Bankovní reformy z říše pohádek

11. ledna 2011, 12:41 - Tomáš Plhoň
11. ledna 2011, 12:41

Vize moderního finančnictví v podobě nebezpečné utopie

Kdo je vůbec proboha tenhle Jimmy Stewart? To je asi první otázka, která českému čtenáři vytane na mysli, když poprvé otevře novou knihu amerického ekonoma Laurence Kotlikoffa. Nutno říci, že je to jedna z mála otázek, na kterou ve své práci poskytuje skutečně hodnotnou odpověď. Jen pro objasnění: Jimmy Stewart je americký herec, který ve slavném vánočním filmu Život je krásný z roku 1946 ztvárnil roli hodného a dobrosrdečného bankéře.

Bankéři a zloději

Tento Jimmy Stewart je, přesně jak Kotlikoff říká v názvu, mrtvý. To je pro autora dostatečná symbolická berlička k tomu, aby mohl prohlásit, že: „váš současný bankéř je jen podplacený úředník, pracuje šest hodin denně a neví nic o vás, vaší rodině, vašich zájmech a popravdě by se už nemohl zajímat méně. Kdyby byl Jimmy Stewart naživu dnes, pravděpodobně by byl po uši v obchodech s toxickými hypotékami nebo ve vytváření Ponziho schématu.“ Tolik k onomu efektnímu způsobu, kterým Kotlikoff uvádí fakt, že současný bankovní systém v západním světě, a především ve Spojených státech je zkažený, zdecimovaný a vedený tlupou lačných bankéřů, kteří nechtějí nic jiného než vydělat a nechat si na svá tučná konta zasílat další milionové bonusy. Profesor Kotlikoff má k dispozici lék v podobě kompletní (a jak on sám tvrdí velmi jednoduché) reformy celého bankovního systému, který nazývá Limited Purposse Banking (bankovnictví s omezeným účelem). Než se k němu ovšem autor knihy dostane, na ploše tří kapitol se ohlíží za pádem banky Lehman Brothers a následnými událostmi. Nutno říci, že tak činí velmi efektně a za použití velmi srozumitelného, často až lidového jazyka. Čtenáře možná někdy až udiví, s jakou lehkostí nazývá například Spojené státy „strýčkem Samem“. Obzvlášť pikantní dovede Kotlikoff být, když vyjmenovává hříchy předních bankéřů na Wall Streetu, například bývalého CEO Lehman Brothers Richarda Fulda nebo exšéfa Merrill Lynch Stana O’Neila. Čerpá přitom hlavně z článků, které v rámci tehdejšího honu na čarodějnice denně chrlily americké noviny. Autor zde sice nešetří sarkasmem, na druhé straně se drží faktů a jeho mozaika bankovní smetánky skutečně působí prohnile jako z antické tragédie. Nelze si ovšem nevšimnout, že v knize se přilévá olej do ohně v místech, kde už neslouží ničemu konstruktivnímu, ale spíše jen pomáhá vyvolat vášně a potřebný efekt. Ten Kotlikoff potřebuje především v momentu, kdy se snaží polemizovat se současnou ekonomickou teorií. Autor recenze není zrovna odborníkem na ekonomické modely, nicméně pokud se nějaká část knihy pohybuje opravdu na vodě, je to právě tato. Například v podkapitole „Nejsme všichni keynesiánci“ ostře polemizuje s Paulem Krugmanem, kterého označuje za příznivce výše zmíněného ekonomického proudu. Už sám fakt, že laureáta Nobelovy ceny označuje za „předního keynesiánce, který je na to ještě hrdý“, naznačuje jeho rétorickou vynalézavost – Krugman se nikdy za „keynesiánce“ nepovažoval, jen se od počátku snaží zasazovat jeho myšlenky do současné makroekonomie (a často tak činí i u Miltona Friedmana).

Snadno a rychle

Poté co si Kotlikoff v polovině knihy stačil dostatečně připravit půdu, přichází na řadu představení jeho velkolepého reformního návrhu. Jedním z hlavních nápadů je stoprocentní rezerva depozit v bankách. Bankovní domy by se tak vyhnuly situaci, kdy by nemohly uspokojit své klienty a hrozil by jim krach. Zároveň by neměly k dispozici žádné peníze, kterými by mohly poškodit finanční trhy. Je to jednoduché, prosté a podle autora to prý ani nebude tolik stát. Systém Limited Purpose Banking jde ale v omezení moci bank ještě mnohem dál. Chce je v podstatě vrátit k jejich původnímu účelu z dob renesance, jen v moderním hávu. Banky mají fungovat pouze jako zprostředkovatelé, kteří vaše peníze pošlou na účet fondu – buďto na čistě spořící, nebo na investiční fond. Druhý typ bude za vaše peníze na trhu nakupovat akcie, reality, komodity, případně makové preclíčky. Kdo bude kontrolovat, aby namísto proradných manažerů bank nenafukovali tržní bubliny pro změnu manažeři fondů? I tady je Kolikoffova odpověď snadná. Namísto Fedu a dalších více než 150 finančních regulátorů, kteří dohlížejí na podmínky finančních trhů ve Spojených státech (autor je zde dokonce čestně vyjmenovává), bude existovat jediná celostátní agentura, která bude kontrolovat úplně všechno. Ve své podstatě by si Kotlikoff přál, aby takzvaná Federální finanční autorita (FFA) ověřovala bonitu bankovních klientů, pravdivost jejich daňových přiznání, hodnotu jejich majetku a navíc by dodávala jakékoliv validní informace ohledně žádosti o půjčku určitého klienta. Zároveň by FFA měla překontrolovat každý bankovní produkt na trhu a svým razítkem stvrdit, že je bezpečný. Tím to ještě zdaleka nekončí. FFA by například měla být odpovědná i za rating. Protože ratingové agentury byly v minulosti často obviňovány z konfliktu zájmů, má to být právě tato nová zázračná regulatorní instituce, která bude agentury najímat, aby ohodnotily jednotlivá aktiva na trhu. Není třeba zdůrazňovat, že obrovská moc soustředěná v rukou jediné prapodivné instituce v historii nikdy nevyústila v něco dobrého. Kotlikoffova reforma aneb Limited Purpose Banking je skutečně velmi jednoduchá, a v tom možná spočívá její nebezpečnost, neboť by jí někdo mohl považovat za zdánlivě geniální.

To už tady bylo

Autor ovšem ani v tomto bodě, který je v podstatě těžištěm celé knihy, není originální. Do velké míry vychází z myšlenek ekonoma Irvinga Fischera, který už v roce 1936 (hádáte správně – jako odpověď na Velkou hospodářskou krizi) navrhl koncept stoprocentních peněz, jehož osou bylo hlavně omezení vlivu bank a zvýšení povinných rezerv na 100 procent. Už tehdy byl jeho návrh v podstatě okrajovým ekonomickým proudem, který si ovšem snadno najde své apologety dnes, v době velmi podobných ekonomických podmínek. Zarážející ovšem je, že Kotlikoff v žádném bodě na Fischera neodkazuje, ani ho nepřipomíná. Nelze říci, že kniha nepřináší některé zajímavé myšlenky, přestože ty skutečně hodnotné většinou nepatří k autorovým originálním. Během diskusí o opatřeních proti krizi se například často zapomínalo na důležitý fakt týkající se pojištění vkladů v bankách. Už originální koncepce takového pojištění z 30. let totiž počítala s tím, že by měla být pojištěna nikoliv nominální, ale reálná hodnota vkladů. Peníze totiž v průběhu bankovních krizí významně ztrácejí na hodnotě. Podobných důležitých vhledů nabízí kniha hned několik. Na druhé straně nelze zcela nekriticky přijímat autorovu úvodní myšlenku. Je otázkou, zda onen Jimmy Stewart v idealizovaném podání mohl vůbec někdy existovat. Pokud je skutečně mrtvý, jak tvrdí autor, znamená to, že zemřela spíše pohádka hodného bankéře. Nyní, když jsme se probrali do reality, je potřeba přemýšlet, jak současný systém co nejlépe reformovat, abychom žádné pohádky nepotřebovali.

Jimmy Stewart is dead: Ending The World’s Ongoing Financial Plague With Limited Purpose Banking Autor: Laurence J. Kotlikoff Vydal: John Wiley & Sons, Inc. 2010 Rozsah: 242 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče