Archetyp poutníka

20. prosince 2011, 10:56 - Karel Hvížďala
20. prosince 2011, 10:56

Republiku Václav Havel proslavil jako nikdo jiný před ním, s výjimkou Tomáše Garriguea Masaryka. To napsal bývalý emigrant Pavel Tigrid a totéž si myslí řada politiků na Západě. Havla tam znají i ti, kteří nevědí, kde naše republika leží. Starší lidé doma Václava Havla viděli jinak: spíše jako nepraktického synka z bohaté rodiny a snílka, který nedůvěřoval politickým stranám a v krajních případech řídil stát jako inspicient divadelní představení, tedy ze zákulisí. Mladší ročníky ho dokonce někdy považují za předlistopadového prezidenta. Byl to pro ně muž na známkách.

Křehká popularita

V lednu roku 1989 v mém bonnském domě zazvonil telefon. Ozval se Pavel Tigrid z Paříže a rovnou mi položil otázku: „Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem?“ Chvíli jsem mlčel, sedl jsem si na zem a pravil: „To by bylo dobře, protože bychom se rozhodně my dva vrátili do Čech.“ Pavel Tigrid v tyto lednové dny obvolal kde koho po světě a nejspíše také dostal podobné odpovědi jako ode mne, protože v následujícím čísle jeho Svědectví vyšel článek, v němž oznámil blížící se konec komunismu a fakt, že budoucím prezidentem Československa by se měl stát dramatik a esejista, disident a kriminálník Václav Havel. O pár měsíců později, ale dlouho před pádem berlínské zdi, požádal Tigrid našeho společného kamaráda disidenta a překladatele z češtiny Gyulu Vargu v Budapešti – pozdějšího prvního porevolučního maďarského velvyslance v Československu – aby dal zhotovit několik desítek tisíc odznaků s textem Havel for President a propašoval je do Prahy a okolí… „A opravdu zanedlouho pán tohoto jména byl na Pražském hradě uveden do této funkce. Sotvakdo tušil, že na zcela výjimečných třináct vpravdě bouřlivých let. Bouřlivých pro stát i pro jeho hlavu,“ napsal v devadesátých letech Tigrid.
Dne 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem Československé republiky. Jeho poslední prezidentské období v České republice skončilo 2. února 2003. Za třináct let klesla jeho popularita doma, podle agentury STEM, z původních 88 procent v únoru roku 1990 na 45 procent v září 2002. V zahraničí je jeho popularita dodnes prakticky stabilní: nejznámějšími Čechy podle průzkumu společnosti Jan Becher jsou Havel a Kafka. V Čechách se mu dodnes vyčítá, že se víc staral o disidenty na Kubě či v Číně než o situaci doma a že byl snílkem, který byl „mimo“. Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, zní: Čím je způsobeno toto zásadně rozdílné hodnocení Václava Havla doma a v zahraničí?

Ve spárech imagemakerů

V devadesátých letech minulého století politika, dle některých odborníků, začala čím dál rychleji ztrácet obsah, vyprazdňovala se. Politici už nemuseli být myslitelé či silné charismatické osobnosti, jako byl Churchill, De Gaulle či Adenauer. Místo idejí a vizí se politici typu Schrödera a později hlavně Berlusconiho začali více zajímat o technologii moci a o média a stali se produktem politických aparátů, imagemakerů, vizážistů, spin doctorů a komunikátorů. Politickou stranu a svůj úřad řídí jako koncern za pomocí agentur, které jinak produkují reklamy na prací prášky. PR agentury dnes strany a politiky nabízejí pomocí stejného identifikačního rastru. Jako se snaží do podvědomí lidí dostat představu, že čistota jejich oblečení je spojena jen s jistou značkou, tak podobně se snaží do podvědomí občanů uložit informaci o tom, že prosperita jejich země je vázána jen na úspěch doporučené strany a jejího vůdce. Proto dnes o tom, kdy, o čem i jak politik promluví či co učiní, kam se dostaví, rozhodují za něho týmy lidí na základě průzkumů veřejného mínění a tlaků lobbistů, kterým jsou politici zavázáni hlavně za finanční pomoc při kampaních.
Václav Havel se od těchto lidí zásadně lišil. Dokládá to i historka člena jeho bývalého týmu Oldřicha Černého, za kterým přišel kdysi Bushův muž a zeptal se: „Kdo Havlovi píše jeho skvělé projevy?“ Poradce řekl: „Prezident si je píše sám.“ „Já jsem si to myslel,“ utrousil smutně tazatel. Něco takového je na Západě už i ze systémových důvodů nemyslitelné. Politika je dnes odosobněná: vlastní vklad by mohl narušit uměle vybudovaný obraz politika i strany, znehodnotit práci velkých týmů.

Ježíš s apoštoly

Trochu vyjukaný Václav Havel, který se na počátku politické kariéry necítil v obleku moc dobře, a jak mohl, převlékl se do trička a džínsů, v době vypočítavých, vypočtených a nažehlených politiků vstoupil se svými věčně potícími se dlaněmi na politické jeviště s partou uměleckých a často dlouhovlasých přátel jako zjevení. Vypadal jako Ježíš s apoštoly. Týdny po jeho přijetí v americkém Kongresu New York vzpomínal na to, jak s družinou pražských a tamějších přátel táhli nočním městem jak Keruacovi potomci. „Něco takového New York nezažil od šedesátých let,“ řekl mi jeden postarší profesor na Columbia University. Sám Václav Havel v roce 1985 napsal: „Jsem vrstevník Beatles, dítě šedesátých let, mám jakousi nevyhnutelnou slabost pro vše revoltující.“ Havel byl ale nejen bohém (jako jeho strýc Miloš, zakladatel filmových ateliérů na Barrandově), ale i trpitel s puncem mučedníka (zřejmě i trochu pod vlivem spisovatelky a mystičky Anny Pammrové, jak upozornil Martin C. Putna), který předvedl, jakou mohou mít moc bezmocní. S touto imagí se v euroatlantické civilizaci v druhé půlce minulého století nikdo do politiky nedostal. Byl představitelem toho, co se západním politikům už ani nemohlo ve standardní demokracii přihodit: za své demokratické přesvědčení ručil mnohaletým zákazem veřejně doma publikovat a vystupovat a lety v kriminále. I tehdy se svými názory byl „mimo“. Proto asi John Keane napsal, že měl Havel smůlu, že se narodil ve 20. století. Dřív by byl možná prohlášen za světce. Tomu odpovídá i jeho filozofický směr takzvaný optimistický humanismus: hledání cesty k blaženosti přes blaženost obecnou. Shrnul jej ve starší eseji Moc bezmocných. V tomto jeho zřejmě v zahraničí nejznámějším textu vyzývá ke vzpouře proti „diktátu rituálu“, která člověku otevírá možnost znovu nalézt potlačenou identitu a důstojnost.
Zatímco tato Havlova výjimečnost vzbuzovala na Západě obdiv, doma skoro všem připomínala nějakou míru vlastního selhání, která pro lidi byla a je nepříjemná. Václav Havel – jak svým původem, tak svým chováním – se stále pohybuje mimo většinovou společnost, a proto s ním má veřejné mínění problém.

V říši trpaslíků

Literární a žurnalistická generace, ke které patřím, je jen o pět či deset let mladší než Václav Havel. Není to tedy mnoho, přesto ji od něho dělí celá jedna podstatná zkušenost. Václav Havel, narozený v roce 1936, ještě částečně vyrostl ve světě před triumfem totalitarismu a před Auschwitzem, kdežto ti nejstarší z nás začali svět kolem sebe vnímat až koncem války, a to už bylo všechno jinak. Nezabývali jsme se blažeností, ale cítili jsme, že jde víc o přežití.
Uvedu příklad zcela osobní. Jakmile skončila válka, vykoukl jsem z našeho malého rodinného krytu a s úžasem si prohlížel zahradu. Bělala se obvázanými ruskými válečníky, kteří polehávali mezi rozkvetlými rododendrony a azalkami. Celé dny. Jen v noci, když vesnice ulehla ke spánku, se vydávali na lov. Z okolních zahrádek kořistili sádrové trpaslíky, které považovali za cosi jako dobré duchy, kteří jim mají sloužit. Jak náhle se u nás tito bojovníci zjevili, tak stejně rychle zase zmizeli. Zanechali však po sobě náramné překvapení. Snad na místě každého Rusa mi zbyl jeden trpaslík s červenou špičatou čepicí. Hleděl jsem na zahradu jako na zjevení, zcela přimrazen k zemi. Tentýž pocit mám z let 1948 a 1968, jen s tím rozdílem, že trpaslíci, kteří se náhle díky Rusům zjevili na všech důležitých úředních postech, byli živí. Byli jsme jimi opět uhranutí. Dovoluji si tvrdit, že právě tato opakující se zkušenost s trpaslíky je naším největším zážitkem. Byli jsme dvakrát svědky, jak se jim musel přizpůsobit chod celé země a jak se postupně velká většina lidí v trpaslíky proměnila nebo alespoň předstírala, že jimi jsou.
Na taková pravidla hry Václav Havel nikdy nepřistoupil, a proto byl v trpasličí krajině lehce ke spatření. Nebylo ho možné přehlédnout. Zatímco jiní agilní občané se hry zúčastňovali a snažili se získat vlivné pozice, aby se z trpasličího světa vymanili, to jest šli na celou věc jaksi úřednicky, funkcionářsky, účelně, Václav Havel od prvopočátku hájil to „neúčelné“, ale podstatnější. Jazyk jako prostředek sloužící především k poznání skutečnosti. Jeho kořeny byly ještě zapuštěny v pevnější hloubce první republiky a dobře situované rodiny a výhrůžky trpaslíků, že jsme určeni k likvidaci, si tolik nepřipouštěl. Upozorňoval vždy na to podstatnější, co bylo skryto za fasádou, a sice že fráze vnikající do přirozené řeči ji mění v antijazyk, který trpasličí skutečnost zatemňuje a zamlžuje. A tedy zabraňuje v poznání jejich skutečných úmyslů. Zajímal ho systém totalitní moci.

Obrana jazyka

Spolu s Milanem Kunderou, který tehdy napadl český lyrismus jako symptom literární nedospělosti, to byly asi jediné dva viditelné literárně-filozofické činy v Československu šedesátých let, jejichž platnost se zachovala dodnes.
Václav Havel totiž věděl nebo možná jen cítil, že pokud si nenecháme vyvlastnit jazyk, pokud se nenecháme vtěsnat do předem připravených jazykových frází a klišé, která vždy vedou ke schematickému myšlení, nemohou nám trpaslíci vyvlastnit minulost a nebudou moci bezostyšně tvrdit, že celý běh světa směřoval jen k tomu, aby ho řídili. Tím se Václav Havel vzpříčil proti podstatě totalitarismu, která – jak napsala Hannah Arendtová – usmrcuje kořeny společnosti.
Boj o jazyk tvoří i syžet jeho první hry Zahradní slavnost. Havel v naší společné knize-rozhovoru Dálkový výslech o ní říká:
„Hlavní postava Hugo vychází do světa – na způsob Honzy jdoucího na zkušenou (představuje tedy archetyp poutníka) – a setkává se v něm s frází jako jeho ústředním principem. Na frázi se tedy postupně adaptuje, identifikuje se s ní a čím lépe se s ní identifikuje, tím stoupá výš, a když je na vrcholu, ukazuje se, že se ve frázi zcela rozpustil a ztratil tím sám sebe. Hra končí tím, že Hugo jde sám k sobě na návštěvu. Jeho orientace k frázi ho přivedla k sobě samému jako jejímu nejlepšímu ztělesnění. Navštíviv sám sebe, sám sebe definitivně ztratil.“ V další Havlově hře Vyrozumění už dokonce umělý jazyk frází – či abychom zůstali u našeho příměru: jazyk trpaslíků – dostává (díky bratru Ivanovi) jméno ptydepe.
Někdy se připomíná věta, že hlavně v euroatlantické civilizaci je nahrazen měřitelný účinek velikosti měřitelnou velikostí účinku. Václav Havel určitě nebyl sběratelem měřitelných rekordů. Jako by neustále zbytečně riskoval, bojoval, někoho se zastával, něco prosazoval, a tím nám všem prakticky dokazoval, že skutečný, hluboce cítěný a pochopený smysl může být jen v tom, co se jeví předem jako neúčelné, co se nevyplatí (jak předváděl třeba podporou Strany zelených, o níž předem věděl, že nemá v dalších volbách velké šance).
Václav Havel svými postoji naznačoval, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočitatelnost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočítavé a vypočitatelné hrdinství. Přece nelze říci ještě tyto dvě tři oběti a máme kýžený pokrok. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu to vyplatí. A tady někde, v novém vztahu člověka k oběti, který Václav Havel tak názorně předváděl jako literát i jako politik, je nejspíše jeho mravní odkaz.

Rodinná tradice

Václav Havel pochází po otci z velkoburžoazní stavitelské rodiny. Postavili Palác Lucerna na Václavském náměstí, pražskou čtvrť Barrandov s restaurací a filmovými ateliéry. Otec jeho matky Hugo Vavrečka, byl sice z chudé českomoravské rodiny, ale vypracoval se. Byl redaktorem Lidových novin, velvyslancem, ministrem, spisovatelem a jedním z ředitelů Baťových závodů. Rovněž i Havlův otec nebyl jen podnikatelem a živě se zajímal i o politiku. Právě u nich na Havlově, na Vysočině, byl sepsán za účasti Huberta Ripky před volbami do Národního shromáždění v roce 1935 program Demokracie řádu a činu, který měl paralyzovat u nás hned na počátku projevující se sympatie k fašismu. Odtud asi pochází i Havlova silná ctižádostivost se veřejně angažovat a vyrovnat se rodinné tradici a příchylnost k slavným, mezi kterými vyrůstal. Jeho rodiče se znali nejen s politiky, jako byl TGM, ale přátelili se i s umělci, jako byli Nezval, Werich a mnoho dalších. Ctižádost mu byla vštípena silnou matkou, která ho od mládí vychovávala k velkým činům. Proto se asi po jeho boku nacházely i později silné ženy. První mu vytvářela zdravou rovnováhu, druhá mu darovala znovu život. Psycholog by asi řekl, že za takovou podporu se platí.
Rodinné prostředí, ve kterém mladý Havel vyrůstal, bylo na české poměry exkluzivní, a přičteme-li k tomu vštípenou velkou ctižádostivost, obě tyto skutečnosti Havla stavěly v plebejském českém prostředí do výlučné a ne vždy příznivě přijímané situace. V Čechách se snadno odpouštějí chyby, ale úspěch a sebevědomí se tradičně trestá. Za úspěch svých předků byl potrestán i Havel, nesměl dlouho studovat a rodina byla vysídlena z Prahy: gymnázium i DAMU vystudoval dálkově.

Na koberečku v Dobříši

Jeho první veřejné vystoupení – jako začínajícího spisovatele – je z podzimu roku 1956, kdy byl kvůli kritickému článku v časopise Květen pozván na zámek v Dobříši na spisovatelský aktiv mladých autorů. Bylo to ale ve zvláštní době. Stalin padl, byl odsouzen jeho kult osobnosti, Rusové v Budapešti potlačovali protikomunistické povstání a čeští oficiální spisovatelé byli přikrčení a vystrašení. Mladičký Havel nejspíše tyto souvislosti ještě tak neviděl a připravil si řádný příspěvek. V Dálkovém výslechu mi řekl: „Upozornil jsem na dvojznačný vztah, který má celá oficiální literatura k literatuře potlačené, usvědčoval jsem spisovatele z pokrytectví, když se prohlašují za reformátory, kteří chtějí ‚revidovat staré chyby‘, ‚napravovat přehmaty‘, ‚otevírat okna pravdě‘, a zároveň se to zdráhají skutečně a důsledně provést, ba nechtějí o mnohém, co by měli logicky udělat, ani slyšet…“ Jako kdyby tento příspěvek dopředu na celý život předznamenal jeho způsob komunikace s veřejností. Nikdy nechtěl být objektem dějin, vždy se snažil být jejich subjektem. Takhle se Havel choval do poslední chvíle a i reakce veřejnosti na jeho projevy byly identické. Část přítomných ho odsuzovala, část mu bouřlivě fandila a další s ním tiše sympatizovali. Někteří mu i dnes jako tehdy vyčítají buržoazní původ, který je pro ně i dvaadvacet let po roce 1989 stále nepřijatelný.
„Úkolem spisovatele není pouze aranžovat bytí podle vlastního rozmyslu, ale zároveň mu sloužit jako médium, otevřené jeho leckdy nevyzpytatelnému diktátu. Jen díky tomu může dílo přesahovat svého tvůrce a významově vyzařovat dál, než jen kam on sám dohlédne.“ Cituji tato jeho slova hlavně proto, že podobný přístup měl Havel jako prezident v těch nejlepších chvílích i k politice. Bral ji jako službu a snažil se být médiem politiky, dbát na dodržování pravidel víc, než by aranžoval bytí podle svého snu. Kdykoli se proti tomuto krédu prohřešil a politiku režíroval jako divadlo, vymstilo se mu to.

Chybějící katarze

Připomeňme si alespoň stručně domácí prohřešky, které se Havlovi dají vyčíst a které spoluvytvářely to, proti čemu sám později vystoupil a co pojmenoval „blbou náladou“. Prohřešky lidé většinou pochopili se zpožděním, nebo je cítili intuitivně, přesto způsobily pokles jeho popularity. Za prvé je to jistě sametový průběh revoluce. Nedojde-li při ní ke katarzi, tedy k pojmenování zla a k potrestání viníků, zlo zvítězí už minimálně tím, že rozostří kontury, což je zřejmě prapůvod i současného rozčarování z politiky. Lidé při změně hierarchie hodnot ztratí orientaci a ti, co se ve světě díky nižšímu vzdělání a velkým sociálním problémům neorientují, se vracejí ke starým a prošlým receptům. Nic jiného neznají. Přičteme-li k tomu soudržnost starých pytláckých družin (viz naposled Hušák and company), díky této chybě jsme jim otevřeli možnost snáze dobývat pod novou vlajkou starý prostor.
Druhý problém se týká prvních svobodných voleb, v kterých sám porušil spolu s Janem Rumlem volební zákon, když v době, kdy už byla kampaň zakázána, zveřejnil, že jeden z kandidátů, pan Bartončík, byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Jinými slovy: ten, kdo měl přísně dbát na dodržování zákona v nové společnosti a jít příkladem, hned na samém počátku „nové politiky“ předvedl, že se zákony mohou beztrestně porušovat.
Třetí chybou bylo zbrklé uzavření zbrojařských továren na Slovensku, kterým proti sobě i Čechům popudil Slováky, protože se jich ocitlo v chudším Slovensku velké množství bez práce. To přispělo k eskalaci vzájemného napětí a nakonec i k rozpadu státu. Za čtvrtou chybu lze považovat nezvládnutí averze vůči Václavu Klausovi, v němž cítil člověka s opačnou orientací, který neuznává skoro žádné etické hodnoty, na nichž Václav Havel stavěl svou politiku: pravda a láska jsou pro Klause vysmívaná slova. Averze vyvrcholila v roce 1997 a přispěla k pádu vlády.
Pátou chybou byl zbytečný konflikt s Milošem Zemanem kvůli jmenování guvernéra Tošovského bez předchozí konzultace s premiérem, což definitivně narušilo jejich vztah. Za šestou chybu lze označit malý veřejný zájem o reálný ekonomický a sociální vývoj. Za sedmé bychom museli zkoumat i to, o čem psali řečtí dramatikové, když varovali, že moc mocných v nich vyvolává nadměrnou sebedůvěru a nesoudnost, zvláště je-li někdo v politice moc dlouho.

Tři ikony

Havel byl bezesporu tou nejvhodnější figurou, kterou jsme pro funkci prezidenta v roce 1989 měli a svým jménem propůjčil České republice na chvíli vyšší význam, než jaký ve skutečnosti ve světě máme. Což bylo vidět okamžitě poté, co odešel z funkce. Praha se za Havla stala na krátký čas středem velkých událostí euroatlantické civilizace. Dnes tuto roli převzala Varšava. Jistě, Václav Havel se dopustil i řady chyb, což ho ale jen polidšťuje. Po období adorace a pak povrchní kritiky (za což mohou média, která místo informací nabízejí raději emoce, protože jsou prodejnější) nazrává čas k zevrubnější analýze jeho činů, literární činnosti i osobnosti. Ale možná že všechny paradoxy spojené s jeho jménem vyplývají opravdu jen z toho, že se vymykal z převládajících kontextů na zlomu 20. a 21. století jak doma, tak v zahraničí. O pár desetiletí dříve by byl asi srozumitelnější, což platí i o jeho literární tvorbě už proto, že dříve byl za manipulaci s lidmi odpovědný pouze jazyk, a dnes je to hlavně obraz.
I když v zahraničí je ohlas Václava Havla v intelektuálních a politických kruzích stále dost velký. V dnešní mediální společnosti, která pracuje se symboly, patří ke třem ikonám střední Evropy, které zosobňují změny roku 1989. Jsou to papež Jan Pavel II., jako duchovní, transcendentální ikona, Lech Walesa, jako představitel rebelujících dělníků a odborářů, a Václav Havel, jako intelektuální symbol nezávislosti ducha připomínající občanům právo na odpor, ius resistendi. A když takto ikonizovaná figura ještě navíc po sobě zanechává písemná svědectví, je o ní samozřejmě o to větší zájem. Naše rozhovory Dálkový výslech z roku 1985 měly přes dvacet překladů, včetně do čínštiny a japonštiny a Prosím stručně z roku 2005 je zatím přeloženo do více než deseti jazyků. Havlovy divadelní hry měly v letech 1961 až 1999 podle Divadelního ústavu v zahraničí 407 premiér a poslední jeho hra Odcházení byla uvedena v devíti zemích a přeložena je do osmnácti jazyků.
Havlovo umělecké i politické angažmá mělo od samého počátku, alespoň pro mne, jeden dost čitelný úběžník: snahu poukázat na neidentitu naší společnosti, která v jeho očích ohrožovala nejen naši zemi, ale celou naši civilizaci. Za tzv. socialismu tato nebezpečí byla jen zřetelnější. To platí o jeho prvních hrách Zahradní slavnost či Vyrozumění, stejně jako o posledním Odcházení. Rozdíl je jen v tom, že zatímco Havlovy první hry byly velice úspěšné, Odcházení bylo přijato, zvláště ve filmové verzi, buď zcela odmítavě, nebo naopak s nadšením, aniž se většinou kritici zabývali tím nejpodstatnějším, o co autorovi opět asi šlo, a sice pokračujícím rozkladem lidské identity. Jak sám napsal na počátku devadesátých let, jeho věčnou snahou je uvidět ne-identického člověka na pozadí jeho celkové zkušenosti světa, jak se konstituuje v epoše, v níž žijeme.
Důvod reakce kritiků i publika je zřejmý: naléhavost Havlova závažného apelu na ohrožení společnosti ztrátou identity je sice stále stejně aktuální, spíše ještě aktuálnější než v šedesátých letech, ale kontext se změnil. Víc než identita lidi zajímá momentální úspěch a Havlova poetika se stala pro mnohé nesrozumitelnou.
Viděno s odstupem se zdá, že největším Havlovým dílem je proto jeho vlastní život, a tudíž i eseje, které de facto o něm psal. Jeho dramata, která nás tak fascinovala, demaskující vyprázdněný jazyk, nahrazovala neexistující žurnalistiku. Zápas o jazyk se má odehrávat v prestižních novinách a newsmagazínech. Drama a román jsou zápasem o identitu konkrétních postav. S koncem režimu, který jazyk vyprazdňoval, je i veřejná role těchto dramat u konce. Havel, stejně jako Orwell, se zabýval víc systémem než člověkem, i proto musel logicky skončit v politice. Způsob jeho psaní ho k tomu dohnal, donutil.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče