Bankéři jsou pěkní ptáci

29. ledna 2010, 12:44 - Pavel Matocha
29. ledna 2010, 12:44

Odstranit privatizaci zisků a socializaci ztrát není cestou k socialismu

Od truhláře očekáváme, že bude vyrábět stoly a židle. Od kadeřnice, že nás ostříhá. Od taxikáře, že nás doveze, kam potřebujeme. Co čekáme od bank? Možná touto jednoduchou optikou se můžeme podívat na Obamův záměr radikálně změnit regulaci finančních institucí. Smyslem bank je efektivně alokovat peníze do reálné ekonomiky. Od tisíce střadatelů vybrat peníze, a ty pak půjčit deseti podnikům. Problém nastává, když místo posuzování rizik podnikatelských plánů a půjčování peněz hrají banky v kasinu s deriváty hypotečních zástavních listů, se čtyřicetinásobnou pákou spekulují s měnovými kurzy a vše vyvažují bezpečím státních dluhopisů.
Je evidentní, že management bank musí usilovat o maximalizaci zisků pro akcionáře, jinak by místo lichvářského domu mohl řídit charitu. Avšak běh za co nejvyššími výnosy nesmí „přepálit“ a nesmí si přestat uvědomovat, co je jádrem jejich byznysu. Ptáci mají křídla primárně k létání, ale často také zároveň k vábení samiček. Někdy však vnitrodruhové soutěžení dožene ptáky do situace, kdy se jim krásná křídla sice výborně hodí k námluvám, ale létat – a prchnout před predátorem – se s nimi již nedá. Stalo se to bažantovi argusovi.
Podobně jako argus degenerovaly banky. Kromě zjevné diskrepance mezi jejich smyslem a reálným fungováním se u nich potýkáme s dalšími problémy. Některé narostly do takové velikosti, že je stát nemůže nechat padnout a zbankrotovat jako jiný běžný podnik, protože jejich pád by pravděpodobně přinesl zhroucení celé ekonomiky. To bankéři samozřejmě vědí, a tak jejich touha hodně vydělat (tedy i ochota riskovat) není držena na uzdě strachem z toho, že to nevyjde, jako je to běžné u většiny jiných manažerů. Pokud se bankám, jejich ředitelům či dealerům daří, vyplácejí si enormní odměny jako podíl z dosaženého zisku. Pokud ale spadnou do ztráty, žádné pokuty neplatí, natož aby po nich někdo chtěl podíl na uhrazení ztráty. Systém privatizace zisků a socializace ztrát je jednou z příčin dnešní krize, neboť vede k nezodpovědnému hazardu a podemílá celospolečenskou důvěru ve spravedlivou distribuci statků.
Stát navíc opečovává banky i dalšími opatřeními. Za vklady v případě krachu ústavu se fakticky zaručuje stát, a bankéři proto nemusejí tak složitě přesvědčovat střadatele, že právě v jejich trezoru budou úspory v největším bezpečí. Centrální banky dodávají komerčním bankám levné peníze oproti zástavě relativně drahých státních dluhopisů – komerční banka tedy od státu získává peníze za dvouprocentní úrok, aby je tomu samému státu půjčila za pět procent formou koupě státních dluhopisů. A nakonec i samo vydávání bankovních licencí (tedy omezování možné konkurence pro stávající hráče) znamená privilegování.
Pokud nyní americká administrativa říká, že toto privilegované postavení bank musí skončit, vrací tím prostředí do přirozenějšího a rozumnějšího stavu. Většina návrhů Baracka Obamy a Paula Volckera navíc není žádným návratem do třicátých let či cestou k socialismu, ale pouze upuštěním od experimentů druhé poloviny devadesátých let a počátku nového tisíciletí. Právě v minulých patnácti letech byla totiž zrušena mnohá desetiletími ověřená pravidla, jimiž se banky musely řídit. A nejde jen o Glass-Steagallův zákon, který striktně odděloval komerční a investiční banky a který byl zrušen v roce 1999. O pár let dříve si banky prolobbovaly, že mohou spekulovat až se čtyřicetinásobnou pákou (do poloviny 90. let byla povolena pouze desetinásobná páka), což spekulantům umožnilo závratně vyšší zisky, ale přineslo také riziko mnohem rychlejších a drastičtějších ztrát. A o pár let později americká komise pro cenné papíry SEC bankám povolila spekulovat na pokles cen akcií.
Obecně platí, že západní společnosti jsou přeregulovány a že hodnota bezpečí je přeceněna na úkor hodnoty svobody. Přesto ale existují výjimky, kdy nějaká nová regulace může být pozitivní. Moc jich nebude, ale jsou. Zmenšit bankovní kolosy, aby se politici v budoucnu odvážili nechat je zbankrotovat, či oddělit investiční společnosti od komerčních bank, a zmenšit tak velikost státem chráněných ústavů, jsou jedněmi z nich.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče