Autarkie není přijatelný ekonomický program

31. ledna 2013, 12:00 - Miroslav Zámečník, Euro
31. ledna 2013, 12:00

Nedá mi to neupozornit na několik citací z rozhovoru s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, které mají mimořádnou pedagogickou hodnotu.

Ilona Švihlíková v rozhovoru pro E15.cz tvrdí mimo jiné toto: „Já se zabývám srovnáváním daňového mixu, dělám takové globální srovnání. Když se podíváte na studie Světové banky, tak uvidíte, že pro rozvojové země je typický daňový mix s důrazem na nepřímé daně, například DPH, protože jsou schopny je vybrat mnohem lépe než například majetkové daně, které tam často neexistují. Máte tam jen bohatou oligarchii a zbytek, střední třída neexistuje. Tyto země nemají téměř nikdy progresivní zdanění. Používají třeba rovnou daň. Celkově mají daně nastavené jiným stylem než na Západě. Když se podíváte na změny, které u nás proběhly v posledních letech, a teď myslím Topolánkovu vládu, tak uvidíte, že my jdeme tímhle směrem. Struktura našeho daňového mixu se začíná podobat rozvojovým zemím. Nízké či téměř neexistující majetkové daně, důraz na DPH, rovná daň. Je otázka, jestli je to záměr ideový, nebo je to vyjádřením neschopnosti toho státu daně vybírat.“

To je silné tvrzení, které by bylo dobré podepřít robustnější analýzou, zvlášť když se někdo zabývá „srovnáváním daňového mixu“. Laskavý čtenář si může najít oficiální přehled, z něhož vyplývá, že příklon ke zdanění spotřeby je jeden z nejvýraznějších trendů v Evropské unii. A nemá tendenci končit. Naopak éra snižování sazeb daně z příjmů fyzických osob je podle všeho za námi a „díky“ finanční krizi lze sledovat opačný trend. Co se děje v posledních několika letech v Evropě, mimochodem perfektně koresponduje s vývojem v Česku, kde Nečasova vláda přišla se „solidární přirážkou“ k příjmové dani a zrušením stropů u zdravotního pojistného. A to v praxi není nic jiného než vyšší zdanění bohatých. Navíc „rovná sazba 15 procent“ je jen opticky nízká a je nutné k ní připočíst vysoké zdanění příjmu prostřednictvím sociálního a zdravotního „pojištění“, které ve skutečnosti není ničím jiným než lehce zastřenou příjmovou daní.

Ani s těmi rozvojovkami nemá paní inženýrka úplně pravdu. Najdeme země s nulovou sazbou daně z příjmů (ropné Emiráty a Saúdská Arábie), postkomunistické ekonomiky s „rovnou daní“, ale i země s poměrně strmou progresí, aniž by to mělo nějaký příznivý efekt na rovnější distribuci příjmů. Kupříkladu Senegal má sazbu 50 procent, Zimbabwe 46,4 procenta, Papua Nová Guinea 42 procent a Jihoafrická republika 40 procent. Zde je například obsáhlá celosvětová srovnávací studie společnosti KPMG, která se mimo jiné živí daňovým poradenstvím, a tak by o dané problematice mohla něco vědět.

K řadě úžasných tvrzení Ilony Švihlíkové by měl ekonom přistupovat velmi obezřetně. „Dnes máte technologie a systémy, které nahradí většinu pracovní síly. Ekonomika by tedy dnes mohla fungovat a vytvářet 80procentní nezaměstnanost. Technologie na to máme. Jenže pak se systém zhroutí, s 80procentní nezaměstnaností se nedá fungovat.“ V tomto případě se autorka rozhodla použít příklad zpracovatelského průmyslu a rozšířit ho zcela nesmyslně na celou ekonomiku včetně služeb, z nichž mnoho je mezinárodně neobchodovatelných. Názorně je to možno vidět na vývoji zaměstnanosti vztažené k celkové populaci v ekonomicky aktivním věku, a to na docela dlouhé časové řadě v databázi Eurostatu. Země, které jsou technologicky velmi pokročilé, investují do vědy a výzkumu, přitom často mají velmi vysokou zaměstnanost, což staví celý argument pochopitelně na hlavu.

Ilona Švihlíková: „Jeden z hlavních problémů je rozpor mezi zaměstnáním a prací. Není přesné říkat, že není práce. Nejsou zaměstnání. Ale práce je na západě hrozně moc: sociální oblast, věda, výzkum, ekologie, kultura. Ale tady většinou nejsou pracovní místa. Proč tam nevznikají? Není tam zisk. Alespoň ne krátkodobě. Když tam negenerujete zisk, tak tam nepůjdou soukromé zdroje. Takže tam musí jít veřejné zdroje. A ty se platí z čeho? Musíte mít jiný systém zdanění. A pokud budete mít většinu veřejných zdrojů, tak nemáte dominanci soukromého vlastnictví a pak už to není kapitalismus.“

Dostáváme se k velmi ožehavému tématu soutěže o veřejné zdroje a rozsáhlého potenciálu korupce, která Česko zamořila. Jde o obhajobu masívního přerozdělování prostřednictvím daňové soustavy, která má přitom alternativu v podobě mobilizace dlouhodobých soukromých investic a úspor. Nikdo netvrdí, že problém je triviální, už vůbec ne v zemích s rychle stárnoucí populací. Ale dokonce i v případě, že jsou dané aktivity zajišťovány z veřejných zdrojů, mohou být poskytovatelé soukromými subjekty.

Problém totiž nezanikne tím, že veřejné zdroje půjdou k neziskovým či přímo státním subjektům. To je zoufalá myšlenková zkratka. Vždy existuje problém s efektivní alokací vzácných zdrojů. Kdyby řešení spočívalo v přerozdělování a v zajišťování statků jen veřejným sektorem podle netržních kritérií (potřeba, nikoli zisk), fúzovalo by západní Německo do východního a Jižní Korea by byla ekonomicky dávno překonána Kim Ir-senem a jeho potomky.

Ilona Švihlíková: „Lokálně vyrábět to, co se lokálně vyrábět dá. Pro mě ta lokální báze, a v USA to v posledních letech začíná, je cyklus zemědělství, zpracování potravin v místě, z toho odpady a výroba energie.“ Tak zní začátek rozsáhlé pasáže, která nabízí autarkní model ekonomického rozvoje pro zemi, která je extrémně závislá na mezinárodním obchodu. I tohle už tady bylo, Československo pěstovalo nejen vlastní skleníková rajčata (kdepak z Nizozemska nebo Španělska), ale vyrábělo v podstatě všechno od špendlíku až po lokomotivy a elektrárny podle vlastní dokumentace. Potvrdilo se tím, že lokálně se dá vyrábět skoro všechno. Ovšem již za starého režimu se tohle považovalo za největší ekonomický problém. Technologické zaostání bylo patrné i na výrobcích, které představovaly to nejlepší, co se tady vyrábělo- namátkou elektronové mikroskopy z Brna, které se v osmdesátých letech vyvážely jen na východ. Brno si přitom tenhle high-tech obor dokázalo udržet, rozvinout a stát se jednou ze světových produkčních základen, přičemž jeden globální hráč je plně v českých rukou. Dokázali to nikoli proto, že se uzavřeli, ale právě proto, že se dokázali otevřít světu a přijmout jeho rytmus.

Na dnešním Česku je možné kritizovat skoro všechno, ale musíte vědět, kam chcete jít. Všechny autarkní ekonomiky v dějinách lidstva relativně chudly, jakmile se zavřely. Čína za poslední mandžuské dynastie nebo předlistopadové Československo, v tom není principiálního rozdílu. Přerozdělovat v chudnoucí zemi lze. Diktátorům proletariátu ale bude takový systém vyhovovat mnohem déle než poddaným. Rovnostářství v chudnoucí zemi přece není konstruktivní ekonomický program.


Další komentáře Miroslava Zámečníka

Investovat může být totéž co prožrat

Dobrá zpráva: některé daně nejsou navždy

Ukažte jim subvenci, oni si ji vezmou

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče