Berou všichni!

02. října 2006, 00:00 - PETR KUČERA
02. října 2006, 00:00

KORUPCE PŘI VEŘEJNÝCH ZAKÁZKÁCHNavzdory Zemanově akci Čisté ruce je korupce v Česku po osmi letech vlády sociální demokracie stále rozšířenější. Jen klasické nabízení obálek se změnilo na sofistikovanější způsoby. Podrobné návody na omezení korupce přitom existují. Rovné podmínky na trhu by pomohly i většině podnikatelů.

KORUPCE PŘI VEŘEJNÝCH ZAKÁZKÁCH

Navzdory Zemanově akci Čisté ruce je korupce v Česku po osmi letech vlády sociální demokracie stále rozšířenější. Jen klasické nabízení obálek se změnilo na sofistikovanější způsoby. Podrobné návody na omezení korupce přitom existují. Rovné podmínky na trhu by pomohly i většině podnikatelů.

Zatímco v ostatních zemích střední a východní Evropy korupce při veřejných zakázkách klesá, v Česku roste. Podle analýzy Světové banky jsou na tom hůře jen Slovensko, Litva a Albánie. Také podle žebříčku organizace Transparency International se situace zhoršuje - vloni se Česko dělilo o 47. až 50. místo s Řeckem, Slovenskem aNamibií. Víc už se prý uplácí jen v zemích, jako jsou Kamerun, Ghana, Togo či Paraguay.

Podle Transparency International se pouze necelá třetina veřejných zakázek v Česku zadává přes otevřené tendry, které mohou zadavatelům zajistit co nejlepší cenu. Například v roce 2004 neprůhledné státní zakázky podle odhadu této nevládní organizace

připravily Českou republiku o více než 32 miliard korun.

NOVÝ ZÁKON NIC NEŘEŠÍ Změnu měl přinést nový zákon o veřejných zakázkách, účinný od letošního 1. července (jeho přípravu a obsah jsme v Profitu podrobně sledovali). Dosavadní reakce se však shodují, že nová norma sice přinesla drobný posun k lepšímu, k ideálu má ale ještě daleko. „Zákon byl sice prezentován jako krok k odstranění korupce a zlepšení systému, jeho hlavním účelem ale bylo pouze přenést do tuzemského právního řádu evropské směrnice, k jejichž přijetí jsme se zavázali,“ vzpomíná David Ondráčka, který se v Transparency International specializuje právě na veřejné zakázky.

„Snažili jsme se lobbovat za nějaké hlubší změny, ale podařilo se nám to jen s velmi dílčím úspěchem. Stejně jako my totiž lobbují i všichni další hráči na trhu.

K vládní verzi se nakonec sešlo přes 100 pozměňovacích návrhů. Sociální demokraté se nakonec rozhodli, že další změny už nebudou akceptovat, protože chtěli stihnout přijetí nového zákona do voleb,“ dodává Ondráčka.

Nový zákon podle něj zpřehledňuje strukturu celého systému, vysvětluje některé pojmy a zavádí modernější metody jako e-aukce či soutěžní dialogy, doporučované Evropskou unií. „Obecně ale legislativa zůstala pořád stejně nesmyslně komplikovaná a nepřehledná - jak pro zadavatele, tak pro uchazeče,“ uzavírá Ondráčka.

NEJDE O IDEÁLY, ALE O PENÍZE

Boj proti „špatné“ korupci vypadá na první pohled jako snaha o prosazení možná až příliš idealistických a naivních představ. Současný systém ale vadí i mnoha podnikatelům, kterým někdy nejde ani tak o mravní hodnoty, jako spíše o pragmatičtější hlediska, třeba prosperitu firmy. Zvláště když jim stavební zakázky zajišťují až polovinu celkových příjmů.

„Potřebujeme mít čisté a nedeformované tržní prostředí. Jedině tak se můžeme prosadit kvalitou naší činnosti a mít nějaký dlouhodobější byznysplán,“ vysvětluje majitel menší stavební firmy z Plzeňska, který si nepřál být jmenován. „Když budeme pořád dávat úplatky, úředníci si na to zvyknou a roztočí se jakási inflační spirála. Podívejte se na podobnou situaci u velkých obchodních řetězců. Dodavatelé přistupují na jejich vyděračské podmínky a firmy, které se své produkty snaží dělat poctivě, pak často nemají šanci,“ upřesňuje. Připomíná, že o náklady na „politickou přípravu či marketing zakázek“ firmy navyšovaly cenu zakázky, nyní už ale - kvůli stále rostoucímu tlaku zadavatelů na co nejnižší ceny - musejí o tuto částku snižovat své marže. Ty se přitom u menších stavebních firem mnohdy pohybují jen na úrovni jednoho až pěti procent.

Řada podnikatelů zároveň chce za své daně získat odpovídající služby. Pokud se veřejné peníze ztrácejí ve zbytečně předražených zakázkách, nezbývá pak dost financí třeba na opravy silnic či na lepší fungování úřadů a policie - přitom právě to jsou podmínky úspěšného fungování firem.

„Korupce je velmi nebezpečná pro celou ekonomiku a její výkonnost. Je jednou z brzd hospodářského rozvoje - příkladem mohou být země Jižní a Severní Ameriky, kde je kontrast zřetelný. Prostředí pro podnikání se pak stává stále více džunglí a investoři buď místo opouštějí, nebo tam raději ani nevstupují. Trh není konkurenceschopný, protože nerozhoduje cena a kvalita, ale schopnost uplácet,“ domnívá se Markéta Reedová, zastupitelka hlavního města Prahy za SNK-ED.

Petr Czasch, majitel stavební firmy z Bruntálu a nejznámější protikorupční bojovník z řad podnikatelů, vidí v odstranění korupce i šanci pro zvýšení zaměstnanosti hospodářsky slabších částí republiky. „Využitím peněz, které nyní zvyšují zisk překupníkům se státními zakázkami, se příjmy státní poklady zvýší o zhruba 40 miliard korun ročně a může vzniknout 170 tisíc pracovních míst,“ říká ke svému projektu nazvanému Vnitrostátní offset. Do slabších regionů by tak oproti současnosti putovalo mnohem více peněz, aniž by to znamenalo vyšší nároky na státní rozpočet.

PODMÍNKY NA MÍRU

Korupce už jen málokdy probíhá primitivním způsobem, kdy zájemce o zakázku přinese úředníkovi obálku s penězi. Je tu vidět jasný vývoj směrem k sofistikovanějším způsobům, potvrzují například Petr Czasch i David Ondráčka.

Současným hitem je stanovení předmětu zakázky na míru konkrétnímu uchazeči, jehož vítězství si zadavatel přeje. „Úřad chce koupit například nová auta. A protože se už předem rozhodl pro konkrétní značku, zadá do podmínek soutěže takové parametry, jako je třeba na milimetr přesná velikost pneumatik. Je jasné, že vyhovět pak může jediný uchazeč,“ přibližuje Ondráčka. Mediálně známým případem je nedávný nákup notebooků pro Poslaneckou sněmovnu, kdy největší váhu při hodnocení měla „páčka“ na rychlé vypnutí internetového připojení - tu nabízela jen firma AutoCont.

„Takový způsob je skutečně jeden z nejúspěšnějších. Mnohdy ale nejde o korupci, ale o využití faktu, že úředníci zadavatele se v předmětu zakázky vůbec nevyznají. Často ani nevědí, co vlastně chtějí. Stačí pak včas získat informace o určitém záměru, třeba zaplnit proluku ve městě. Neformálně se pak sejdu se zastupiteli nebo úředníky a vysvětlím jim, proč zrovna mnou navrhované řešení bude pro město nejlepší. Oni pak sice vypíší otevřenou soutěž, ale naše firma už má potřebný náskok při přípravě právě takového řešení, jaké město požaduje,“ vysvětluje podnikatel z Plzeňska. Podobné „diskuze“ nejsou samy o sobě ničím špatným, nový zákon o veřejných zakázkách je dokonce legalizuje zavedením takzvaného soutěžního dialogu - právě pro situace, kdy zadavatel cosi chce, ale ještě nemá konkrétnější představu. Důležité ale je, aby i tento dialog byl transparentní a otevřený pro všechny zájemce.

FORMA NADE VŠE

Právě nekvalifikovanost většiny zúčastněných úředníků je podle průzkumu Profitu jedním z hlavních důvodů, proč se ani

poměrně dobré principy nedaří ze zákona převést do praxe. Podle Ondráčky jsou úředníci zmateni i třetí změnou zákona během velmi krátkého období. „Je tam velká obava, aby neudělali nějakou procesní chybu, tedy aby kvůli formálním nedostatkům nebyli odvoláni,“ vysvětluje.

„Většina zadavatelů je současnou legislativou nucena fungovat jako stroj. Hledí především na formální stránku zakázky a veřejně snadno kritizovatelné kvantitativní parametry.

Ale už nemohou hledět na kvalitu. Na to, zda vybrané řešení je skutečně nejefektivnější,“ říká Ondřej Chládek, spolumajitel stavební firmy z Pardubic. „Řešením není změna zákona, která by přinesla další zpřesnění formálních postupů. Je naopak potřeba dát pracovníkům zadavatele větší prostor k rozhodování a přimět je k posílení vlastní odpovědnosti.

A primárně hodnotit výsledky rozhodování, nikoliv formu soutěží,“ tvrdí.

Právě současná nekompetentnost zadavatelů (špatná legislativa, nedostatek pravomocí a kvalifikace) vede podle něj k větším škodám než samotná korupce. „Řeknu to možná nepopulárně, ale hlavním zájmem by mělo být co nejefektivnější vynakládání veřejných peněz. Dokud bude v naší společnosti chybět mravní imperativ, je paradoxně prakticky užitečnější, když si úředník k ceně zakázky přisadí provizi do své kapsy, ale i tak dokáže vybrat nejvýhodnějšího dodavatele, než kdyby dodavatele vybíral člověk poctivý, avšak profesionálně neschopný vybrat nejvýhodnější nabídku v režimu hodnocení cena -kvalita,“ vysvětluje.

CHYBÍ OSOBNÍ ODPOVĚDNOST

„Lidé, kteří se v předmětu zakázky nevyznají, jsou mnohem snáze ovlivnitelní. Ne každý sice může být odborník, nicméně důraz na efektivitu místo formy by zadavatele logicky vedl k tomu, aby si na organizaci celé soutěže najímali skutečné profesionály,“ tvrdí Chládek.

„Je nutné zavést skutečnou osobní odpovědnost úředníků,“ souhlasí Petr Czasch. Podle Miroslava Ševčíka mladšího z Liberálního institutu musí jít o kombinaci trestněprávních sankcí, politické odpovědnosti (automatické vyloučení ze zastupitelského orgánu) a osobních obav ze ztráty zaměstnání a povinnosti náhrady škody.

Osobní odpovědnost za to, že byla vybrána skutečně nejvýhodnější nabídka a že také bude splněna, by měla odstranit i další častou formou manipulace: Nyní se stává, že zadavatel uzavře s vítězem smlouvu s odlišným předmětem plnění (tedy i jinou cenou a podmínkami), než poptával v soutěži. Rozšířené jsou také pozdější změny a dodatky, „nečekaně“ se objevující různé vícenáklady a navyšování ceny. „Konečná podoba zakázky je tedy jiná než ta, o kterou se soutěžilo,“ potvrzuje Reedová.

Hrozba výraznějšího postihu pro viníky by vedla také k omezení další ze současných forem korupce. „Velmi účinné je uspořádání různých poznávacích cest pro členy hodnoticí komise, nejlépe i pro jejich rodiny. Během takového výletu jim ukážu, jak mnou navrhovaný projekt úspěšně funguje například na jihu Francie,“ říká podnikatel z Plzeňska. Jiným firmám se prý zase osvědčuje nabídka dlouhodobějšího testování jimi dodávaného zboží nebo služeb. „Úředník si to vyzkouší v praxi a při soutěži je pak chtě nechtě ovlivněn,“ vysvětluje. Přesto se nedomnívá, že by takové jednání bylo špatné, pokud skutečně vede ke kvalifikovanějšímu a objektivnímu rozhodnutí o vítězi zakázky.

Pokud by zadavatel byl přímo odpovědný za účelně vynaložené peníze, zlepšilo by se také informování o nově vypsaných zakázkách. Většina zadavatelů sice plní zákonem stanovené minimum, tedy zveřejnění základních parametrů tendru v celostátním informačním systému na internetu, pokud by ale byli motivováni k účasti co nejvíce konkurenčních dodavatelů, začali by ve vlastním zájmu poskytovat informace i jinými vhodnými způsoby.

POSTAVTE ČÍNSKÉ ZDI

Korupce a nekvalifikované rozhodování kvete také díky tomu, že o celém průběhu zakázky rozhodují u jednoho zadavatele prakticky stejní lidé. „Je nutné rozdělit odpovědnost za jednotlivé části procesu mezi navzájem nezávislá oddělení zadavatele,“ konstatuje Tomáš Kramár z občanského sdružení Oživení, které dlouhodobě upozorňuje zejména na korupci na pražském magistrátu.

Takzvaný systém čínských zdí pak zabraní tomu, aby celý proces - od přípravy zakázky přes její vypsání, výběr vítěze, uzavření smlouvy až po závěrečnou kontrolu plnění - měla pod palcem jedna osoba či jedno oddělení.

Díky rozdělení kompetencí může dojít i k omezení dalšího rozšířeného způsobu korupce. „V zadávacím řízení někdy scházejí některé položky, které přitom do předmětu zakázky patří. Korumpující firma nabídne nereálně nízkou cenu, díky níž zakázku získá, a pomocí předražených smluvních dodatků na práce, které chyběly v zadání, ale vykonané být musí, konečnou cenu navýší.

Nebo se naopak do soupisu prací zapracují takové položky, které není nutné zhotovit a o jejichž fiktivní povaze se od zkorumpovaného úředníka dozví pouze firma, která má zakázku dostat. Protože jako jediná v nabídce odečte hodnotu těchto fiktivních položek, soutěž vyhraje,“ říká Kramár.

Dalším příkladem je nadužívání možnosti uzavřeného řízení, tedy oslovení pouze několika zájemců. Do soutěže se pak přihlásí jen spřátelené firmy, které se mezi sebou dohodnou o vítězi, a při další zakázce si pak pořadí vymění.

JDE O FINANCOVÁNÍ STRAN

Oslovení podnikatelé i zástupci nevládních organizací se shodují, že manipulace s veřejnými zakázkami není jen ojedinělým excesem několika úředníků, ale organizovanějším systémem s vazbami na politické strany. „Souvisí to s tím, jak jsou v Česku financovány politické strany, z čeho vlastně žijí,“ říká k tomu Petr Czasch. Podle jeho zkušeností si „provizi“ vybírají zástupci všech parlamentních stran. „Jedna z nich má aspoň konstantní sazbu čtyři procenta z ceny zakázky, takže víte, na čem jste. U ostatních se ta procenta mění,“ upřesňuje.

Podobnou zkušenost má i majitel stavební firmy z Plzeňska: „U menších zakázek si dávají do kapsy samotní úředníci. Nadřízení to přehlížejí, berou to jako kompenzaci za to, že u větších zakázek po nich chtějí, aby pro změnu nižší úředníci zavřeli oči nad obohacováním zastupitelů,“ říká. Sazby se podle něj pohybují od jednoho do pěti, výjimečně i deseti procent z ceny zakázky.

Na souvislost s financováním činnosti stran poukazuje i David Ondráčka: „Ty sponzorské příspěvky stranám pak ale nejdou přes právnické, ale přes fyzické osoby. Tam lze nějakou vazbu s vítězem zakázky dohledat daleko obtížněji,“ vysvětluje. Podle něj ale nejde o tak organizovaný systém, aby stranická centrála požadovala peníze například i po radnici, která se rozhodne „být čistá“. Přesto se tuzemská Transparency International v minulém týdnu dosud nejvíce pustila i do samotných politiků: „Strany v Česku postupně zmutovaly do firem obchodujících s vlivem,“ tvrdí její zástupce Michal Štička. Podnikatel Czasch upozorňuje, že ve vedení stran zůstávají téměř stejní lidé, kteří mezi sebe nepustí nováčky. „Je potřeba přímá demokracie,“ domnívá se.

Přidělování zakázek je také dobrým nástrojem pro vnitrostranický boj mezi politiky. „Řada těch, co se derou nahoru, chce po stavebních firmách nějakou službu za zvýhodněnou cenu, na níž firma prodělá. Takovou levnou investicí se pak mohou pochlubit před voliči. A samozřejmě, že po úspěchu ve volbách to pak firmě bohatě vynahradí,“ říká stavař z Plzeňska.

MALÉ, ALE VÝZNAMNÉ

Velký prostor pro manipulaci je také u zakázek malého rozsahu, tedy do dvou (u stavebních prací do šesti) milionů korun. „Možnost udělovat je bez otevřeného výběrového řízení považuji za jednu z největších slabin současného systému,“ říká Reedová. „Chápu, že klasické výběrové řízení je časově i technicky náročné, ale zadavatel by měl alespoň ve svém zájmu oslovit několik dodavatelů, nebo zřídit elektronické tržiště,“ dodává.

Právě do zakázek malého rozsahu vloni šlo 58 procent finančních prostředků vynaložených veřejných sektorem. Ondráčka tvrdí, že horní limit pro zakázky bez tendru by se měl snížit na půl milionu korun. „Nový zákon jde ale opačným směrem a naopak hodnotu pro stavební práce zvýšil ze dvou na šest milionů korun,“ připomíná.

Nová norma nicméně od července stanovila přísnější pravidla také pro tyto nejmenší zakázky. Přestože pro ně neplatí většina dalších formalit uvedených v zákoně, musí zadavatelé i u nich dodržovat základní zásady. „Jde o pravidla jako transparentnost, rovný přístup a zákaz diskriminace,“ říká ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič.

Vymahatelnost a kontrola zmíněných zásad je ale u nejmenších zakázek podstatně horší, takže i nadále dochází k rozdělování větších zakázek na menší celky tak, aby se na ně přísnější pravidla nevztahovala.

Někteří zadavatelé se navíc snaží z působnosti zákonem stanovených pravidel vymanit úplně.

„Typickým příkladem jsou různé městem zřizované společnosti,“ uvádí Petr Štěpánek, zastupitel Prahy 4 za Zelené a velký kritik chování velké koalice ODS a ČSSD na celoměstské i obvodní úrovni.

Podle firemního právníka Jana Beneše je zde ale naštěstí vidět zlepšující se trend. „Zvláště po rozhodnutí antimonopolního úřadu, který jasně řekl, že zákon se vztahuje i na státní firmu Lesy ČR. Není to jediný signál, že formální podoba akciové společnosti nezbavuje povinnosti řídit se zákonem o veřejných zakázkách, pokud společnost hospodaří s veřejnými penězi,“ dodává.

BEZZUBÁ KONTROLA

Zadávání zakázek sice nyní kontrolují dvě nezávislé instituce - Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže - obě ale mají omezené možnosti. „NKÚ může kontrolovat jen státní instituce, ne samosprávu,“ upozorňuje Petr Štěpánek. „A i když taková kontrola odhalí nesrovnalosti, udělá se tisková konference a pošle se zpráva vládě. NKÚ ale nemá žádné pravomoci udělit viníkovi pokutu a vláda není povinna udělat to za něj,“ dodává David Ondráčka.

Druhá instituce, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), může kontrolovat jakékoliv zadavatele a ukládat jim i sankce. Může dokonce jednat i z vlastní iniciativy. „Jinak ale mohou konkrétní soutěž napadnout jen její účastníci, nikoliv tedy třeba občan města, který má ohledně zakázky podezření,“ vysvětluje Štěpánek. Podle Ondráčky jsou navíc pokuty ukládané ÚOHS vzhledem k hodnotám zakázek neúměrně nízké. „Když město dostane za pochybení při stomilionové zakázce desetitisícovou pokutu, tak si toho na magistrátu nikdo nevšimne. Zvlášť když nefunguje osobní odpovědnost úředníka,“ domnívá se. Pokud je již zakázka realizována, je pokuta jediným možným opatřením, protože náprava (změny výsledku tendru nebo nová soutěž) již není možná.

Vedle rozdělení průběhu zakázky mezi různá oddělení zadavatele je řešením i pravidelný audit zadávání zakázek, prováděný nezávislou firmou. „Audit by - ideálně každý rok nebo dva - nahrazoval jednak nedostatek kompetencí NKÚ, jednak by na rozdíl od ÚOHS mohl prověřit nejen formální stránku, ale celý systém zadávání zakázek daným úřadem. Samozřejmostí by bylo zveřejnit komplexní výsledky auditu na webu a potrestat zjištěné viníky,“ říká Tomáš Kramár ze sdružení Oživení. Špatným příkladem podle něj byl audit pražského magistrátu, jehož výsledky se dostaly na veřejnost až se zpožděním a po nátlaku sdružení.

VŠECHNO VEŘEJNĚ

Posledním předpokladem skutečného fungování zákonem stanovených principů v praxi je veřejný průběh celé soutěže. „Nyní je zveřejněno jenom vypsání zakázky, už se ale nedozvíme, co přípravě soutěže předcházelo - tedy proč se zadavatel rozhodl právě pro takový předmět plnění,“ říká Czasch.

Neveřejný je zatím i zbytek soutěže. „Hodnocení nabídek, následná smlouva i závěrečná kontrola splnění zakázky přitom musí být přístupné pro všechny občany,“ domnívá se Štěpánek.

Už v současnosti taková povinnost vyplývá ze zákona o svobodném přístupu k informacím, zadavatelé ale nad přípustnou míru používají odkaz na ochranu obchodního tajemství.

„Obchodním tajemstvím může být třeba použitá technologie, už ne ale cena nebo termín dodání. Dále mohou zůstat tajné osobní údaje nebo bezpečnostní informace stanovené zákonem.

Vše ostatní není důvod nezveřejnit,“ říká Štěpánek. „Firmy prý nechtějí, aby se o obsahu jejich nabídky dozvěděli konkurenti. Jenže otevírání obálek je přístupné všem účastníkům soutěže, takže konkurenti tam jsou - na rozdíl od široké veřejnosti - stejně přítomni,“ konstatuje.

„Obchodní tajemství nemá u veřejných zakázek místo, a kdo to nechce přijmout, ať do soutěží o veřejné peníze nevstupuje,“ tlumočí názor Transparency International David Ondráčka.

„Díky veřejnému průběhu by se staly průhlednější i zakázky, kde dosud záleží na subjektivních kritériích. Každý z členů hodnoticí komise by musel srozumitelně vysvětlit, proč dává jednomu uchazeči jeden bod a druhému naopak pět,“ věří Czasch. „Nic by nemělo být skryto. Místo kolektivní nezodpovědnosti musí nastoupit osobní odpovědnost,“ uzavírá zastupitelka Reedová.

NEJLEVNĚJŠÍ NEMUSÍ BÝT NEJLEPŠÍ

Podle pardubického podnikatele Ondřeje Chládka chybí také možnost zadavatelů vyloučit ze soutěže uchazeče, kteří se neosvědčili při předchozích zakázkách. „Zákon stanoví pravidlo nediskriminace, takže dobré firmy se v soutěžích stále utkávají s těmi neseriózními,“ říká.

Zástupci stavebních firem se také shodují, že ze strany zadavatelů roste tlak na co nejnižší cenu bez ohledu na efektivitu a hlavně kvalitu takto vybraného plnění. „U politiků převažuje krátkodobé myšlení, vidí jen do voleb. Proto mnohdy přijímají prvoplánová řešení a nepřemýšlí, jaké budoucí výdaje přinese výběr sice levného, ale nekvalitního dodavatele. Smlouvy jsou navíc tak nedbale koncipovány, že řada firem v delším časovém horizontu ani nenese odpovědnost za následky své špatné práce. Na předčasné opravy jsou tedy znovu vypisovány soutěže, opět s cílem co nejlevněji zazáplatovat problém,“ stěžuje si podnikatel z Plzeňska.

Cenovou válku rozpoutaly hlavně největší stavební firmy, které přitom samy nemají prakticky žádné dělníky a získané zakázky pak prodávají menším společnostem. „To jednak narušuje trh, jednak jsou ty menší společnosti neskutečně vydírány a krachují,“ říká Czasch.

LANGER CHCE PŘITVRDIT

Podle Davida Ondráčky se nová vláda musí korupci ve veřejných zakázkách postavit čelem. „Systém nefunguje a vyžaduje komplexní reformy. Je nutné se soustředit nejen na velké státní tendry, které hýbou médii, ale také na malé zakázky,“ podotýká.

Aktivitu zatím vyvíjí hlavně nový ministr vnitra Ivan Langer. Chce vytvořit „černé listiny“ firem, protikorupční agenty (nikoliv ale „provokatéry“), majetková přiznání pro odsouzené za hospodářskou kriminalitu nebo výrazně zvýšit tresty za korupci. Plán, který má tento týden projednat vláda, konzultoval Ivan Langer také s Transparency International.

I díky tomu zatím působí zasvěceněji než ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič, do jehož rezortu zákon o veřejných zakázkách spadá. Ten na otázku Profitu ohledně nejčastějších způsobů manipulace se zakázkami odpověděl: „Takové informace nemáme k dispozici, jen víme jistě, že my veřejné zakázky nemanipulujeme.“ Letos přijatému zákonu je podle něj třeba dát šanci, aby se s ním lidé v praxi mohli naučit pracovat. „Ministerstvo se v nejbližších měsících bude intenzivně věnovat metodické podpoře a vzdělávání zadavatelů,“ dodává Gandalovič.

Zatím není jasné, zda protikorupční opatření z dílny ODS najdou podporu také u opoziční ČSSD. Ta mimo jiné v uplynulém volebním období navrhovala zavést i trestní odpovědnost právnických osob, po námitkách odborníků z oblasti práva ale návrh stáhla. *

NEJČASTĚJŠÍ ZPŮSOBY MANIPULACE SE ZAKÁZKAMI* určení předmětu zakázky „na míru“ vybrané firmě* změna ceny a podmínek po vyhlášení vítěze* rozdělení na menší zakázky s méně přísnými pravidly* neveřejné používání subjektivních kritérií* zneužívání uzavřeného řízení (oslovení pěti spřátelených firem)* nedostatečné informace o vypsání zakázky* bezplatné cesty do zahraničí pro členy hodnoticí komise, bezplatné užívání produktů uchazeče* přesouvání zakázek z úřadů na jimi zřizované akciové společnosti
NÁVRHY NA ZLEPŠENÍ SOUČASNÉHO STAVU* rozdělení průběhu soutěže mezi různá oddělení jednoho zadavatele* nezávislé audity veřejných zakázek (každé 1-2 roky)* posílení pravomocí NKÚ* osobní odpovědnost úředníků (při zachování práva na drobné chyby)* tlak na efektivní výsledek zakázky, nikoliv na formu* veřejný průběh celé soutěže, od přípravy až po kontrolu výsledku* vyřazení firem, které se již dříve neosvědčily* jasně určená a zdůvodněná hodnoticí kritéria

VLONI 64 POKUT

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže udělil od roku 1995 do konce loňského roku za chyby při zadávání veřejných zakázek pokuty celkem 350 různým zadavatelům. Jednotlivé sankce se pohybovaly v řádech desítek tisíc korun. Nejčastěji dostaly sankci hlavní město Praha, ministerstvo zahraničních věcí a Ředitelství silnic a dálnic. Největší pokutu - jeden milion korun - uložil Dopravní společnosti Zlín-Otrokovice, v odvolacím řízení však sankci snížil na polovinu. V loňském roce dostal Úřad celkem 539 návrhů a podnětů k přezkoumání veřejných zakázek. Na jejich základě zahájil 334 správních řízení. Zadavatelům udělil 64 pravomocných pokut v objemu téměř 2,4 milionu korun.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče