Baťova škola práce: Svět patří odolným!

18. března 2011, 03:38 - Robert Šimek
18. března 2011, 03:38

Budíček v půl šesté, čtvrt hodiny rozcvička a od sedmi nástup do továrny. Po dopolední směně přestávka na oběd a znovu ke strojům. V pět hodin padla, navečeřet a rychle do učeben. Vítejte v Baťově škole práce!

Foto: batastory.net

Když roku 1922 snížila firma Baťa ceny obuvi o polovinu, byl to začátek oživení celé české ekonomiky. Zvýšená poptávka ovšem vyžadovala rozšíření kapacit obuvnické výroby – bylo potřeba postavit nové budovy, koupit stroje, zajistit potřebné suroviny, ale také získat nové pracovníky. Zájemců o práci bylo dost, Tomáš Baťa však nebyl spokojen s výukou učňů v tehdejších státních školách. Rozhodl se proto vychovat si mladé zaměstnance sám podle zkušeností, které získal u americké firmy Ford Motor Company.

Být dobrý nestačí

První inzeráty se ještě setkaly s nedůvěrou. Roku 1925, kdy Baťova škola práce zahájila činnost, tak bylo přijato jen 80 chlapců. Rychle se ovšem ukázalo, že odborné znalosti s důslednou výchovou dělají z těchto studentů sebevědomé a schopné mladé muže, kteří ovládají nejen technologii na té nejvyšší úrovni, ale vyznají se i v organizaci, administrativě a řízení.

Roku 1929 byla škola otevřena také pro dívky a zájemců o studium rychle přibývalo. Roku 1934 jich bylo už 19 tisíc, volných míst bylo přitom každoročně jen 1 000 až 1 500. Přijímání se provádělo na základě zkoušek, které byly jednak písemné, ke zjištění znalostí z matematiky, pozornosti a všeobecné inteligence, jednak dovednostní, zjišťující sílu rukou či rychlost reakcí.

Ještě před zkouškami byli rovnou vyloučeni ti, kteří v žádosti uvedli, že chtějí být jen „dobrými dělníky“. Vedení podniku totiž zastávalo názor, že je to málo. Správný student měl být nejen zdatný, ale i ctižádostivý. Každému, kdo vstupoval do internátu, bylo povoleno vzít si s sebou pouze určité množství šatů a prádla. Všechno ostatní si mohli mladí lidé opatřit už za krátký čas z vlastního výdělku. Peníze a potraviny si nesměl přinést nikdo a rodičům bylo přísně zakázáno po celé tři roky studií děti finančně podporovat.

Škola jako řemen

Ke škole obuvnické brzy přibyly také strojnická, chemická, stavební, pletařská a další. Tak rychlý rozvoj ovšem vyžadoval i dobrou organizaci a při výchově mladých lidí polovojenskou disciplínu. V internátě bydlelo na každém pokoji 22 až 24 studentů v čele s kapitánem. Po probuzení o půl šesté ráno prováděli všichni čtvrt hodiny prostná cvičení, po nich se umyli, uklidili si pokoje a posnídali. Od 7 do 12 hodin pracovali v továrně, společně poobědvali a pak měli až do 14 hodin volno. Od 14 do 17 hodin opět pracovali a po večeři, rovněž společné, probíhalo od 18 do 20 hodin vyučování. Už ve 21 hodin byla přitom večerka.

U chlapců byla velká pozornost věnována tělesné výchově, ovlivňující nejen fyzické zdraví, ale také celkovou zdatnost, potřebnou ke splnění požadovaných pracovních úkolů. Vyučované předměty si žáci volili sami; povinné byly jen účetnictví, obchodní korespondence, kreslení a jazyky. Němčinu musel každý ovládat dokonale, angličtinu velmi dobře.

Tvrdá výchova se týkala i mladých dívek, byla ovšem trochu odlišná. Tomáš Baťa byl totiž toho názoru, že vaření je umění, jehož znalost podporuje zdraví. Dívky se proto ve Zlíně učily vařit, šít, vést domácnost a kromě toho se pro ně pořádaly kurzy hygieny a osobní péče.

Baťova škola práce (1925—1948)

Vznikla roku 1925 ve Zlíně k výchově dělníků pro Baťovy závody. Zpočátku byla jen pro chlapce, od roku 1929 také pro dívky. Počet zájemců přitom brzy výrazně převyšoval kapacitu — roku 1929 se hlásilo 1 400 uchazečů, roku 1937 už 21 tisíc. Výuka probíhala vždy až po práci v továrně a většina předmětů byla volitelných. Povinné byly jen účetnictví, obchodní korespondence, kreslení a cizí jazyky. Školu nakonec úspěšně absolvovalo více než 10 tisíc studentů. Zrušena byla po komunistickém puči roku 1948.

Kdo šetří, má za tři

Studenti Baťovy školy práce přispěli k neobyčejnému růstu a všestrannému rozvoji podniku. Jejich pracovní zařazení bylo stejné jako u dospělých zaměstnanců, výplatu měli ale nižší. Roku 1929 brali 30 až 50 korun týdně, později zhruba o 10 korun víc. Od roku 1933 se průměrné mzdy stanovovaly podle ročníků – první ročník bral průměrně 145 korun, druhý ročník 166 korun a třetí ročník 187 korun týdně. Uvedené částky kryly studentům náklady na zakoupení stravenek, zaplacení ubytování, školného a denních potřeb. Příjmy a výdaje si musel každý zaznamenávat do takzvané ročenky, kterou kontroloval příslušný vychovatel. Případné finanční přebytky museli žáci ukládat v Baťově spořitelně a podnik s nimi mohl volně nakládat. Úrok byl ovšem desetiprocentní, takže po ukončení Baťovy školy práce měl každý našetřeno až několik tisíc korun.

Po ukončení studií pracovali absolventi v podniku většinou dál jako dělníci. Několik desítek jich však působilo i ve funkcích mistrů či vedoucích prodejen. Věkové složení všech zaměstnanců firmy se tím výrazně snížilo, a vznikly tak mimořádně příznivé podmínky ke zvyšování pracovních výkonů. Vznik Baťovy školy práce ovšem neměl význam jen pro firmu samotnou, ale také pro rozvoj města. V letech 1925 až 1930 vzrostl počet zaměstnanců továrny z 2 500 na 17,5 tisíce a počet obyvatel Zlína se v té době zvýšil z původních 8 tisíc na 21 tisíc!

Konec školy přišel s nástupem komunistického režimu roku 1948, fungovala tedy pouhých 23 let. Přesto se stala základem pro budování zlínského průmyslového i obchodního školství a přispěla také ke vzniku dnešní Univerzity Tomáše Bati.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče