Asociace inovačního podnikání: Vědu tu nikdo nevraždí

19. srpna 2009, 06:45 - Pavel Švejda
19. srpna 2009, 06:45

Generální sekretář Asociace inovačního podnikání Pavel Švejda tvrdí, že změna v poměrech financování není vraždou české vědy.

Autor: Martin Siebert

To, že z celkové sumy jde větší díl na vývoj a inovace, je ve světě běžné. Badatelský výzkum je nenahraditelný, ale musí se soustředit na priority.

Pomáháte svým bojem za financování vývoje a inovací zavraždit českou vědu?

Nepomáhám vraždit českou vědu. Záležitost dlouhodobě vnímám trochu jinak. Vždyť věda, tedy základní výzkum, hraje v inovačních procesech důležitou roli. Poznání v badatelské rovině je nenahraditelné a musí existovat, protože jinak by nebylo ani aplikovaného výzkumu. Osobně tedy vnímám akademii věd ČR jako instituci potřebnou a nezastupitelnou.

Jenže patříte k lidem, kteří prosadili, že z celkové sumy poprvé půjde větší část na vývoj a inovace. Není v tom rozpor? Ne, neboť druhá otázka zní, jakým způsobem se v Akademii připravují jednotlivé projekty, kdo se na nich podílí a jaké jsou výsledky. Teze, že badatelé si budou sami nejlépe připravovat své programy, je samozřejmě možná. Důležité ovšem je, že každá z těch činností musí být někým financována. A ten, kdo financuje, v tomto případě stát, má mít právo se ptát, jaké budou výsledky. A tam může nastat rozpor. V čem ten konflikt spočívá? Někteří vědci si podle mého názoru nejsou ochotni přiznat, že badatelský výzkum někdy přináší výsledky, u nichž je velmi obtížné určit, k čemu jsou vlastně využitelné. A my dnes musíme respektovat, že zdroje nejsou neomezené. Proto je třeba se věnovat hlavně těm programům, které mají využitelné výsledky, a přerušit či omezit ostatní. Ale ani lidé, kteří o vraždě hovoří, si nemohou myslet, že někdo chce veškerý výzkum zrušit. Proč se letitý spor tak vyhrotil právě nyní, v době, kdy máme úřednickou vládu? Myslím si, že s dnešní vládou to nesouvisí. Už před časem byla nastartována reforma systému výzkumu, vývoje a inovací a teď došlo k termínové souhře. Nezávisle na politické situaci se schvalovala novela patřičného zákona, současně se připravila národní politika výzkumu a vývoje a inovací. Zároveň se řeší odpověď na zásadní otázku, jaké jsou výsledky výzkumu a vývoje, jinými slovy, které druhy výsledků budeme akceptovat a jak je budeme hodnotit. Toto zadání reformy začalo vyhlášením Inovačního fóra v lednu 2008 bývalým premiérem Mirkem Topolánkem a nyní jsme právě v období, kdy se věci řeší. Řeší se podle vás správně? Současná vláda to podle mého názoru řeší důsledně a navíc přesně v souladu s časovým zadáním Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Předsedou rady je nyní premiér Jan Fischer, první místopředsedkyní rady Miroslava Kopicová, ministryně školství. Oceňuji, že oba jsou důslední. Můžete ten emocionálně vedený spor kvantifikovat? Z veřejných prostředků dosud šlo na institucionální financování 60 procent, z čehož největší díl připadal na Akademii věd. Na projektové financování, tedy na podporu vývoje a inovací, připadalo 40 procent. A teď se to otočí. Myslím si, že ku prospěchu věci. Pomůže to zvýšení konkurenceschopnosti českého hospodářství. Jak, když sám říkáte, že bez badatelského poznání to nejde? Badatelské poznání je nezastupitelné, ne vždy však platí, že každému zdařilému inovačnímu produktu musí předcházet věda. Inovační produkt někdy vznikne neformálně, spontánně, třeba i nahodile. I to je třeba si uvědomit, aby se nevymýšlely zbytečné instituce a programy jako před rokem 1989, kdy jsme měli například Výzkumný ústav lavin a řešili jsme projekt optimalizace rozvozu hašlerek ve Středočeském kraji. Dnes mi některá pracoviště a projekty opět připomínají tuto minulost. Navíc je znát snaha badatelů, aby jim stát financoval výzkum, jehož výsledky již jinde existují a lze se k nim poměrně snadno – někdy dokonce zadarmo – dostat, kdybychom mezinárodní spolupráci jenom nepředstírali, ale skutečně se jí věnovali. O jakou finanční částku si vývoj a inovace polepší na úkor badatelského výzkumu?

Tím základem, který se v ČR dělí, je přibližně 25 miliard korun. Pokud se dostaneme k poměru, který je běžný v jiných zemích, tak pět miliard přejde na druhou stranu, zjednodušeně od základního výzkumu k vývoji a inovacím. A to bude znát. Peníze se ovšem neztratí, jen k nim bude jiný přístup. Už to nebude onen bazální metabolismus; pracoviště budou muset předkládat své projekty a budou muset o ty peníze soutěžit. Je správné, že k tomu dochází. O prostředky se dávno mělo více soutěžit, byť je jasné, že ve všech oborech to nejde.

Nemělo to ale být tak, že by se sice zvyšoval podíl aplikovaného výzkumu, ale prostředky na základní výzkum by v absolutním vyjádření zůstaly stejné?

PAVEL ŠVEJDA (57)
Pochází z Tábora, vystudoval Stavební fakultu ČVUT, byl asistentem na katedře technických zařízení budov, zabýval se investiční výstavbou. Absolvoval externí aspiranturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze zaměřenou na vědeckotechnickou výchovu. Zabývá se především inovačním podnikáním, transferem technologií a vědeckotechnickými parky. Patřil k zakládajícím členům Inženýrské akademie ČR. Vedle toho, že je generálním sekretářem Asociace inovačního podnikání a rektorem Vysoké školy Karlovy Vary, zastává například funkci prezidenta Společnosti vědeckotechnických parků.

Ano, prostředky pro institucionální financování původně měly zůstat stejné a pro programové financování se měly postupně zvyšovat. Jenže předpokladem byl růst hrubého domácího produktu. Místo toho se výkon české ekonomiky propadá a v rozpočtu narůstá schodek. Vláda proto vyhlásila moratorium, což znamená, že v letech 2009, 2010 a 2011 zůstanou celkové výdaje na stejné úrovni, budou tedy činit zhruba zmíněných 25 miliard. Pro subjekty závislé na institucionálním financování to teď bude těžké. Dobře je chápu také proto, že jsem se nedávno stal rektorem Vysoké školy Karlovy Vary.

A není to skutečně příliš radikální řez?

Řešení, které je navrženo, je velmi razantní, protože předpokládá převedení těch pěti miliard na druhou stranu během pouhých tří let. Nepochybně by to mohlo být velmi nebezpečné pro některé obory, které nemají přímou vazbu na praktické aplikace. Příkladem je třeba historie.

A co s tím? Zrušit historické bádání?

Jde o to, jak se v rámci zbylé částky, určené pro základní výzkum, nastaví pravidla a priority. Jsem přesvědčen, že jednou z oblastí prioritního zájmu musí být zachování národní identity, historie, jazykového a kulturního dědictví. V této oblasti nelze čekat, že vznikne něco, co může být umístěno na trh. Jiná je však třeba situace Matematického ústavu Akademie věd. Tito vědci, když budou chtít, mohou přinést prakticky použitelné výsledky.

Jak je to v jiných zemích?

Znám problematiku v Rakousku, Německu a v Ruské federaci. Rozpory mají i tam, ale nejsou tak vyhrocené. Ve všech těch zemích vzrůstá tlak, aby praktické výsledky státem podpořeného výzkumu byly co největší, ekonomicky nejpřínosnější. Všude je tam patrná snaha, aby se výsledky definovaly jinak než článkem v časopisu či vystoupením na konferenci. Sám jsem ostatně několikrát navrhoval, aby někteří naši odborníci dostali dvojnásob zaplaceno za to, že nebudou publikovat, a hlavně nebudou vystupovat na konferencích. Protože v zápalu diskuze tam někdy sdělí i věci, které by sdělovat neměli.

Překvapivá je zmínka o Rusku. Mnozí si myslí, že Rusko je Nigérie s raketami. Co se tam změnilo? V posledních letech jsem měl možnost zúčastnit se řady jednání, například na Salonu inovací v Moskvě. Viděl jsem krajně složité podmínky, do nichž se dostala ruská věda v 90. letech. Tam se na rozdíl od Česka skutečně dalo mluvit o vraždě. Psychologie velké země je však jiná. Ruští vědci nepřipustili atomizaci svých pracovišť. Přežívali v podstatě o chlebu a vodě, někdy bez topení a bez mezd, a to jen proto, že měli obrovský vztah k svému oboru. Výzkumné týmy se jim nerozpadly a přitom se naučily živit i něčím jiným, než je věda. Badatelé začali přemýšlet, zda jsou jejich výsledky k použití, zda se dají prodat. Ne nadarmo se říká, že co nezabije, posílí. Například některá pracoviště materiálového inženýrství v Ruské federaci jsou dnes na špičkové úrovni, o níž mohly před lety jen snít. A proč tedy Rusové žijí z vývozu ropy a plynu? Mají nerostné bohatství, ale uvědomují si, že nemohou navždy žít jen ze surovin. Chtějí vyvážet i výsledky výzkumu a vývoje a již mají co nabídnout. Ne že bych si přál, aby to u nás proběhlo jako v Rusku. Ale to, jak se zocelili, je inspirativní. Mimochodem, existuje asi padesát projektů česko-ruské inovační spolupráce. Některé jsou velice zajímavé. Možná, že tu řešíme docela marginální spor. Otázka je, zda to není špatně v celé Evropě. Nehrozí, že ji v inovacích převálcují Indie, Čína, Japonsko a Korea? To je bohužel pravda. Slyšel jsem formulace ve smyslu, že jsme přesycení, leniví. Také tu máme byrokracii. V celé Evropské unii vypisujeme spoustu zbytečných hlášení. Předstíráme, že snižujeme administrativní náročnost projektů, ale ve skutečnosti to není pravda. Naše hospodářství má největší podíl průmyslu v Evropě. Není to přehnané? A odpovídá tomu struktura inovačních firem? Je to tradice. Struktura hospodářství se v tomto ohledu může měnit jen pomalu, přičemž v posledních dvaceti letech tu k určitým změnám dochází. V soutěži Inovace roku sledujeme, že se u nás začínají objevovat inovační produkty typu služeb. Dost inovačních produktů je předkládáno jako technologické procesy; to dříve chybělo. V Československu se zrodilo několik významných vynálezů, zisk však přinesly hlavně cizím firmám. Jak by to bylo dnes?

Jsem optimista. Můj optimismus vychází z dlouholetých zkušeností ze soutěže Inovace roku. Každý rok se najdou firmy, které dokáží vyvinout něco, co vedle nich umí jen dva tři výrobci na světě. Například před třemi lety šlo o kobaltový radioterapeutický ozařovač, dílo ÚJP Praha. Navzdory atomizaci a decimaci vývojových týmů, ke které došlo v době privatizace, máme co nabídnout.

Soutěž Inovace roku má za sebou čtrnáct ročníků. Jak se oceněné výrobky a firmy prosadily ve skutečném životě?

Je to různé, ale žádná oceněná inovace nebyla vyslovený propadák a mnohé vykázaly až neuvěřitelný potenciál růstu. K nejúspěšnějším patří pětiosý obráběcí stroj firmy Kovosvit MAS ze Sezimova Ústí. Velký potenciál má loni oceněná mostní římsa ze syntetického vláknobetonu, vyvinutá Fakultou stavební ČVUT, a lepené sendvičové panely používané jako optické plochy radioteleskopu firmy 5N Kunovice. Dále mohu uvést náhradu kolenního kloubu, kterou vyvinulo pracoviště profesorky Fakulty strojní ČVUT Svatavy Konvičkové. Či společnost Amagro, jež uspěla v předloňském roce s hnojivem Lignohumát B.

Jsme malý stát a nemůžeme vymýšlet všechno. V čem máme šanci?

Během privatizace byly rozbity týmy, které se formovaly desítky let, a těžko se to dá znovu dohromady. Ale pořád umíme. Hodně můžeme udělat v nanotechnologiích a v softwaru. Měli bychom také dále rozvinout například to, na čem pracuje profesor Antonín Holý, to znamená léky proti rakovině, a to, na čem pracuje Ústav klinické a experimentální medicíny pod vedením paní profesorky Evy Sykové. Úmyslně jsem jmenoval dvě pracoviště Akademie věd. Tím chci doložit, že je zbytečné mluvit o vraždě české vědy, neboť tato pracoviště přinášejí konkrétní, využitelné výsledky.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče