Archeologický výzkum v centru Prahy platí Pawlowski

16. října 2009, 13:20 - Marcela Honsová
16. října 2009, 13:20

Stavba pražského metra na zastávce Národní neponičila pozůstatky původní středověké městské zástavby tolik, jak se archeologové obávali.

Autor: Jakub Hněvkovský

Památkáři tu objevují výjimečné nálezy, které investorovi vrásky na čele nedělají. Což je ojedinělý přístup.

Protekcí se dostáváme bez problémů za kovové hrazení, chránící archeologické vykopávky v těsné blízkosti stanice metra Národní v Praze od zvědavé veřejnosti. Branou s nápisem Vstup na staveniště je zakázán, za níž hned fasujeme od pracovníka Skansky ochranné přilby, nás provází šéf celého současného dění, které pro nás na první pohled zatím postrádá jakýkoli smysl a řád.

Pod vedením Tomasze Cymbalaka z Národního památkového ústavu archeologové v různě hlubokých jámách bádají, kopají a vlastně i přemísťují zeminu na ploše 3500 metrů čtverečních, což je více než polovina celé stavební plochy. Ta zabere pro multifunkční Copa Centrum šest tisíc metrů čtverečních. Archeologové nepracují na celé lokalitě, protože část byla zničena novodobými zásahy, v tomto případě především stavbou metra.

Celé to hemžení lidí v oranžových a žlutých reflexních vestách s krumpáči, škrabkami a kolečky financuje podle zákona investor stavby – společnost Copa Group, jejímž ředitelem a majitelem je realitní magnát, švýcarský podnikatel a tiskový vydavatel Sebastian Georg Pawlowski. Podle jeho zástupce Petra Bělovského má firma s památkáři smlouvu, na jejímž základě vše zatím funguje.

„Nekladou nesmyslné požadavky, vše, co chtějí, má logiku. S archeology i památkáři máme zkušenosti a oni s námi, není to totiž první stavba v centru Prahy, kterou realizujeme,“ uvádí Bělovský a vyjmenovává rekonstrukci domů v Panské, Celetné, Slovanský dům, Kaunický či Neubergovský palác.

Počestná a stydlivá

Zatím ovšem vůbec nic na ploše, která v duchu science fiction připomíná měsíční krajinu, nenapovídá, že tu v listopadu 2011 bude stát šest vzájemně propojených objektů sloužících jako byty, kanceláře či obchody. Ovšem krumpáči, škrabkami a kolečky se evidentně postavit nedají. To jsou nástroje, které nyní používají lidé při archeologických vykopávkách.

„Nyní dělá na ploše až 80 osob, dalších 10 pracuje v laboratořích. Včetně specialistů, kteří se nyní i v budoucnu budou podílet na výzkumu a jeho vyhodnocení, dosáhneme až 150 lidí,“ vypočítává Cymbalak. Vedle lidí hledajících v terénu je totiž třeba do výzkumu ještě zapojit například numismatiky, geology, stavební historiky, archeozoology, speleology, archiváře i třeba specialisty na semínka, kteří se snaží rekonstruovat jídelníček obyvatel raného středověku. Nejstarší nálezy pocházejí z 12 století.

Zatímco nám se zdá, že všichni ti lidé se hrabou v zemi obohacenou maximálně tak o kameny, terénní pracovníci mají vycvičený zrak. Postřehnou zelený či našedlý odlesk, který vydává stará mince nebo šperk, strukturu keramiky, z níž se třeba vyklube část středověkého hrnku.

„Jardo, je to tam,“ vypráví Petra Nezbedová, jak glosovala nález části židovského náhrobku, který patřil muži. Kolegové zase podle nápisu „…počestná a stydlivá…“ našli náhrobek patřící ženě. „To se všichni seběhneme, radujeme a poplácáváme po ramenou,“ usmívá se mladá žena, když líčí výjimečný objev. Středověké židovské náhrobky byly v místě evidentně použity při stavbě domů druhotně z nedalekého židovského pohřebiště.

Hledání střepů jako adrenalinové hobby

Stejně nadšeně tu oslavují i drobné objevy. „Ty nejlepší věci si fotíme na mobil, a pak se mezi kamarády chlubíme a porovnáváme, kdo má lepší nález,“ přiznává určitou pracovní deformaci Nezbedová, která za námi vylezla ze 13 století. Tak totiž charakterizuje hloubku jámy, v níž pracuje.

V umělohmotném košíčku, který jsme zvyklí vídat spíš v kuchyních, než povalovat se po zemi, má nálezy dnešního dne pěkně popsané, ty nejvzácnější dokonce oddělené zvlášť v igelitovém sáčku. „To jsou takzvané špeky, třeba látky, mince, něco fakt zajímavého,“ vysvětluje Nezbedová a ukazuje kus keramiky s ouškem. Kdyby se jí tak podařilo nalézt všechny střepy, které by poskládané daly dohromady celý hrnek. „Z toho pak mám teprve pořádnou radost. I proto hledám dál, je to určitá motivace a trochu adrenalin.“

Rozhlížíme se a hledáme dalšího pracujícího nadšence. Naši pozornost poutá mladík, který se ohání krumpáčem, jako by nebyl na archeologickém nalezišti. „Už poznám, co mohu vzít do ruky, živím se tím pět let,“ uklidňuje nás Michal Motyčka. Na otázku, kterou snad klademe všem o nejúžasnějším nálezu, se pochlubí pěkným hrotem. Společně pak fabulujeme, zda jím dávný obyvatel honil divou zvěř nebo jen slepice.

Humor tu jednoznačně nechybí. „Tuhle sondu uzavřeme, až vykopeme studnu. Dostaneme se tak do deseti metrů. Neboj, hodíme ti tam peřinu,“ zní povzbudivá replika za mužem do kamenem obložené jámy. Člověk s klaustrofobií by v ní zešílel.

Jámy archeologů jsou hluboké až osm metrů

Je krásný podzimní den, svítí sluníčko, ideální čas pro hledání lidské minulosti v zemi. Za deště je to prý mnohem nepříjemnější. To chápeme i bez archeologické průpravy. Zato rozdělení plochy na jakousi šachovnici si necháváme vysvětlit.

„Tu vyměří geodet a čtverce třikrát tři metry se vyznačí provázky a dostanou čísla. A pak vybíráme třeba ty liché, a ty se kopou první,“ objasňuje šachovnici na zemi Cymbalak. Než ovšem začne samotný archeologický výzkum, je třeba lokalitu připravit, a to dělají stavbaři.

„V tomto případě odstranili veřejné osvětlení, kašnu, přenesli stromy a s bagry šli do hloubky půl metru, za našeho dohledu pak v severovýchodní části pokračovali do 80 centimetrů a v jihovýchodní do 1,5 metru. Pak bagr jemnou lžící vše začistí a my lopatami a motykami dočistíme obrysy zdiva.“

V průměru se archeologové zavrtají do hloubky 3,5 metru, ale v místech sklepů, jímek a studen jdou dál – tak kolem pěti až osmi metrů. „Ale nechtěl bych, aby se někomu něco stalo,“ tvrdí Cymbalak, který ve svých 32 letech vede tak velký výzkum poprvé. Prý z počátku trochu pociťoval strach, zda to zvládne, a také si uvědomoval, že celkový výsledek ovlivní spousta faktorů.

„Jaká bude spolupráce se stavební firmou, jací budou kopáči - hledači, protože já si vybírám jen základní tým, jak bude reagovat investor. Prozatím jsem spokojený.“

Rozdíl mezi investory ze Západu a z Česka mizí

Zatím prý komunikace mezi památkáři a investorem nedrhne. Archeologické vykopávky začaly v srpnu a skončit by měly před koncem roku. Investor už může na některých místech rozjet stavební práce. Teď třeba vznikne protihluková stěna, která podle podmínek magistrátu vyroste až do výšky čtyř metrů, aby lidé v okolí nebyli stavbou rušeni.

Jednání s investory, kteří jsou ze zákona povinni platit výzkum, se liší. Hlavně soukromí majitelé domů se třeba při budování sklepů snaží úpravy zatajit, aby nemuseli povolat archeology. Ale jde údajně o jednotlivosti. Památkáři se shodují, že za posledních patnáct let nepamatují, že by byla postavena hlavně v Praze velká stavba bez řádného archeologického výzkumu. I když podle nich zpočátku byli čeští investoři méně vstřícní k archeologům než byznysmeni ze Západu, kteří byli z domácích poměrů jinak vychováni.

„Tuzemští investoři hledali rychlý zisk, nechtěli se zdržovat, ale v poslední době se i toto srovnává. Nejlepšími investory jsou orgány státní správy či města, nehledají únikové cesty,“ míní Michal Tryml, který se archeologii věnuje už 40 let.

„V klasických evropských zemích, jako třeba v Anglii a Německu, chce-li investor stavět na mimořádně cenné lokalitě a archeologové rozhodnou nestavět, buď se tam nestaví, nebo na sloupech. Ovšem existuje tam systém daňových úlev. Podnikatel, který utrpěl škodu, protože nemohl realizovat svůj záměr, má nárok na kompenzaci – daňové úlevy,“ vysvětluje Tryml, kterého potkáváme na vykopávkách u Národní. Trochu pro něj platí, že se vrací na místo činu. V době stavby metra totiž pracoval v roce 1978 na archeologických vykopávkách právě tady. „To byla doba stranických úkolů, nedali nám čas na výzkum, udělali jsme pár děr, na víc nebyl čas. Pak nastoupili stavbaři, a jak dělali, to také dobře vím,“ naznačuje obavy, že lokalita bude značně poničena.

Nakonec se ukazuje, že tomu tak není. „Jsem dost překvapený, že poničení není až tak veliké, jak jsem myslel,“ glosuje mladší kolega Cymbalak.

Kdo ničí, ten platí

Památkáři v Praze vytipovali přibližně 120 lokalit, jež skrývají mimořádně cenné terény, a na nich by byli rádi, aby se už nestavělo. „Lobbujeme za stavby nad zemí, aby pod povrchem zůstaly nějaké konzervy naší minulosti ještě pro příští generaci. To je dneska naše největší starost,“ míní Tryml s tím, že i archeologický výzkum vlastně památku také zničí.

„V archeologii platí zásada, kdo ničí, ten platí,“ říká na adresu investorů Tryml. A co vlastně investor platí? Ze zákona je jasné, že archeologický výzkum. V Česku je chápán jako práce v terénu a základní zpracování do podoby nálezové zprávy, kterou musí investor předložit při kolaudaci. Jde o objektivní popis toho, co se našlo, bez dlouhých vědeckých hypotéz. Ovšem případné následné publikování už není záležitostí investora.

„To je problém, tuto úroveň už investor nehradí, v některých zemích ano,“ stýská si Tryml. A kolik vlastně bude investora Copa Centra archeologický výzkum stát? Jeho zástupce Bělovský i památkáři se odvolávají na smlouvu, jejíž obsah je tajný. Faktem je, že objem investic má dosáhnout čtyř miliard korun. Projekt zahrnuje zhruba 17 tisíc m2 kancelářských prostor, 12 tisíc maloobchodních prostor a dva tisíce m2 rezidenčních bytů. Podle neověřených zdrojů budou vykopávky stát šest desetin procenta veškerých nákladů na stavbu, v západní Evropě to jsou podle odborníků dvě až tři procenta.

Má investor zastání na magistrátu?

Zatím při archeologickém výzkumu jde vše bez větší konfliktů. Naštěstí se nenalezli a už s téměř stoprocentní pravděpodobností ani nenajdou kosterní pozůstatky lidí, které by stavbu řádně zkomplikovaly. Nejvzácnějším nálezem posledních dnů jsou odkryté sklepy původní městské zástavby z poloviny 14. století, které jsou v neočekávaně výborném stavu. Nad nimi se mohou archeologové s investorem střetnout. Bude záležet na odbornících, jak se k nálezu postaví.

„Diskutuje se o dvou možnostech. Buď je přenést, nebo začlenit do projektu. Kdyby to objekt zatraktivnilo a zhodnotilo, tak bychom zakomponování do nově vzniklého objektu i uvítali,“ vysvětluje Bělovský ze společnosti Copa Group, která se s podobným problémem už setkala.

„Máme dům v Celetné, kde jsme nečekaně našli studnu z 15. století o průměru pět a hloubce 30 metrů. Sloužila pivovaru a byla v tak dobrém stavu, že jsme ji začlenili do objektu. Vede přes ni lávka a konečné řešení je velmi pěkné, atraktivní,“ odkazuje Bělovský.

Jak procházíme mezi jámami poblíž Národní mezi ulicemi Spálenou, Charvátovu a Purkyňovu, zaslechneme i obavy z propojení pražského magistrátu a investora. Zastali by se radní v případě nějakého sporu archeologů, jestliže firma Sebastiana Pawlowského pronajímá magistrátu blízký Škodův palác? „Nejlepším důkazem, že nám magistrát nestraní, je fakt, že získat stavební povolení nám trvalo šest let. Kdyby nám šli na ruku, dostali bychom je třeba za půl roku nebo za rok,“ argumentuje Bělovský.

Základní archeologický výzkum u Národní se už chýlí ke konci. Denně se tu najdou stovky až tisíce drobností, které patří státu. Ty je třeba ještě nakreslit, nafotit, popsat. Na památkovém ústavu bude záležet, zda a jak nálezy zpřístupní veřejnosti. Investor se nebrání myšlence jakési výstavky v Copa Centru.

Závěrem roku vystřídají hledače zlomků keramiky, skla, šperků, zvířecích kostí nebo mincí, stavbaři. „Dá-li se zkoumat rychleji, jsme k tomu nakloněni, nechceme natahovat termín,“ vysvětluje nám cestou mezi sondami Cymbalak s tím, že kopáči mají nad sebou odborný dohled od méně až po nejzkušenější archeology.

Archeolog je trochu jako houbař

Cymbalak sám se k vlastnímu vyhrabávání pozůstatků se štětečkem v sondě vlastně ani moc nedostane. Leží na něm veškerá organizace, jednání, klid bude mít až při zpracování nálezů v kanceláři. Nedá nám, abychom nevyzvídali, jak se dostal z Polska do Čech. Odpověď potvrzuje známé – za vším hledej ženu, v tomto případě dnes už českou manželku. Zdá se, že archeologa v češtině pilně procvičila, protože nebýt jména a trochu přízvuku, ani byste nepoznali cizince. I „ř“ zní téměř čistě, když vyslovuje slova hřib a houbař. A proč diskutujeme nad vykopávkami na téma, že v Praze rostou?

„Archeolog je takový houbař, když má v košíku klouzky, babky, tak furt hledá pravého hřiba. Pak jej má a chce dalšího a dalšího…,“ přiznává s úsměvem šéf vykopávek u Národní Tomasz Cymbalak.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče