Beton je ošklivé slovo

06. června 2012, 11:45 - Tomáš Pergler
06. června 2012, 11:45

Máme konkrétní nabídky na vstup do firem v Německu nebo ve Švýcarsku, říká majitel Bestu

Málokdo si dnes možná uvědomí, že před rokem 1989 u nás člověk stěží narazil i na obyčejnou „zámkovku“. Trh s betonovými stavebními prvky prošel v Česku během posledních dvaceti let velkým rozmachem. Každá druhá betonová dlažba nebo obrubník na tuzemských chodnících pochází ze společnosti Best. Majitel firmy Tomáš Březina pokryl celou republiku výrobními závody. Teď si pohrává s myšlenkou na akvizice v západní Evropě.

Betonovou dlažbu a příbuzné výrobky považuje běžný člověk za něco samozřejmého. Je váš obor něčím specifický? Beton bohužel není libozvučné slovo. Je ošklivým symbolem apokalyptických sídlišť postavených v totalitní minulosti. Naše produkty jsou však z betonu jiné technické, kvalitativní i estetické generace. A inovativní proces kvality jejich výroby je prudký. Přesto za největší specifičnost našeho oboru považuji fakt zcela jiný. Česká republika je ze zemí za bývalou železnou oponou jediná, která náš obor udržela v domácích rukou. Bez falešné skromnosti, zejména díky nám, díky našemu obrovskému a rychlému rozvoji. > Z nuly před dvaceti lety po dnešních 24 fabrik. Naše společnost odvedla státu za uplynulých dvacet let více než tři miliardy korun na daních a zhruba stejnou částku investovala do svých aktiv. Připočtou-li se k těmto číslům daňové údaje naší výlučně české konkurence a multiplikační efekty, vychází masivní ekonomický přínos naší komodity pro Česko. Zejména v porovnání s jinými obory, které, často falešně nazývané českými, odvádějí obrovské prostředky veřejně i skrytě svým zahraničním vlastníkům. A je zcela lhostejné, že dle ekonomické teorie to je prý v pořádku.

Zhruba před deseti lety jste zažil velkou vlnu zájmu o firmu. Nakonec jste ale místo prodeje naopak koupili společnost Beta a rozšířili se tím na Moravu. Uvažujete, že Best jednou předáte další generaci, nebo se smíříte s prodejem? Konkrétní zájem o naši firmu je trvalý od roku 2004, kdy Česko vstoupilo do EU. Před tím byl jen orientační. Zažil jsem dva naše prodejní procesy, respektive jejich úvod, oba jsem předčasně ukončil. Konec toho druhého procesu skutečně vystřídal nákup konkurenční firmy na Moravě.

Prodej společnosti připouštím jako jednu z možností budoucího firemního vývoje. Předávání velkých rodinných firem z generace na generaci prakticky nefunguje. Stačí se ohlédnout do historie. I ta v Česku ikonizovaná společnost Baťa je dnes, oproti světové konkurenci, bezvýznamná, následníci bezejmenní. Je to přitom bohužel nesmírně logické a (negativně) lidské. Zakladatel firmy se časem stane ikonou, které se i leccos odpouští. Následníkovi se neodpustí nic, ikonou není, navíc jsou na něj kladeny extrémní nároky. Aby to zvládl, musel by být Bůh. Nepochybuji však, že řídké výjimky existují, jen je neznám.

A co varianta IPO? Vidíte vstup na burzu jako jednu z možností? Firma, která je umístěna na burze, je prestižní, velmi viditelná, její část, nebo celou vlastní rozptýlení individuální, či kolektivní vlastníci. Privátní kapitalisté. Každé tři měsíce musí firma předvést svoje výsledky. Je velmi transparentní. Samozřejmě, při svém vstupu na burzu získá od investorů spoustu peněz na svůj další rozvoj. Prostě ráj. Pravda je spíše peklo. Privátní rozptýlení kapitalisté „svoji“ firmu vůbec neřídí a nekontrolují. Leží na Floridě pod slunečníky a pouze sledují, jestli jejich akcie vzrostly, jak jim slíbil jejich finanční poradce. Aby si mohli koupit větší slunečník. Poradce tu firmu rovněž neviděl zblízka. Je to jedno, i kdyby ano, stejně by v ní nic nepoznal. Ve škole ho naučili jen tabulky. Manažeři, řídící tuto privátní firmu, mají na starost pouze dvě věci. Aby v povinných a pravidelných termínech vykázali růst. Stůj, co stůj. Protože pak dostanou svoje velké odměny. Jejich lidský pud jim brání skutečně firmu řídit, rozvíjet, dynamicky, či uvážlivě investovat. Protože to s sebou nese výkyvy. Oni však musejí vykazovat trvalý růst. A to fakt není slučitelné. Pak přijde náhlý pád. Tak vznikají krize. Pak přijdou politici a začnou krizi řešit… Výsledkem je tragicky zničený kapitalismus v tom nejcennějším, co má. V odpovědnosti a motivaci konkrétních lidí. Skutečný kapitalista byl viditelný a za své činy odpovědný majitel. Svoji firmu založil, miloval, řídil, vedl. Neznal tabulky, ale byl to opravdový lídr. Best nevstoupí na burzu.

Letos na jaře jste v Mohelnici otevřeli nový závod s novou výrobní linkou za čtvrt miliardy korun. Plánujete ještě v některém tuzemském regionu posílit podobným způsobem? Ve všech ostatních regionech jsme tuto sílu již měli, střední Morava byla z tohoto pohledu poslední námi posilovaný region. Betonové výrobky jsou velmi těžké, a proto jsou jejich transportní náklady velké. Máme v tuto chvíli optimální rozmístění našich výrobních areálů po celé republice, a zejména z dlouhodobého hlediska je to naše obrovská konkurenční výhoda.

Sám říkáte, že Best už je tak velký, že se nemá ve svém oboru na domácím trhu kam rozšiřovat. Jedním z východisek je expanze do zahraničí. Je známo, že jste se chystali postavit závod v Rumunsku, jak vlastně tyto plány dopadají? Rumunsko jsme si pro svoji zahraniční expanzi před pěti lety vybrali proto, že to je po Polsku druhý největší „nový“ trh s 22 miliony obyvatel. V tamní, velmi atraktivní lokalitě jsme koupili dvanáct hektarů polí a během dvou let jsme tam legislativně zřídili průmyslovou zónu. Máme tam vyprojektován průmyslový areál v celkové hodnotě více než 500 milionů korun. Začali jsme tam stavět předstihové stavby, tj. sítě, přípojky, oplocení. Mám neopakovatelné zážitky, létal jsem tam na týden každý měsíc. Před třemi lety jsem přistál v Bukurešti, standardně jel na naši stavbu. Cestou jsem si všiml, že i těch pár lidí, kteří tam obvykle pracovali, již nepracují. Všichni seděli v kavárnách a telefonovali ze svých několika mobilů. Bylo mi to divné, přestože bylo ještě chvíli před řeckou krizí. Projekt jsem zastavil.
Mám ale zprávy, že se tam opět začíná trochu pracovat. Příští rok se budu rozhodovat, jestli areál prodáme, nebo začneme stavět.

Přicházejí v úvahu také jiné země či regiony ? Doba se změnila. Asi i kvůli příběhům typu investice pana Abramoviče, který koupil londýnský fotbalový klub Chelsea a má s ním nejen fenomenální výdaje, ale také fenomenální úspěchy. A po počáteční nedůvěře jsou mu dnes Britové za jeho investici vděční. Jsem přesvědčen, že tyto mediálně velké příběhy napomáhají i běžnému pohledu ze západu na východ. V našem případě to znamená, že máme konkrétní nabídky na vstup do firem v Německu, ve Švýcarsku, nabídky na spolupráci z Rakouska, Itálie, Izraele.

A co Rusko? Už jsem téměř seděl v letadle vedle předchozího ruského obchodního rady v Praze. Velmi nás tam chtěl dovézt. Nakonec jsem neodletěl. Jednak se na Rusko cítím již starý, respektive nepovažoval jsem za možný tak velký zásah do života mojí rodiny a sám jsem tam být nechtěl. Kromě toho jsme obětí našeho průmyslu. Z nákladového hlediska nejsme schopni exportovat naše výrobky, i kdyby byly sebelevnější a sebekvalitnější. Musíme vždy uvažovat o výstavbě v místě, o místních personálních a surovinových zdrojích, o místních obchodních pravidlech a zvyklostech. Musíme uvěřit circa dvacetileté místní politické a ekonomické stabilitě. V tomto případě já neuvěřil. Závidím produktovým exportérům.

Další možností je rozkročení se do příbuzných odvětví. Ve vašem případě by se nabízela buď těžba či výroba surovin (písek, cement) nebo stavitelství. Uvažujete o něčem takovém? Jakýkoli podnikatelský subjekt se musí trvale rozvíjet. Kvalitativně, velikostně. Nesmí ustrnout a zůstat stát na místě. To je prostě axiom. A přemýšlet a dělat kroky v tomto směru je dnes moje hlavní práce. Jestli toto nezvládnu, jsem již starý a musím zmizet…

Uvažoval jste někdy o přesunutí sídla do daňového ráje? Každý podnikatel, který se svojí firmou docílí jisté hraniční velikosti, o této možnosti uvažuje. Dokonce musí uvažovat. Jeho prací je optimalizovat veškeré náklady, trvale hledat personální, věcný, obchodní, marketingový, ekonomický náskok před konkurencí. Roli hrají nepochybně i emoční, patriotická hlediska. Po jistou hranici.

Zatím jsme vždy situaci ze všech možných hledisek vyhodnotili tak, že naším daňovým rájem je po celých dvacet let Finanční úřad Kralovice…

Ve svém firemním profilu píšete, že nesnášíte odbory. Proč? Je to byznys s negativními emocemi, byznys se špatnými vlastnostmi davu. Odborářští byznysmeni, tj. předáci, jsou za svoji negativní práci tímto davem placeni. A davu uniká, že již nežijeme v období Dickensovského kapitalismu, kdy odbory byly skutečně potřeba, aby bránily pracovnímu zotročování lidí, či dokonce dětí. Davu uniklo, že žijeme nejbohatší dobu naší tisícileté historie a že skutečná chudoba zuří úplně jinde. A že, aby se měl jednotlivec konzumně ještě lépe než nyní, jestli to opravdu chce, musí udělat něco zcela jiného než stát pod pódiem a na čísi pokyny řvát jakási hesla.
Nikdy jsem si nevážil lidí, kteří umějí pouze bořit, nikoli stavět něco nového a pozitivního. Ať už na firemní či celospolečenské úrovni. Protože něco skutečně stavět a řešit je nekonečně těžší. Nesete kůži na trh a máte drtivou zodpovědnost. Stát na tribuně a řvát, že je všechno špatné, že jsou všichni, kteří tvoří a snaží se, volové a že je třeba je smést, je nesmírně jednoduché. A s nulovou odpovědností. A ještě při tom vypadáte, že jste chytrý a statečný.

Na březnovém Fóru českého stavebnictví jste doslova sfoukl některé diskutující za to, že falešně naříkají na krizi, sami ale nepřiznávají pokles kvality. Co vám na to v zákulisí řekli kolegové z nadnárodních firem, kterým jste evidentně šlápl na kuří oko? Ministr dopravy Pavel Dobeš, který byl jedním z přítomných ministrů, se se mnou u šatny s úsměvem loučil slovy: „Pan Březina, ten, který již nikdy nezíská zakázku od …“ Nepochybně to vyslovil jako nadsázku.
Na Fóru jsem uvedl, že za největší problém stavebnictví nepovažuji takzvanou krizi, neboli pokles zakázek zejména v dopravní infrastruktuře. A že mě netrápí velmi pravděpodobná nelibost zahraničních centrál velkých stavebních firem, které operují v Česku, z poklesu přísunu peněz do jejich kasy. Protože stejně jako nemáme například české bankovnictví, ač mu tak vytrvale říkáme, tak nemáme české stavebnictví, ač mu tak rovněž vytrvale říkáme. Řekl jsem také, že mě, absolventa prestižního oboru Stavební fakulty ČVUT před 30 lety, trápí současný úpadek stavebnictví. Neboť se z něj stal symbol korupce a nekvality, a je dokonce zcela lhostejné, zda to věcná pravda je, či není. Protože není šťastné řešit zvlněnou dálnici nikoli přiznáním chyb účastníků výstavby a rychlou opravou, ale celostránkovým inzerátem v nejčtenějších seriózních novinách s textem vysvětlujícím nevysvětlitelné. Naopak jsem se podivil, proč nezní příspěvky o tom, že na hypotečních účtech obyvatel a jejich účtech stavebního spoření v tuto chvíli leží zhruba jeden bilion korun. A že to je velký potenciál pro české stavebnictví…, kdyby ho nebrzdila příšerná byrokracie nebo nezodpovědně a trvale politiky a elitami šířená panika z takzvané globální krize. A vůbec nejvíc jsem se nahlas divil, že tyto věty na tomto fóru neřekl místo pana Březiny pan premiér Nečas. Ten místo toho z papíru přečetl pár frází, že doba je zlá, že se musíme všichni snažit. A že se musíme ustabilizovat a uproškrtat k prosperitě. Pak odešel.

S oblibou se bez servítek strefujete do politiků. V minulosti jste si přitom jejich chlebíček sám vyzkoušel, když jste v 90. letech rok a půl poslancoval za ODS. Co české politice nejvíce chybí? Nyní pouze občas něco stručného napíšu nebo řeknu, nemám ani svůj blog, nechci vypadat jako všeználek. A již vůbec se nechci primárně strefovat do politiků. Pouze chci pojmenovat nějaký problém, který mně právě nadlimitně rozvrátil duši. Navrhuji rovněž řešení. Většinou se to však politiků týká, protože řešení takových problémů je obvykle jejich práce.
České politice chybí elitní lidé, ti současní elitou nejsou. Částečně za to nemohou, pouze využívají špatný volební a politický systém. Prostě ať jsou jacíkoliv, svůj post si dnes prostě vyčekají nebo vyobchodují. Konečně a poprvé se dočkají vysokého příjmu. A nestanou se elitami. Volební systém se musí změnit, aby byl motivační pro skutečné lidské klenoty národa. Kteří již něco dokázali, nejsou chudí ani duchem, ani ekonomicky. České politice a české povaze obecně chybí také zbavení se ostychu z konfliktu. Jako lídry nemůžeme mít lidi, jejichž hlavní devízou, na kterou jsou dokonce sami hrdi, je jejich bezbarvost, smířlivost, ohnutost kdekoliv a kdykoliv.

Jste stále přesvědčeným monarchistou? Kdo by byl nejlepším českým králem? Jsem střízlivý monarchista. Slovo střízlivý znamená, že žádného vhodného krále pro Česko neznám. Protože já si jako krále představuji skutečného a úžasného vládce, strůjce pořádku a rozkvětu, nikoli staršího zvláštního pána, jehož jedinou devízou je, že je prasynovcem praneteře bratrance posledního monarchy.
Realisticky proto zůstávám u přání změny politického a volebního systému, která by na jedné straně umožňovala objevení se silných osobností a lídrů, na druhé straně by umožňovala jejich demokratickou kontrolu a demokratické střídání. Filozofující odpůrce těchto změn, zejména s argumentem, že v tomto prostoru to není tradiční, bych poprosil, ať mlčí a nechají to vyzkoušet.

Současná západní civilizace je podle vás ve fázi úpadku. Co nás čeká v příštích letech? Žijeme nejbohatěji v naší historii. Přesto máme blbou náladu. V médiích i elitami je trvale skloňováno slovo krize. Přesto ročně miliony spoluobčanů řeší first minute, last minute, all inclusive. Ještě před pár lety jsme vůbec neznali význam těchto slov, natož jejich reálné užití. Nejukřičenější moderátorka v dějinách českých televizí paní Jílková národu každý týden ordinuje nějakou katastrofu, ačkoli nikdy nic platící bezdomovec má v Česku ze zákona bezplatnou lékařskou péči. Žijeme v těžké době. Nikoli proto, že denně čteme nebo vidíme v médiích tzv. krizi. Ale proto, že naše bohatost nám dovoluje si lhát, vidět a hledat problémy, které neexistují, a nekonečně je (ne)řešit. Ty skutečné problémy plynou a my je přehlížíme, nebo věříme, že se vyřeší samy časem. To je úpadek a cesta do skutečné krize.
Potřebujeme lídry, kteří se nebudou bát skutečné problémy vidět, pojmenovávat a řešit. Říkat nepříjemné pravdy typu, že lidé si jsou rovni při svém narození, avšak po pár letech z každého z nás vykrystalizuje „kůň tažný“ nebo „kůň chovný“. Kůň tažný je cennější. Říkat a řešit nepříjemné pravdy typu, že v tuto chvíli je v Česku cca 1,5 milionu lidí produktivně pracujících, kteří živí 8,5 milionu lidí zbývajících. A že tento poměr se fakt musí změnit. Říkat a řešit desítky dalších skutečných problémů. Když se naše chování a vnímání reality fundamentálně nezmění, přijde během pár let opravdová krize. Její popis je na samostatnou esej.

Tomáš Březina (55)

- Majitel a předseda představenstva Best, a. s., největšího výrobce betonové dlažby v Česku.
- V roce 1990 založil Best na zelené louce spolu s dalšími dvěma společníky, postupně se stal jediným akcionářem. Firmu řídil s výjimkou let 1996–1998. - Rok a půl byl poslancem za ODS. Při štěpení strany v době tzv. Sarajeva patřil k protiklausovskému křídlu. Ještě před vznikem Unie svobody ale složil mandát.
- Vystudoval Fakultu stavební na pražské ČVUT.

Příběh manažera

Provokatér

Tomáš Březina je v českém podnikatelském prostředí nepochybně známá figura. Hlavně díky tomu, že si při veřejných vystoupeních nebere servítky a současně hýří sebevědomím. „Občas mluvím víc, zřetelněji a tvrději, než je v kraji zvykem,“ přiznává. Někteří kolegové z branže a politici ho proto nemohou vystát. Sám o sobě rád zdůrazňuje, že nehraje golf, nevlastní jachtu a nelétá byznys třídou. „Nikdy nezapomenu, že jsem před pár lety řídil trabanta a vlastnil pouze červené trenýrky a bílý nátělník,“ píše ve svém nekonformně pojatém životopise na firemních stránkách. Neznamená to ale, že má sklony k přehnanému asketismu. Už léta zůstává věrný značce Jaguar a na důchod plánuje přejezd Spojenými státy na Harleyi. Best zakládal Březina krátce po sametové revoluci a kromě relativně krátkého odskoku do vysoké politiky ho také od té doby řídí. Do společnosti patří sedm výrobních areálů ve všech regionech Čech a Moravy a vlastní tři štěrkopískové lomy. Letos v dubnu Best otevřel výrobní areál v Mohelnici, do jehož rekonstrukce investoval 230 milionů korun. Za rok 2011 Best vykázal konsolidované výnosy více než 1,3 miliardy korun. Firma podle Březiny každoročně vykazuje zisk.
Tomáš Březina je ženatý, má tři děti. Ve volném čase rád lyžuje.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče