Arbitráže jsou standardním způsobem řešení sporů,

20. října 2003, 00:00 - DUŠAN ŠRÁMEK
20. října 2003, 00:00

PROHRANÁ ARBITRÁŽ V KAUZE TV NOVA VE STOCKHOLMU OBRÁTILA POZORNOST VEŘEJNOSTI K OBECNÉ PROBLEMATICE ARBITRÁŽÍ. O JEJICH ÚSKALÍCH I VÝHODÁCH HOVOŘÍME S PRAŽSKÝM PRÁVNÍKEM VLADIMÍREM BALAŠEM.

říká právník Vladimír Balaš

V České republice zavládl po prohrané stockholmské arbitráži strach z ostatních mezinárodních arbitráží. Je to strach oprávněný, nebo jde spíše o psychózu?

Arbitráže jsou standardní formou řešení investičních sporů. Před deseti lety jsme byli v situaci, kdy jsme si přáli, aby sem investoři přišli. Ti si samozřejmě zase přáli, aby to, co sem investovali, mohli získat zpátky. Proto nezbývalo než přijmout ustanovení, které si oni diktovali, a které jejich postavení právně ukotvilo a umožnilo jim obracet se na neutrální orgány k řešení případných sporů. Národní soudy totiž nemají příslušnou autoritu a navíc je jednání před nimi občas značně zdlouhavé.

Byli jsme tedy zněním smlouvy znevýhodněni?

Tak to říci nelze. Máme-li se řešení sporů u mezinárodních institucí bát, to záleží na tom, zda jsou naši úředníci dostatečně připraveni, jestli budou správně posuzovat všechny aspekty případných problémů a rozhodovat při přípravě smluv skutečně kvalifikovaně. Pokud ano, pak nebude docházet k problematickým rozhodnutím a nemáme se čeho bát. Pokud naopak budou přijímána nestandardní řešení, která budou v rozporu s mezinárodními dohodami, pak se samozřejmě bát musíme. Znamená to tedy, aby všichni zainteresovaní úředníci postupovali v rámci uzavřených dohod a v případě sporů dokázali zájmy státu co nejkvalifikovaněji hájit. Doufejme proto, že stockholmská arbitráž byla pouze první a jediný případ, který stát upozornil, že úředníci musí být vychovaní tak, aby se chovali, jak náleží.

Měli jsme v době sjednávání mezistátních dohod o ochraně investic vůbec jasnou představu o tom, co znamená rozhodčí řízení?

Určitě jsme mohli smlouvy o ochraně investic připravovat lépe a zodpovědněji. Kdyby si stát dal práci a podíval se, jakým způsobem jsou vytvářeny standardní smlouvy jinde a pak převzal jeden či dva způsoby, které by někdo dokázal nastudovat, tak by to jistě bylo v pořádku. Mimo to měl vzniknout nějaký specializovaný orgán na ministerstvu financí či spíše spravedlnosti, který by se těmto otázkám průběžně věnoval. N a druhou stranu těchto sporů na tak velké množství investic není příliš. Jako o problémové se mluví například o smlouvě na ochranu investic mezi USA a Českou republikou. To je do jisté míry pravda, ale pan Lauder, který podle ní žaloval Českou republiku v Londýně, neuspěl.

Do jaké míry je arbitrážní řízení dopředu dáno svými pravidly a do jaké míry závisí na dohodě obou sporných stran?

Každý způsob řešení sporů závisí vždy pochopitelně na dohodě obou zúčastněných stran, stejně tak jako v normálním životě. Je otázka, zda s každým sporem je třeba jít až před soud, kde je náprava včetně výkonu soudního rozhodnutí často zdlouhavá. U arbitrážního řízení je výhoda v tom, že si můžete zvolit takové rozhodce, kteří tomu tématu rozumějí, což u soudu není. Tam to dostane přiděleno soudce bez ohledu na svou kvalifikaci a zaměření. Navíc si v tříčlenném senátu můžete zvolit svého rozhodce, který bude rozhodovat za vaši stranu. V případě, že se nedohodnou strany na třetím rozhodčí, existují mechanizmy, podle kterých je ten třetí jmenován. Samozřejmě může být problém, pokud se nepodaří jmenovat takové arbitry, kteří by postupovali přesně podle nároků jak právních, tak etických. Ale i tak lze v arbitrážní doložce zakotvit možnost přezkumu jiným arbitrážním orgánem. Možná bylo v případě stockholmské arbitráže chyba, že jsme to neudělali, že jsme se spolehli na výsledek první arbitráže. Tam je ale zase problém v tom, že ne všechny státy jsou smluvní stranou Washingtonské smlouvy o ochraně investic, takže musí existovat nějaká alternativa.

O postupu stockholmské arbitráže existovaly určité dohady, zvláště po protestech našeho arbitra. Proč?

Myslím, že výsledek byl překvapivý, a to nejenom pro Českou republiku. Rozhodně tento výsledek zaměstnává mnoho arbitrů. Je otázka, proč rozhodčí nález vyhověl navrhovateli ve všech aspektech. Možná jsme se měli bránit tím, že o části již bylo rozhodnuto v předchozí arbitráži v Londýně a mohli jsme tak eventuálně odmítnout plnit zbytek. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se celá situace potom vyvíjela dále. Podivně byly řešeny i některé procesní otázky. Rovnost stran nespočívá jenom v tom, že každá strana má možnost předložit své názory, ale také v tom, že se nepreferují jednostranně pouze názory a důkazy jedné strany. Myslím si, že pocit našeho arbitra z dohody obou zbývajících arbitrů byl oprávněný. Ovšem to se velmi obtížně prokazuje, proto ani švédský soud v tomto případě nezjistil žádné pochybení.

Lze mezinárodní arbitráže vnímat jako skutečné „hlídací psy práva“, nebo jde spíše o souboj důkazů a protiargumentů?

Od obojího je v tom část. Když nedojde k pochybení státních úředníků, tak těžko může docházet k nějakým sporům. Na druhé straně je pravda, že někteří „také investoři“ se snaží domoci se jmění rozdmýcháváním sporů, protože si myslí, že je to snadnější způsob obživy než opravdové vydělávání peněz. Pak jsou pochopitelně důležité i ty argumenty, s nimiž je schopna strana přijít. Pokud povedete jakýkoli arbitrážní spor špatně, se špatnými či nedostatečnými argumenty, tak to pochopitelně vaši pozici bude oslabovat. I když si nemyslím, že by v případě nějaké vysloveně vykonstruované kauzy měl takovýto investor šanci se svou žalobou uspět.

O čem mohou rozhodovat arbitráže? Jsou nějak omezeny?

Pokud jde o investiční spory, tam je arbitrabilita dána mezinárodními dohodami o ochraně investic. Obchodní arbitráže rozhodují spory, které jsou majetkové povahy, o nichž jinak strany mohou uzavřít smír, a kde by jinak byly k rozhodování příslušné obecné soudy. V některých státech z toho například vylučují spory pracovně-právní, což jsou v České republice spory týkající se kolektivních smluv.

Je arbitrážní řízení i šancí pro naše soukromé subjekty při známé pomalosti práce obchodních soudů?

Jestli se jedná o korektní obchodníky, kteří nemají zájem na protahování sporů, tak pro ně náš rozhodčí soud standardně rozhoduje do půl roku, přičemž s nějakým příplatkem se dá rozhodnout do tří měsíců nebo dokonce do měsíce. Tam pak pouze narůstají sazby za urychlené rozhodování. U toho rozhodování do půl roku je sazba maximálně milion korun, což se s ohledem na délku trvání sporu před obecnými soudy může ještě vyplatit. Navíc strany mohou ovlivnit rozhodnutí volbou vlastních arbitrů.

Vladimír Balaš se narodil v roce 1959 v Prostějově. V roce 1982 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1994 do poloviny loňského roku byl ředitelem Ústavu státu a práva. Byl děkanem právnické fakulty na Plzeňské univerzitě, v současnosti přednáší Právnické fakultě UK a na Policejní akademii

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče