Armani a Fendi

29. září 2010, 15:40 - Tibor Michaels
29. září 2010, 15:40

I vládci módy chtějí bydlet

Armani Casa
Co mohlo přimět Giorgia Armaniho k tomu, aby se po dvaceti letech mezinárodních úspěchů vrhl na pole bytového designu? Zvlášť když při svém rozhodování nebyl v tomto případě veden střízlivou obchodní úvahou, alespoň určitě ne v první řadě. Jak léta plynula a on se stal postupně světoznámým, s radostí si pořizoval sem tam nějakou tu vilu či byt „na místech, ke kterým ho vážou příjemné vzpomínky“, jak se sám svěřil. Časem si proto musel začít lámat hlavu nad zařízením celé řady svých míst od Saint-Tropez až po ostrov Svatého Bartoloměje či New York.
„Zlobilo mě, jak těžké je najít nějaký skutečně dobrý styl bytového zařízení,“ prohlásil později, „nic se mi doopravdy nelíbilo. Až jsem se nakonec odhodlal navrhnout si nábytek sám.“
Tak nějak se zrodil nápad nazvaný Armani Casa. Při příležitosti milánského salonu nábytku v roce 2005 ho představil. Samozřejmě tomu předcházelo velké očekávání. Za místo konání si nezvolil výstaviště, ale vlastní divadlo, kde obvykle pořádal úspěšné módní přehlídky a které se k jeho štěstí nachází, co by kamenem dohodil, u expozic mladých avantgardních designérů na Via Savona. Sám jsem tam v den premiéry stál obklopen spoustou novinářských kolegů, s nimiž jsme vzápětí zvědavě vzali útokem výstavní prostory. Sestava to byla bezesporu vkusná a krásná. Jenže nijak převratná. Atmosférou trochu připomínala scény z francouzských filmů třicátých let: vkusné setkání art deca a japonského minimalismu v nekonečné jednotě, v přesném a promyšleném spojení, nic víc.
Nebyl by to však „král Giorgio“, kdyby se spokojil. Postupem času role Armani Casa v plánech světové firmy nabývala a našla si i svůj vlastní styl. Leitmotivem zůstala i nadále lehce „vintage“ atmosféra třicátých a čtyřicátých let, dnes už je však na nábytku znát onen osobitý milánský rukopis. Většina stolů, sekretářů a křesel se i dnes skví černým lakováním, textilní materiály bývají velmi decentní. Můžeme směle prohlásit, že jde-li někomu jen o výsledek a je mu jedno, na kolik to přijde, ať si klidně od Armaniho naslepo objedná pracovnu, obývací pokoj, ložnici nebo působivou kancelář. Je to světová třída. Originální, působivé a elegantní.
Otevřením svého nového milánského obchodu s nábytkem Armani Concept Store návrhář jen potvrdil, jak důležitá je podle něj role bytového návrhářství a designu v novém tisíciletí. Slavnostní otevření připadlo na dobu konání letošního milánského veletrhu a stalo se skvělou příležitostí, při níž mohl slavný stylista představit svůj vlastní styl. (Na letošním veletrhu nábytku představil i linii kuchyní v provedení renomované milánské firmy Dada.) K soustředění pozornosti navíc přispělo i letošní otevření hotelu Armani v Dubaji. Po loňských vleklých zdravotních problémech jsme najednou mohli vidět Armaniho opáleného a svěžího, jak s radostí odpovídá na dotazy novinářů, téměř v bývalé formě. Na otázku, zda je podle něj důležitější elegance, či jednoduchost, odpověděl: Důslednost! Armani Casa představuje jednotu bez rozporů a kontrastů. Barvy, materiály i formy jsou nositeli stejné myšlenky, třebaže jejich harmonie vytváří zajímavý a provokativní efekt. Nejrůznější účinky jsou v nábytku jaksi profiltrovány skrze styl tvůrce. Jde bez pochyby o luxus, nicméně o luxus nevtíravý a diskrétní. Ani trochu křiklavý.
Na poslední otázku, jaká oblast, již si dosud nepodmanil, by ho zajímala nyní, odpověděl po krátkém zamyšlení: „Upřímně obdivuji výsledky firmy IKEA. Pustit se do podobného mohutného podniku, který by byl určen širokým masám, to by mě možná zajímalo.“
Armani versus IKEA? Co k tomu dodat?

Fendi Casa
Také Fendi je ve světě luxusu už skoro padesát let pojmem. Úspěch tohoto módního domu se začal psát na poli haute couture díky kožešinám a kožichům a brzy se mu podařilo získat srdce velkoburžoazie po celé Evropě. Někdy koncem osmdesátých let se projevila skvělá intuice jeho vedení, když jako první z velkých módních značek zabrousil do oblasti bytového zařízení. Rozhodnou roli v tom hrála bezesporu intuice pěti sester Fendiových, které si usmyslely, že renomované módní jméno demokratizují. Na pomoc si povolaly Karla Lagerfelda, jenž je dnes sice počítán k diktátorům módy, ale v době, kdy ho sestry v šedesátých letech pověřily vytvořením prvních kolekcí prêt-à-porter a modernizací věhlasné římské firmy, patřil mezi začátečníky. Jako součást tenkrát započatého procesu vznikla také značka Fendi Casa. Atmosféru, která v římském ateliéru panovala, i styl jeho práce popsala snad nejvěrněji Frida Gianniniová, dnešní návrhářská hvězda firmy Gucci, která se řemeslu vyučila právě u sester Fendiových: „Sestry se neustále překřikovaly a celé to byl pěkný cirkus, do něhož občas vpadl ještě Karl Lagerfeld i s celým svým dvorem. Vždycky tam vyřvávalo rádio a všichni museli křičet, aby se slyšeli. Každý jednotlivý den si tam člověk musel dokázat nějak poradit a vykutat z toho chaosu nějakou zákonitost.“
Nicméně chaos měl úspěch. Když se na slavných mezinárodních veletrzích nábytku objevil také stánek Fendi Casa, stal se okamžitě tvůrcem nového módního směru. A neuplynulo ani moc let a jejich efektní a impozantní styl následovala řada epigonů.
Přitom bylo zapotřebí značné odvahy, aby v opozici k minimalismu a nanejvýš zjednodušeným, elegantním formám založila značka vlastní středomořský, ba co víc jedinečně římský styl. Pro vkus velkoburžoazie věčného města bylo totiž příznačné barevné a bohaté zařízení se sklonem k pompéznosti. Tato nákladná okázalost vycházela mimo jiné z baroka a zanedlouho dostala vlivem masových imitátorů od odborného tisku přívlastek nové baroko. Bezesporu jedinečný styl se vždycky pohyboval na hranici kýče. S určitým vkusem a liniemi, které jsou sice vždycky vyzývavé, ovšem elegantní, byl typický pro velkosvětské dámy. Osobitě jižanský, římský vkus a vše, co k němu patří, se nejlépe uplatnily v zahraničí. Ve své vlasti byl vzhledem k rafinovanému minimalismu přicházejícímu z Milána považován za příliš bohatý a zdobný.
Jenže i na milánském salonu bylo v pavilonu Fendi Casa vždycky plno, zatímco na dalším velkém nábytkářském veletrhu v Kolíně nad Rýnem se k nim člověk přes davy zájemců téměř nedostal. Zhruba v polovině minulého desetiletí už ve změti hlasů kolem stánku dominovala ruština a není pochyb o tom, že firma Fendi, která hrdě prezentuje znaky bohatství a bez zábran přiznávaného blahobytu, našla nejnadšenější příznivce mezi novými východoevropskými milionáři. Jejich styl spočíval na silných kontrastech, často užívali černou v kombinaci s ohnivě rudým nebo zářivě žlutým hedvábím nebo se zebřím či leopardím vzorem. Židle, křesla, pohovky a stoly svými rozměry působily kolosálně, dojem bohatství a luxusu vyzařovaly už na první pohled. Provedení, tedy výroba nábytku je úkolem továrny Club House Italia sídlící ve Forli a vzájemná spolupráce fabriky a studia vedla k pěkné řádce úspěchů.
Bohatý a bujarý styl Fendi se tak změnil v přehlídku plédů s imitacemi vzácných kožešin, náročně čalouněných pohovek, křesel a postelí, nálady, která čerpá inspiraci ze salonů římské velkoburžoazie…

Překlad: Jiří Zeman

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče