Jisté však je, že cestu ze současné dluhové krize zkrátka a dobře nenabízí.

Destruktivní úspory

„Jde o první krok na cestě k fiskální unii. Rozhodně to posílí důvěru v celou eurozónu,“ zaznívá nejčastěji citovaný výrok z pondělního summitu. Patří Mariu Draghimu, prezidentovi Evropské centrální banky (ECB). Instituce, v jejíchž rukou patrně leží nejvíc nástrojů, jak současným dluhovým problémům zamezit, a zároveň instituce, která se jejich použití zatím zuby nehty brání. Právě proto zřejmě jeho pozitivní hodnocení zní mediálním éterem jako nová skladba od Beatles. Všimly si toho i trhy, které odměnily novou evropskou smlouvu růstem a jakýms takýms návratem důvěry. Zároveň s tím se ale objevují vážné obavy. Pakt nařizuje státům Evropské unie (s výjimkou Velké Británie a Česka, které nepodepsaly) dodržování rozpočtových pravidel, která spočívají v udržení deficitu pod tři procenta, vládního dluhu pod šedesát procent HDP a strukturálního schodku pod 0,5 procenta. Z těchto tří opatření je nové pouze to poslední. Nové jsou také sankce, které pro provinilce mohou dosáhnout až hodnoty 0,1 procenta HDP. „Pakt má skutečně destruktivní účinky. Pobízí vlády jednotlivých zemí, aby přijaly extrémně procyklickou politiku,“ říká v komentáři pro Financial Times Wolfgang Münchau. Stručně řečeno, nutí vlády v době krize šetřit a prohlubovat tím ekonomické problémy, což se podle Münchaua v současnosti děje například ve Španělsku. Stejný názor na úspory má dlouhodobě také známý ekonom Paul Krugman. Ten především upozorňuje, že obrovské dluhy Španělska, Itálie nebo Irska nebyly ani v nejmenším způsobeny jejich přebujelými výdaji a že ve skutečnosti se vlády těchto států chovaly často odpovědněji než zbytek unie.

Athénská ruleta

Ať tak či onak, schválený pakt problémy eurozóny žádným myslitelným způsobem neřeší. To už můžeme s větším povděkem kvitovat shodu na Evropském stabilizačním mechanismu, který by měl začít fungovat od července. Mechanismus by se měl podle všeho sloučit s nyní existujícím fondem EFSF, a disponovat tak oproti původním 500 miliardám eur prostředky, jež by byly o polovinu vyšší. Stejně tak starému kontinentu pomůže ve větší míře podpora malým a středním podnikům, ke které se státníci na summitu zavázali. Varovný signál v Athénách ale stále doutná a žádná fiskální pravidla ho neuhasí. Pokud Řecko nesežene 14 miliard na splátku svých vládních pokladničních poukázek (dluhopisy s tříměsíční splatností), které musí zaplatit v březnu, zkrachuje. A v tom případě čelí celá Evropa neřízenému finančnímu kolapsu. Paradoxně však není pravda, že by se o vyřešení řecké otázky minulý týden nejednalo. Jen to nebylo v Bruselu a hlavní roli nehráli politici, ale soukromý sektor. Investoři, představitelé bank a fondů totiž už několik týdnů v řadě jednají s řeckou vládou. Cílem je domluvit podmínky odpuštění části dluhu, ke kterému se zavázali už na evropském summitu z loňského října. „Jsme blízko dohodě,“ prohlásil řecký premiér Lucas Papademos. Je o čem se dohadovat. Privátní investoři, vlastnící řecké dluhopisy v hodnotě okolo 240 miliard eur, původně slíbili odpustit 50 procent dluhu. Díky tomu by Řecko mělo v roce 2020 dosáhnout vládního zadlužení v hodnotě „pouhých“ 120 procent HDP (bez jakékoliv akce by to bylo 160 procent). Bohužel smazání poloviny pohledávek podle posledních propočtů nebude stačit. Dohoda, která měla být hotová už před Vánoci, tak skončila na mrtvém bodě. Investoři zřejmě nejsou příliš ochotní umazat víc. Z neoficiálních zdrojů se občas ozve, jak „štědří“ budou (?) být. Mluvilo se dokonce o 70 procentech hodnoty dluhopisů. Obě strany se nyní možná tváří optimisticky hlavně proto, že by informace o neúspěchu ve vyjednávání mohla spustit na burzách paniku.

Nucený dohled

„Finanční trh už do značné míry počítá s dohodou. Je to znát z důvěry, která se pomalu vrací na evropské trhy už od prosince. Zmaření této šance by znamenalo katastrofu,“ řekla pro americkou rozhlasovou stanici NPR Sarah Kettererová, manažerka investičního fondu Causeway International. Pokud privátní investoři na dohodu nekývnou, Řecko nemůže obdržet životně důležitou půjčku od EU a Mezinárodního měnového fondu ve výši 130 miliard eur. Ta je navíc ohrožena už proto, že s tempem řeckých reforem začínají být evropští politici stále více nespokojeni. Z pondělního summitu unikla informace, že Německo plánuje zavedení institutu „rozpočtového komisaře“, který by přímo v Athénách dohlížel na plnění plánu a byl jakýmsi místním guvernérem, s mocí vetovat rozpočtová a daňová rozhodnutí vlády. I když německá kancléřka spekulaci vyvrátila, stihla zmínka o plánovaném zavedení „nuceného dohledu“ vyvolat pořádný poprask. Řecký ministr financí Evangelos Venizelos prohlásil, že jeho země odmítá volit mezi „finanční pomocí“ a „národní hrdostí“. Pravdou však zůstává, že stav řecké ekonomiky je tristní a rozpočtové škrty zatím mají spíše negativní účinek. Nezaměstnanost už dosahuje 18 procent, téměř pětina Řeků je tedy bez práce. Jejich mzdy se přitom stále drží velmi vysoko a odpuzují tak investice. Export ze země jako by neexistoval, záporná obchodní bilance dosahuje desetiprocentního deficitu. Ve světle toho, o co se v těchto dnech hraje v Řecku, nezůstává „fiskální pakt“ dohodnutý v Bruselu ničím jiným než jen další úřednickou hrou na posilování integrace celé unie a eurozóny. To by samo o sobě nemuselo být čistě negativní. Dokonce i Milton Friedman, modla dnešních ekonomických neoliberálů, tvrdil, že jakákoli monetární unie musí být i fiskálně propojená (splní-li podmínky volného pohybu zboží, osob a kapitálu). Utvrzení rozpočtových pravidel ale ničím takovým není. „Je to jen důležité upoutání pozornosti, které už není ani tolik nebezpečné, jako spíše zbytečné,“ prozradil jeden z bruselských diplomatů týdeníku The Economist. Italský premiér, tedy vůdce jedné z nejvíc ohrožených zemí, zase o paktu prohlásil, že není o moc víc než jen „dekorativním zpěvným ptákem“. Což může znamenat cokoliv, ale lichotivé to jistě není. Někteří komentátoři prohlašují, že hlavním důvodem k posílení fiskálních pravidel je deblokace Evropské centrální banky.

Buďme oportunisty

ECB má v rukou velmi důležité nástroje k řešení krize, jak se ukázalo již v prosinci, kdy svými neomezenými půjčkami napojila evropský bankovní sektor téměř půl bilionem eur a de facto tak většinu ohrožených finančních domů zachránila před vážnými problémy. Dosud ale striktně odmítala nakupovat ve větší míře dluhopisy zadlužených států na volném trhu a nepřímo jim tak pomoci ve financování dluhů. Právě zakotvení fiskálních pravidel by centrální bance, kterou ovládají především Němci, mohlo do jisté míry uvolnit ruce. Celkově je hlavním výsledkem summitu sdělení, že ta největší práce Evropu teprve čeká (což platí prakticky už od počátku krize). Pro Česko ve skutečnosti nemusí být až tak velkým problémem, že se pod pakt odmítlo podepsat. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že premiér Nečas odůvodnil české „ne“ tak nešikovně, že se tím světové média odmítla hlouběji zabývat. Navíc by to nebylo poprvé, co se členská země EU odmítla podílet na důležité evropské smlouvě, ale o pár let později po výměně vlády s prosíkem přispěchala zpět. Mezitím můžeme v klidu pozorovat, jak s novými pravidly budou spokojeni Poláci. Ti se do paktu nehrnuli z podobných důvodů jako Nečas, nakonec ale kývli proto, aby se mohli v budoucnu účastnit určité části rozhodovacích procesů. Vůbec způsob, jakým vlády budou dodržování nových rozpočtových pravidel sledovat, je sám o sobě dost bizarní. Pakt obsahuje rovnou čtyři druhy společných summitů. V tom prvním se sejdou jen představitelé eurozóny, tedy 17 zemí. Druhá konfigurace zahrnuje všechny členy EU bez Česka a Velké Británie, třetí všechny členy a čtvrtá připojuje k jednáním Chorvatsko, které se chystá do EU vstoupit. Jakkoli to možná může znít oportunisticky, přijatý pakt není něčím, do čeho by se Česká republika měla hrnout. Záchrana eura před kolapsem je samozřejmě v našem zájmu, stejně jako v zájmu celé Evropy, potažmo globální ekonomiky. Onen pakt k tomu ale nejspíše žádným způsobem nepřispěje.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče