Až se kouř rozplyne

07. března 2008, 19:38 - Geri Smith
07. března 2008, 19:38

Pro většinu Kubánců je život tvrdá dřina

Kuba má překvapivě velký potenciál růstu ve všech oblastech - od těžby ropy až po turistický ruch.

Roger Johnson věděl, že Fidel Castro nakonec jednoho dne odstoupí. Byl však právě v Havaně, když 19. února Kubánci oznámili odchod svého vůdce do důchodu. To dodalo jinak běžné návštěvě neočekávanou dramatickou příchuť. Johnson navštívil Kubu již posedmé a stejně jako v minulých letech tam ve funkci zemědělského komisaře ze Severní Dakoty podepisoval smlouvu - tentokrát na prodej hrachu a čočky v hodnotě 7,5 milionu dolarů.
Okamžik. Co dělal obchodník s luštěninami ze Severní Dakoty v zemi, s níž Američané obchodovat nemají? Tento muž těží z pravidel, která od roku 2000 umožňují americkým společnostem prodávat potraviny a zemědělské produkty na Kubu. A není sám. Loni Spojené státy americké dopravily na Kubu podobných potravinových dodávek za 438 milionů dolarů. „Máme mnoho zboží, které Kuba žádá,“ říká Johnson.
A Kuba dokonce dokáže najít tolik peněz, aby za ně zaplatila. Navzdory hroutícím se budovám, výmolovitým cestám a prázdným regálům v obchodech v roce 2007 ekonomika země narostla o 7,5 procenta. A byl to již třetí rok za sebou, kdy rychle rostla. Rekordně vysoké ceny za vyvážený nikl, slibná podmořská naleziště ropy v Mexickém zálivu, čilé prodeje prvotřídních doutníků a bělostné písčité pláže, které lákají miliony cizinců, přispívají k většímu posilování její ekonomiky, než bychom tušili. Silný růst by mohl komunistický režim pod vedením Fidelova bratra Raula udržet na hladině a umožnit mu zvýšit platy a zlepšit rozpadající se infrastrukturu. „Kubánská státní ekonomika je v nejlepší kondici od roku 1991, kdy ji opustili Sověti,“ říká Jorge R. Piňon, odborník na Kubu na Miamské univerzitě, „Kubánci nepotřebují zrušení embarga.“
Tím se nemíní, že Kuba kypí zdravím. Od toho má daleko. Po nástupu v roce 2006 do funkce zastupujícího prezidenta dal Raul Castro veřejně najevo, že státní služby fungují špatně, a naléhal na Kubánce, aby místo svých stížností navrhovali zlepšení stavu věcí. V mnoha diskusích u kulatého stolu po celé zemi si lidé stěžovali na špatnou veřejnou dopravu, nízké platy, podřadné bydlení a na nadměrné státní regulace. V minulém roce bylo vybudováno 53 tisíc nových domů, ale je jich třeba ještě půl milionu. A Havana sice utratila peníze za několik set nových autobusů, vyrobených v Číně, aby nahradila dopravní prostředky na bázi traktorů nazývaných „velbloudi“, které přepravovaly cestující, ale většina lidí stále čeká v dlouhých frontách nebo stopuje, aby se dostala do práce.
Pro všechny Kubánce kromě úzké elity je velkým problémem se někam dostat. Osmačtyřicetiletý švec Benito, který odmítl uvést své příjmení z obavy, že přijde o práci, vydělává opravou bot jedenáct dolarů měsíčně v havanské státní dílně pod širým nebem. Jeho žena, švadlena ve státní továrně, má plat třináct dolarů za měsíc. Žijí u Benitovy sestry, protože si nemohou dovolit vlastní byt. Rodina dostává přídělové lístky na měsíc, které jim poskytnou dostatek potravin na deset dnů. Pak musejí nakupovat na méně regulovaných tržištích, na nichž jsou ceny mnohem vyšší než v obchodech s přídělovým zbožím. V lednu dovezla vláda v rámci programu na snížení spotřeby energie nové čínské ledničky místo těch třicet let starých sovětského typu. Lidé budou splácet nový spotřebič osm let odpočtem z platu ve výši 2,5 dolaru měsíčně, protože jinou možnost nemají. „Všichni Kubánci od Raula očekávají velké změny,“ říká Benito, „takhle žít věčně nelze.“ Mnoho Kubánců chce i něco jiného než jen lepší platy a potraviny - být méně izolovaní od světa. Kubánské televizní stanice chrlí otupující programy, například lekce dialektického materialismu a otřepané fráze o revoluci. Jen málo mladých lidí však má dostatečné kapesné na to, aby si zašli na diskotéku nebo na pivo. Mnoho z nich se potuluje po parku u havanské třídy Prezidentů. Před nedávnem v pátek večer dvacetiletý Miguel Alejandro s dredy a osmnáctiletý Reinier v triku s Marylinem Masonem kouřili společně cigaretu a snili o možnosti cestovat. „I kdybychom měli peníze, ze země nás nepustí,“ říká Reinier. Miguel Alejandro si stěžuje, že již pětkrát dostal pokutu od policie za to, že neměl u sebe občanský průkaz, nebo za to, že seděl na opěradle lavičky a nohy měl na místě k sezení. „Jsem z toho obtěžování unavený,“ říká.

Ropná šance

Navzdory problémům Benita, Reiniera a Miguela Alejandra ekonomika má překvapivě několik světlých bodů, které mohou přinést budoucnost s lepší prosperitou. Tím nejslibnějším je ropa. Před revolucí v roce 1959 geologové z Texasu prozkoumali Kubu a dospěli k závěru, že energetické zdroje se tam v podstatě nenacházejí. Dnes však Kuba produkuje 52 tisíc barelů ropy denně, což činí 36 procent její vlastní spotřeby. Ropa pochází z pobřežních vrtů a v mělkých vodách, o které se již patnáct let stará kanadská společnost Sherritt International and Peberco společně s Cupetem, kubánským ropným monopolem. Současná těžba představuje pouze zlomek kubánského potenciálu na pobřeží, říká Rafael Tenreyro-Pérez, ředitel těžby Cupetu, který v sedmdesátých letech minulého století studoval v Moskvě a pak se vrátil domů, aby společně s ruskými poradci hledal ropu.
Dále od pobřeží, v trojúhelníku Mexického zálivu, který patří Kubě, vypadají věci dokonce ještě lépe. Geologický průzkum USA odhaduje, že v hloubce necelých dvou kilometrů leží zásoby ropy v objemu 9,3 miliardy barelů. Šest zahraničních firem včetně státních ropných společností z Číny, Norska a Venezuely okamžitě získalo těžební práva a provádí seizmický průzkum. Několik z nich chce začít s těžebními vrty v příštím roce. Kuba podporuje investice, a proto nabízí obvyklé mezinárodní smlouvy týkající se produkce a dává zahraničním firmám procenta z těžby. „Pokusili jsme se o co nejférovější a flexibilnější dohody, protože máme zájem na rychlém objevení ropy,“ říká Tenreyro-Pérez. Během deseti let, říká, by Kuba mohla být čistým vývozcem ropy.

Bílé písky a tyrkysové vody

Hlavní pobřežní objevy by mohly mít významné geopolitické důsledky. Kuba by mohla snížit svou závislost na dobročinnosti temperamentního venezuelského prezidenta Huga Cháveze, který denně posílá na ostrov 92 tisíc barelů ropy za velmi subvencované ceny. Poskytlo by to kubánské vládě potřebné finance na zvýšení životní úrovně, jimiž by si mohla koupit dalších několik let moci. „I kdyby se díky tomu Kuba stala jen soběstačnou, byla by to velká změna,“ říká Jorge I. Dominguez, profesor latinsko-amerických studií na Harvardově univerzitě, „a role Kuby coby vývozce energie by mohla vyvolat ještě zajímavější situaci.“
Není však jisté, že se Kuba k tomuto stavu někdy dopracuje. Dokud platí americké embargo, Havana nemá kam poslat ropu ke zpracování, nemají-li nejbližší rafinerie volnou kapacitu nebo vlastní-li je USA. A bude-li kubánská ekonomika růst stejně rychle jako v poslední době, určitě bude růst i její spotřeba.
Turistika sice představuje obdobná očekávání, ale čelí podobným potížím. Kuba dlouhodobě přitahuje mnoho turistů. Nepatří však mezi ně Američané, protože nesmějí tuto zemi bez zvláštního povolení navštívit. Po rozpadu Sovětského svazu Raul přesvědčil Fidela, aby otevřel hranice zahraničním návštěvníkům a země získala potřebnou tvrdou měnu. Kuba začala nabízet své bílé písky a tyrkysové vody hojnému počtu lidí z Kanady a Evropy, kteří tam jezdili se zájezdy na dovolenou. Jejich počet narostl z 340 tisíc v roce 1990 na více než dva miliony v roce 1994 a na 2,3 milionu v roce 2005. Dnes se zájezdoví návštěvníci smaží na plážích Varadero a Cayo Coco a ti dobrodružnější se projíždějí ve vozech Buick a Chevy z padesátých let minulého století ulicemi staré Havany a hledají nejen bar Florida, ale i další, v nichž do sebe Ernest Hemingway v minulosti házel jeden koktajl za druhým.
Kuba by chtěla pokračovat v cestě vzhůru. Její představitelé si proto dali za cíl přilákat bohatší turisty a vybudovali dvanáct nových čtyř a pěti hvězdičkových hotelů a z 50 historických budov udělali hotely. Centrem snahy je ministerstvo turistiky, impozantní budova z padesátých let minulého století, která směřuje k Malecónu - havanské mořské hrázi - a jejíž svěží chodby jsou polepené turistickými plakáty. Kvůli rozptýlení bohatších návštěvníků jim chce ministerstvo nabídnout kapitalistickou zábavu v podobě golfu a jachtingu. Deset golfových hřišť se již připravuje na rýsovacích prknech. Mělo by doplnit současná dvě. „Abychom byli konkurenceschopní, potřebujeme 25 golfových hřišť,“ říká ministerský poradce Miguel Alejandro Figueras, protože Dominikánská republika jich má třicet pět. Domnívá se, že by Kuba měla získat 49 tisíc zábavních lodí z USA v případě zrušení embarga. Nyní jich kotví v jejích deseti přístavech asi pět set.
Turistika však má i své problémy. Její slibný počáteční rozjezd se v posledních letech zastavil kvůli růstu cen zájezdů a chátrání hotelů. Loni počet návštěvníků klesl na 2,1 milionu. Navíc se v zemi jen obtížně vytváří kultura služeb, protože propagandistická mašinerie dlouhou dobu zavrhovala veškerý luxus. Na telefonáty v hotelích nikdo neodpovídá, řidiči taxíků jsou známí svou liknavostí a můžete klidně vystát hodinovou frontu na nákup několika minut volání navíc z předraženého mobilního telefonu, který vám pronajme státní monopol.
Dalším potenciálním zdrojem peněz je obrovský počet kubánských lékařů, kteří by mohli být nabídnuti zahraničním pacientům, aby snižovali jejich nadměrnou váhu nebo pomáhali léčit drogovou závislost. Plastické operace a další zákroky přijdou na Kubě o polovinu méně, než je běžné v USA. Loni navštívilo kubánské nemocnice šest tisíc pacientů a podrobilo se v nich zdravotní péči. Celkový finanční přínos činil 22 milionů dolarů. Diego Maradona, argentinská fotbalová hvězda, zde byl dvakrát na léčení po potížích s kokainem. „Platbami (cizinců) za tyto služby můžeme vylepšit náklady na náš všeobecný zdravotní systém,“ říká Telacko Aday, ředitel mezinárodních služeb agentury Cubanacan, která se zabývá zdravotní turistikou.
Americké firmy se zatím nemohou dočkat, až se budou moci připojit. Stále větší počet amerických farmářů, výrobců a naftařů si stěžuje, že ztrácejí šanci na přístup na Kubu po Fidelovi. Místo nich jsou tam například společnost produkující nikl a ropu Sherritt a španělská Sol Meliá, která řídí dvanáct hotelů v celé zemi. Španělské společnosti mají na Kubě 73 společných firem, především turistických. Kanada 38 a díky Sherrittu je i největším investorem. Poměrným nováčkem je Čína, která má dvanáct společných firem, a do hry vstoupil i Írán, jenž prodává nákladní vagony kubánským státním železničním drahám.
Pouze několika málo Američanům se podařilo získat přístup na Kubu díky několika licencím, které americké ministerstvo financí vydalo pro vývozce potravin. Jedním z nich je John Parke Wright IV., osmapadesátiletý rančer z Floridy, jehož rodina začala obchodovat s Kubou v šedesátých letech 19. století. V době revoluce, poznamenává, Kuba „byla jednou ze zemí s největším chovem dobytka na světě“, měla ho šest milionů kusů. Dnes má necelé dva miliony. „Byli jsme svědky zemědělského úpadku nebývalého rozsahu,“ říká. Tento propad však vytvořil velkou příležitost pro Parka Wrighta, který v posledních osmi letech Kubu často navštěvoval a pomáhal obnovit zdejší stáda.
Neočekávejte, že Kuba brzy dosáhne stejného vysokého růstu jako asijské hvězdy. Embargo USA bude nadále nepříjemné a bude nutit Havanu, aby platila vyšší ceny za všemožné - od sušeného mléka až po satelitní telefonní spojení. Růst 7,5 procenta však vůbec není špatný, a pokud Raul Castro povolí tam, kde by to jeho bratr nikdy nedovolil, režim v brzké budoucnosti nepadne. „Raul potřebuje legitimitu a může ji získat pouze výsledky dosaženými díky významným ekonomickým reformám,“ říká Carlos Saladrigas, kubánsko-americký obchodník z Miami, který vede skupinu, jež navrhuje strategie pro vyjednávání s Kubou po Castrovi, „nemá jinou možnost.“

Souvislosti Golf na Kubě téměř před půl stoletím tvrdě narazil, protože El Comandante prohrál. V roce 1962 se Ernesto „Che“ Guevara a Fidel Castro sešli k přátelskému zápasu, o němž napsal The Wall Street Journal 23. února. Velmi soutěživí revoluční velitelé vzali hru vážně, a když Che (který dělal v rodné Argentině nosiče holí) vyhrál, Castro na tento sport zanevřel. Brzy byla většina kubánských golfových hřišť zavřena a novináři, kteří o utkání informovali, byli vyhozeni, píše se ve Wall Street Journalu.

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Překlad: Marjánka Růžičková

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče